„Naše dynamika je někdy i pro nás až příliš rychlá,“ říká dramaturg Lukáš Jiřička o platformě Terén, která připravuje v brněnském podzemí třídílný festival Order of Chaos. V prostorách katakomb pod Divadlem Husa na Provázku budou znít až do 14. září zvukové instalace, performance a koncerty pod kurátorským vedením Jonáše Grusky.
„Chtěli jsme navázat na loňský projekt Spooky Bath a přemýšleli jsme s jeho kurátory, kam se posunout dál,“ popisuje umělecký šéf Terénu Matyáš Dlab, pro nějž byla spolupráce na Order of Chaos s Jonášem Gruskou první volbou. Cení si jeho samostatné práce i aktivit s amatérským mykologickým sdružením LOM. Jeho účast pokládá za důležitou i kvůli budování česko-slovenských kontaktů.
Slovenský soundartista Gruska charakterizuje Order of Chaos jako jednu výstavu rozdělenou na tři části. Každá z nich potrvá přibližně týden, v němž kompletně přetvoří prostor katakomb. Všechny tři části ale souvisí se zvukem, jeho rituálním a náboženským využitím. Každá z nich také využívá výtvarné elementy.
Název Order of Chaos odkazuje podle Grusky ke způsobu, jakým se šíří zvuk v prostoru. Nejdůležitější roli při tom hrají zpětné vazby a zpoždění, jež vytvářejí nepředvídatelné, chaotické reakce. Slovo „order“ však může kromě pořádku označovat také řád ve smyslu mystického nebo náboženského společenství. „Experimentujeme se zvukovou analogií magických obrazců zvaných sigily. Konkrétní zvuky nabíjíme magickou energií, která působí na podvědomí posluchačů,“ líčí Gruska princip hry na novodobý kult.
Na prvním výstavním bloku nazvaném Ephemeral Shrine se Gruska podílel sám s výtvarníky Františkem Hanouskem a Jakubem Hájkem. Hudebním hostem byla performerka a skladatelka Natálie Pleváková, jejíž performance využije celou výstavu jako hudební nástroj. „Nevnášíme do prostoru nové reproduktory nebo nástroje, vystačíme si se samotnou instalací,“ líčí kurátor. Dominantou výstavy byl objekt z ultrazvukových a otočných reproduktorů, který jeho autoři interně nazývají totem.
K vytvoření druhého bloku přizval Gruska duo zvukových a výtvarných umělců MSHR. Jejich audiovizuální smrště využívají lasery, blikající světla, různé senzory i vlastní specifické nástroje. Jejich výstava bude interaktivní a návštěvníci si s ní budou moci kdykoliv pohrát.
Třetí audiovizuální výstavu představí 9. září skupina EJTECH. Součástí všech bloků budou komentované přehlídky i možnost setkat se přímo s autory výstav. „Všechny tři týmy přichystaly pro katakomby původní věci, nedováželi jsme nic odjinud,“ zdůrazňuje Dlab originalitu všech tří projektů. S umělci ze skupin MSHR i EJTECH si katakomby prošli už v červnu a společně je připravili k co nejlepšímu výsledku.
„Prohlédnout si prostor s několikaměsíčním předstihem je strašně důležité,“ souhlasí Gruska. Spletité katakomby líčí jako unikátní systém chodeb, který si na základě pouhé dokumentace lze jen těžko představit. Na místě sice prováděl i speciální měření, ale ani ta nedokážou nahradit přímou osobní zkušenost.
Dlab přitom odmítá, že by projekt sázel na exkluzivitu brněnského podzemí, jehož části patří k oblíbeným turistickým atrakcím. Order of Chaos podle něj není site specific projekt, který by pracoval s historií katakomb a jejich využití. „Nesázíme na spektákl nepřístupných prostor ani na wow efekt z míst, kde lidé nikdy nebyli,“ pokračuje a na první místo staví možnost pokusit se proměnit vnitřní nastavení diváků.
„V samotném prostoru toho není moc k vidění, takže bych se nebál, že místo je příliš zajímavé samo o sobě,“ souhlasí Gruska, který označení katakomby dokonce pokládá za lehce zavádějící, jedná se spíš o členitý sklep. Vyzdvihuje ale krásnou strukturu bílých, jemně hrbolatých stěn.
„Pro nás je důležitý samotný prostor a jeho akustika, s tím cíleně pracujeme,“ vysvětluje Dlab. Katakomby pro něj představují místo, v němž vznikne dočasný chrám. Návštěvník už sestupem dolů musí něco vykonat a na místě se pak dokáže mentálně izolovat. Tím vzniká komunikace mezi dispozicemi prostor a tématem projektu.
Pro Grusku je také podstatné, že se člověk v katakombách akusticky odřízne od vnějšího světa. V běžných galeriích zvukové umění často trpí pronikáním ruchů zvenku, tišší věci si potom není možné vyposlechnout.
Terén a jeho začátky
Platforma Terén zahájila činnost v říjnu 2019 jako součást Centra experimentálního divadla v Brně, kde tehdy vedle Divadla Husa na provázku a Hadivadla nahradila končící Divadlo u stolu. Přímá návaznost na projekt vedený hercem Františkem Derflerem však podle dramaturga Lukáše Jiřičky neexistuje.
„Překračujeme ji už tím, že se nevážeme na jedno místo,“ podotýká dramaturg, pro nějž představuje využitelný terén celé Brno. „Nabízíme projekty, které pracují s prostorem integrálně a nedělají z něj fancy záležitost,“ dodává ještě.
„Naše východiska jsou úplně jiná, ale k práci i osobnosti Františka Derflera jsem přistupoval s obrovským respektem,“ vzpomíná Dlab, který herce dokonce přemluvil, aby účinkoval v titulní roli první inscenace terénu. Byl jí Oidipus od francouzského spisovatele Andrého Gida s hudbou Bohuslava Martinů, kterou hrála Filharmonie Brno.
Dlabovi se tehdy zdálo perfektní, že by šéf končícího Divadla u stolu, který se celý život zabýval antikou, kontinuálně přešel do začínajícího Terénu. „Pak jsem mu kvůli tomu v srpnu telefonoval, zvedla to jeho manželka a řekla mi, že před hodinou zemřel,“ líčí umělecký šéf Terénu smutné okolnosti. kvůli nimž ke spolupráci nedošlo. Zároveň ale zmiňuje, že provozně na Divadlo u stolu ani nebylo jak navázat. Po miniaturní instituci bez zaměstnanců zbyl jeden mikrofon, tři kabely a deset filtrů na světla.
Za DNA Terénu považuje Jiřička divadelní a performativní činnost. „Jiné žánry ale nevnímáme jako přesahy, jsou integrální součástí našeho uvažování,“ upřesňuje dramaturg, pro nějž výstavní projekt není jen zpestřením programu. „Když jdeme směrem k textu nebo koncertní události, není to jen sypání okrašlovacích kytek, ale všechno se k sobě pojí,“ uvažuje dál Jiřička.
Jako klíčovou položku uvádí Dlab spolupráci s multimediálním umělcem Michalem Cábem. „Z mého pohledu se jedná o naprosto unikátního divadelníka z hlediska práce se zvukem,“ vysvětluje šéf Terénu, pro nějž je důležité, že Cáb zvuk emancipuje. Prokopává mu tvůrčí prostor a rozšiřuje jazyk scénického umění tak, že pomocí zvuku vytváří scénickým projektům tvář. Terén tímto způsobem podniká intervence i do tradičnějšího divadla, kde natolik pečlivá práce se zvukem není běžná.
Prosíťování více žánrů do integrovaného celku dává Terénu možnost oslovovat různé typy publika. Osvobozuje se tím také od klasického čtení divadla, v němž mají lidé tendence si všechno vykládat jako příběhy. „Aplikovat na čtení scénického kusu hudební postupy je pro nás hrozně cenná věc a je to pro nás i velká motivace,“ vysvětluje Dlab.
Scénické umění vnímá jako divácký ostrov obklopený spoustou předsudků ze strany lidí, kteří sledují například výtvarné umění nebo soudobou hudbu. Ti se i díky projektům, jako je Order of Chaos, mohou ze zajetí předsudků vymanit. „Když se pustíme do zvukového umění v katakombách, vtahujeme tím publikum i do jiných počinů a vzniká tak jádro lidí, kteří s námi pokračují ve společné cestě,“ uzavírá Dlab.
