- Inzerce -

The Eleanor Hovda Collection

Innova (www.innova.mu)

Úspěch či neúspěch, ohlas nebo mlčení, tyto riskantní póly podstupuje každý, kdo chce zaujmout na kterémkoli poli umění, hudbu pochopitelně nevyjímajíc. K hodnotám se zákonitě pojí štěstěna, dovednost zachytit příhodný okamžik, něčí podpora. Avšak alchymii vrcholné úspěšnosti někdo stěží rozkryje, natož aby na ni vymyslel recept.
Doprovodné materiály ke kolekci čtyř CD americké hudební skladatelky Eleanor Hovdy (1940 – 2009), kterou vydala kurážná innova, hovoří o dosavadním podcenění, ba přehlížení této „hudebnice hudebníků“. Není to tak docela pravda. Na O. O. discs jí vyšla dvě alba, zde zařazená jako CD 1 + 2, objevila se na několika antologiích, její díla provedla tělesa tak zvučných jmen, jako je Kronos Quartet, Zeitgeist, California EAR Unit nebo Bang on a Can All Stars, ostatně sama innova vydala roku 2003 album If Tigers were Clouds…, věnované ženám v experimentální hudbě, kde se v podání Zeitgeistu objevila Hovda s titulní skladbou (vedle Mildred Couper, Annie Gosfield, Pauline Oliveros, Beth Custer či Yoko Ono) a ještě předtím ji  najdeme na výběru tohoto vydavatelství A la carte (1986). Pravda ovšem je, že vzhledem ke svému zvukovému pokusnictví mohla/měla Eleanor Hovda být mnohem populárnější už za svého života. (Domníval jsem se, že teprve posmrtná popularita je výsadou českou, nikoli také americkou.)
Pravda je, že čtyřdesková ambaláž v rozsahu asi čtyř hodin a dvaceti minut poskytuje šanci tvorbu skladatelky důvěrněji poznat, proniknout do jejích osobitostí a vytěžit z tohoto poslechu i náležité ocenění. I když – opět anotace – ani ona nemohla obsáhnout její dílo v náležité ucelenosti. Podstatné však je, že zvolené čtyři průhledy jsou natolik reprezentativní, aby napomohly ke zvýraznění skladatelčina odkazu.
Jestliže Ariadnina nit podle starořeckého bájesloví vyvedla Thésea z labyrintu, CD Ariadne Music nás zavádí do poklidné, až zahalené hudební plochy, z níž se vynořují eruptivní momenty, zpřízvučňující a zvýrazňující jednotlivé nástroje členů Prism Players. Jsme ovšem svědky řady protikladů. Na jedné straně vzlínají kompozice podle pojetí, že zvuk může být báječné ticho a ticho může být báječný zvuk, na druhé straně jde o vehementní, byť žensky křehké výtržnictví, zneklidňující a zadírající se i v prolongovaných plochách. Většinou nejde o melodii, nýbrž právě o plochy, kaskády a skrumáže, vzájemně se splétající. Některé kompozice působí až dojmem improvizace (na rozdíl od současného trendu, kdy improvizace chtějí vyvolat dojem okamžité kompozice).
Hovda předjímá leckdy vývoj, její komorní pojetí vstřebává zcela nečekaně prvky rocku, psychedelie, drónování, mixování zvuku. Jsou to sonické choreografie plné imaginace, místy s potichlou vervou, místy s chvátavou úchvatností, oscilují od zadumanosti po jiskřivé bouřnění. Místy shledáváme i trojvrstvost nitkovitých tónů, oblého hloubání a fukéřovitých vstupů, nad valivostí dominují třepetající se tóny.
Coastal Traces sice zásadně neproměňují souhru rozdychtěné horoucnosti a minimalizujícího repetitivního rozpětí, do něhož se vhlubují neočekávané rafinované ataky, jakési stalaktity jiskřivých výbuchů, nicméně zapaspartování celku je důraznější, po odtikávání času na mžik rozkvíleného nad rumplujícím, hromobijným podkladem se vystupňovává energie i zvuk (Record of an Ocean Cliff),  na některých místech (Shenai Sky a znovu Beginnings) se halekavé volání hlasu a nástroje vyvíjí od zakřiknutosti k ukřičenosti, jindy se nad zvukovým kolotáním zjeví výtrysk melodie. Celek připomíná letištní plochu, ze které vzlétá letka tónů k náletu na posluchače, zmnožuje se variabilnost a hybnost, zároveň nepomíjí určitá snivost, zvelebnění, zaobroubenost. Ale také nahloučenost, kterou rozviklává bruska zvuků. A to vše za perfektní asistence hobojistky Libby Van Cleve a basisty a kytaristy Jacka Veese, k nimž se přidává sama skladatelka znásilňující vnitřnosti klavíru.
Typický pro obsah je i titul třetí desky Sound Around The Sound vzhledem ke zpřízvučněné hlukovosti, směřující někde k nefalšovanému drónování, jinde pak k podminovávané, zašifrované i dešifrované melodičnosti. Typická je skladba Boundaries, ve které se šplounání čtyř kontrabasů a krouživé sprchování čtyř fléten promění ve vířivý a hřmotný kolotoč. Sama autorka se tu v další komprovizaci oddává cymbálování, které je postupně zvonivé, bručivé, svištivé, drnčivé, břinkavé a ječivé, každopádně však naddimenzované (včetně použití hlasu) a útočící na sluch a nervy, navzdory tomu však zároveň vybízivé a podmaňující. Orchestrální ohledávačství, harašení, pobzukování a rytmicky servírované oddechování za dirigování Williama McGhlauglina je doménou Journey Music, i to však víří do skrumáže a zvukového nabobtnání. A opět proměna: v podání Cassatt String Quartetu slyšíme smyčce náznakové, úskočné, vibrující až do pištectví, pobzikující a zase rozpěněně telegrafické, opakovaně reminiscenční a vhlubující se do rozvířenosti a posléze marnotratného vytrácení. K vrcholům tohoto CD pro mne patří živý záznam skladby Regions, kde California EAR Unit perfektně pojímá sled chvějivých tónů, které jsou střídavě hravé, briskní, útočné, vyzývavé i zase smířlivě umírněné a vygradované do závěrečného gejšlení.
Excavations sice prezentují sólistické výkony, nejde však pouze o doplněk předcházejících extravagancí. Naopak: hráči tu dostávají šance neobvyklosti, až nezřízenosti, vypjatosti, vícefunkčnosti nástroje. Opětovně antimelodická zvukovost vyžaduje hráčský kumšt, pochopení obsahovosti předlohy, nikoli pouze předvedení technické dovednosti. A tak se tu uplatňuje celá škála přístupů, prostřídávající nálady od zachrutosti po opojnost. Alespoň několik dokladů. Breathing, na kterém Jan Weller představuje celé zvukové povětří s osmi flétnami a s jejich humorně překypující orchestrací. Ani flétnista David Gilbert v hudbě k The Proclamations za Wellerem nezaostává; je vzrušený i vzrušující, úsečný a útočný. Naproti tomu harfenistka Elizabeth Panzer obhospodařuje Dancing in Place nonšalantně, tanečně lakonicky i vemlouvavě, její hra je plnohlasá, meditující i hazardující. Velikou příležitost dostal i Lee Humphries ve Spring Music with Wind, kdy předvádí jarní rozjímání, trylkování, jakousi mesalianci „otvírání studánek“ a „vítání jara“ v jednom kadlubu, jeho klavír vzlétá na křídlech větru, je zpěvný, houkavý, je to vstřícné drama zmrtvýchvstání, procitání přírody a vymaňování ze sevřenosti chladu, k čemuž mu napomáhá perkusivní a perforující přístup.
Více než půlhodinový závěr 40 Million Gallons of Music, pod nímž jsou podepsáni Eleanor Hovda, Jeannine Wagar a Dan Coody, na předchozí skladbu nejenom navazuje, ale zároveň ji doplňuje a předčí svou chorálovou a fanfárovou velebností, vyzývavou i úskočnou, rorátně ozvláštňující i rozšafně zpomalenou do zvukového biřmování „mnišských“ hlubokých hlasů. Vakuum ticha přehlušují valivé tóny, přírodní citace poskytují odlehčení pisklavě cinkajícími a výskavými intermezzy, pauzy zvyšují napětí v převalujících se vlnách základní hudební linie, připočtěme k tomu poryvy větru i hrany, odbíjející čas, to vše podtrženo sirénovými dohrávkami…
Ano, Eleanor Hovda si zaslouží pozornost. Leccos předjímala, nebála se riskovat, její důvěra v moc zvukových kontemplací a její odmítání dát se nachytat na vějičky chytlavých melodií, její souvislost s hudební avantgardou (nejenom klasickou) je nabíledni. Vyžaduje od posluchače, aby se společně s ní oddával vzrušení z hudebních souvislostí a protikladů. Pokud s jejím dílem takový posluchač souzní, profituje nevšedním zážitkem, i pokud by z nabídnutého času využil pouze jeho část. Innova vydáním The Eleanor Hovda Collection opět potvrdila, že náleží k labelům hodným sledování.

P. S.: Pokud vložíte první CD do počítače, můžete najít veškeré informace o celé kolekci. Na zbývajících CD pak najdete kompletní partitury.

Z. K. Slabý