Úvod seriálu o dějinách psychedelie.
Psychedelická hudba. Znovuobjevený žánr, který tu s námi je už od šedesátých let, vyprázdněný šuplík pohrobků hippies nebo stále přetrvávající hudební fenomén, pod nímž si každý představí něco jiného? Možná nic z toho, možná vše dohromady.
Pokusit se odpovědět na tuto otázku (a určitě jich najdeme v průběhu ještě mnohem více), se pokusím v desetidílném seriálu právě o psychedelické hudbě. Podíváme se jak do pravěku této hudby v padesátých letech, kdy končila éra klasického rock’n’rollu a kapely začali zakládat mladí naštvaní pásci z předměstí. Samozřejmě neopomeneme výkvět britské hudby a Beatlemánii, jak moc tuto scénu ovlivnilo užívání halucinogenních látek, jaké rozpory vznikaly v rámci scény, a připomeneme si i konec zlaté éry psychedelického rocku na konci šedesátých let. V jednom z dílů se také dotkneme lehkého nánosu psychedelického pelu v bývalém Československu. Psychedelická scéna ovšem neskončila v šedesátých letech, takže dojde i na „dětí“ psychedelického rocku – progresivní rock, krautrock a novou britskou vlnu (tenkrát ještě s novým obsahem). Protože čas plyne zřejmě ve spirálách, v posledních dílech dojde na to, jak se psychedelie vrátila na scénu skrze garážovou hudbu a jak z ní vychází novější směry typu post–rock. A nakonec se podíváme, jak vypadají námluvy psychedelické a extrémní metalové hudby a na to, jak v končí v 21. století žánrová vyhraněnost, kdy by se dalo jasně říct, co je ještě psychedelie a co už je například black metal. Vlastně se opět vracíme na začátek, protože i první otevřeně satanistická skupina Coven byla a je ve své podstatě psychedelická).
Těžko říct, co se skrývá pod novou popularitou psychedelické hudby. Zdali je to okamžik, kdy hudebníci opět začali svojí hudbě říkat psychedelická. Či ji takto začali vnímat jejich posluchači, případně, zda to byl nějaký vliv zvenčí. Jestli to je nové uvolnění ve společnosti, kdy se toleruje daleko více užívání v podstatě jakýchkoliv látek, jestli tento boom souvisí i s nově obnoveným výzkumem psychedelických látek v rámci psychiatrie, či jde jen prostě o navracení se trendů, jako už dvakrát byly kalhoty do zvonu nebo roztrhané džíny, případně garážová hudba. Jisté je, že bez garážové vlny, která vyplavila na břeh nové špinavé surfaře, z nichž někteří již po psychedelických zvucích (a často i psychedelických látkách) sahali, by nová vlna psychedelické kytarové hudby nepřišla. Dnešní situace (zřejmě nevědomky) de facto kopíruje i historický průběh tohoto kytarového vlnobití – po dřevním rock’n’rollu přichází surf rock se svými přehnanými reverby, středoškoláci zakládají první tvrdé garážové kapely, kterými nechtěně dali vzniknout i punkové scéně v sedmdesátých létech, a z těchto garážových skupin se vinou záplavy psychedelických látek v půlce šedesátých let stávají, pokud ne virtuosní, tak rozhodně lépe hrající skupiny první psychedelické éry. Stejně můžeme i v hudbě asi nejnotoričtější skupiny nové garážové vlny Black Lips slyšet jak špinavý garážový punk (Let It Bloom), tak posun do psychedeličtějších pasáží s dobrým zvukem a přiznaných písních o psychedelických látkách (píseň Modern Art na albu Arabia Mountain), aby se na posledním albu Sing in a World That’s Falling Apart vrátili k tradici amerického country, podobně jako to udělali The Byrds nebo Grateful Dead v sedmdesátých letech. Jisté také je, že momentálně v tomto ohledu naprosto vede Řecko, které se stalo líhní moderních psychedelických kapel, které z většiny překvapují svojí originalitou a kvalitou. Těžko říct, zda by se tento fenomén rozmohl bez světové popularity garage stonerových 1000mods.
Nicméně to, odkud se vzala, jak zní a zejména „CO“ je to psychedelická hudba jsou otázky, které si budeme v tomto malém seriálu klást poměrně často. Tři roky pátrání po tom, co to vlastně je psychedelická hudba v rámci mého disertačního výzkumu mě dovedlo k tomu, že bych rád řekl, že: „Psychedelická hudba je to, na čem se dohodneme, že je psychedelická hudba,“ nicméně zrovna v tomto případě to bude trochu těžší, protože co pro jednoho je psychedelické, to pro druhého posluchače vůbec tento efekt mít nemusí. A skutečně, než se zbytečně snažit popsat žánr, dělat hudební rozbory a zabývat se tím, co přesně za efekty dělá „psychedelický zvuk“, je u psychedelické hudby lepší mluvit o jakémsi „efektu“ než o tom, jak vlastně zní – tedy jak působí na posluchače a samozřejmě také na hudebníky.
To, že se již pět let věnuji psychedelické hudbě i performativně by se možná mohlo zdát jako ulehčující aspekt, ovšem opak je pravdou. Znát tento žánr i z druhého, než jen posluchačského břehu přináší spíše ještě více otázek než odpovědí, nicméně i kladení otázek je vzrušující cesta a jak psychedelická, tak rock’n’rollová zkušenost. Jak již bylo naznačeno, celý seriál bude vycházet z mé hudebně antropologické disertační práce, kterou právě dokončuji na FHS UK. Samozřejmě, že má aprobace hudebního antropologa v našem seriálu znát bude, ovšem pouze velice okrajově, kdy čtenáře nebudu nudit etnografickými postupy a akademickou metodologií; na druhou stranu minimálně v jednom díle se velice úzce dotkneme toho, čemu se říká orální historie.
Co se týče performativního hlediska, již pět let aktivně hraji v psychedelické skupině Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip, čili tuto scénu znám i jako insider. Má cesta k psychedelii a psychedelické hudbě ovšem začala již o dost dříve, kdy jsem, jako většina středoškolských rebelů, propadl kouzlu beatnické literatury, od které již byl pouhý krůček k dílům Timothy Learyho, Kena Keseyho a objevování celé plejády kapel ze šedesátých let. Navíc, jako do té doby klasicky vzdělávaný hudebník v oboru příčná flétna, pro mě byla samouka na kytaru kýženým vysvobozením se ze jha drilu etud a stupnic a symbolicky tedy pro mě bylo poslouchání a zejména tvoření psychedelické hudby určitým osvobozením od pro mě do té doby zažitých postupů. To, že jsem během let pochopil, že vše jde ruku v ruce a samozřejmě začal využívat ve své tvorbě i nástroje, které jsem vystudoval, a zjistil, že dril a hraní stupnic a etud není na škodu v jakémkoliv žánru je téma na úplně jiný seriál…
Ale nyní zpět k psychedelii. Již z etymologie slova lze popsat to, co může posluchač očekávat. Spojení řeckých slov psýché (ψυχή – mysl) a delos (δήλος – projev), bylo poprvé užito britským psychiatrem Humphrym Osmondem na setkání New York Academy of Sciences v roce 1956. Tehdy jím popsal stav charakterizovaný jako „čistý, eufonický a nezašpiněný žádnou další asociací.“ To, že psychedelika s sebou přináší i specifický styl humoru můžeme ukázat i na historce, která následovala po uvedení tohoto slova na svět, kdy přítel Humphryho Osmonda, známý spisovatel a propagátor psychedelik Aldous Huxley mu na toto téma poslal verš: „To make this trivial world sublime, take half a gram of phanerothyme”, kdy „phanerothyme“ je smyšlené slovo se základem ve starořeckém thymos, což by se dalo přeložit jako „duchaplnost“ a na což Osmond opáčil zas svým veršem: „To fall in Hell or soar angelic, you’ll need a pinch of psychedelic.“ Ovšem ani slovo o hudbě, ačkoliv na konci padesátých let již máme několik indicií, jak bude o dekádu později psychedelická hudba znít a za co si z ní budou i utahovat.
Zásadním zlomem byla rozhodně nová popularita sci – fi filmů, předně s novou filmovou adaptací nechvalně proslulé rozhlasové hry Orsona Wellse Válka světů z roku 1938. Díky technologickému pokroku na poli zvukových efektů a elektrofonických nástrojů – a také vlivem zejména školy musique concrète – se objevují zejména v rámci ruchů vedle orchestrální hudby také syntezátory (jako například hluk, který vydávají mimozemské lodě právě ve Válce světů) a zejména znovuobjevený pradědeček syntezátorů – teremin. Poté co se tento první bezdotykový hudební nástroj – dle legendy jako vedlejší produkt leninského špionážního výzkumu – poprvé objevil na stříbrném plátně v roli znepokojujícího hluku, většinou oznamující příchod děsu z vesmíru, musel se tento nástroj objevit již v téměř každém pořádném sci – fi nejen padesátých let. Jeho popularita sahá až do dnešních dob, kdy nejen, že se objevuje ve znělce původní série seriálu Star Trek , ale musel se samozřejmě objevit i v parodii na tuto klasickou dobu science fiction Mars útočí z roku 1996. A poté už nestálo nic v cestě, aby tento, již ve své podstatě psychedelický zvuk, a ještě s konotací na hluboký vesmír, přejaly v šedesátých letech hudební skupiny hledající trochu jiný „sound“ svých skladeb. Nešlo o žádné velké masové využití, nicméně nástroj Lva Sergejeviče Těrmena se objevuje u těch největších jmen rock’n’rollu šedesátých let, jako jsou Rolling Stones ještě v časech Briana Jonese, ve slavné Good Vibrations od Beach Boys (i když zde na oficiální nahrávce jde o tereminem inspirovaný nástroj tannerin), v instrumentálních úletech Jimmyho Page z Led Zeppelin nebo v kompozici pro teremin od Franka Zappy. Stačilo zapojit delay a jeden z nejpsychedeličtějších zvuků byl na světě.
Ovšem náš seriál nebude zaměřen jen na nástroje a na to, „jak“ tato hudba zní, ani zde nehodlám prezentovat jakékoliv dogma, jak tento žánr poslouchat, co ještě je psychedelie a co už ne. Bude to drobný výlet za tím, čemu můžeme říkat „psychedelický zvuk“, a s trochou štěstí se trochu dotkneme psychedelické zkušenosti anebo i možná zjistíme, co se skrývá za tím „psýché delos“. A možná je to jednoduché tak, jak předvedl Roky Erikson ze skupiny 13 Floor Elevators, když jej ptali, co je psychedelická hudba. Údajně opáčil vytažením dolarové bankovky z peněženky řka: „Psychedelic is where the pyramid meets the eye.“
Těším se za měsíc.