Tigran Mansurian: Ars Poetica

  
22

Koncert jako žánr je dnes v širším povědomí spjatý především s  instrumentální hudbou. Dodal-li arménský skladatel Tigran Mansurjan své kompozici Ars poetica (1996-2000) podtitul Koncert pro smíšený sbor a  cappella, navázal tím na širší pojetí tohoto termínu z období baroka, kdy se jím označovaly i některé projevy hudby vokální. Současně tak nejspíš učinil i pod vlivem svého vrstevníka Alfreda Šnitkeho, který takto nazval své sborové dílo z let 1984-85, psané na ruské překlady duchovních textů arménského (!) středověkého básníka Grigorije Narekaciho.

Mansurjan si ke zhudebnění vybral lyrické verše z různých tvůrčích fází Jeghišeho Čarence, (vl. Sogomonjan, 1897-1937), rozporuplného literáta, který na jedné straně zasvětil celou řadu svých básní idejím Velkého Října (aby však nakonec zemřel jako oběť stalinských čistek; jeho knihy mohly být znovu vydávány až po Stalinově smrti), na straně druhé se stal jednou ze stěžejních postav moderní arménské poezie první třetiny dvacátého století. (Z Čarencovy tvorby u nás v překladu vyšla sbírka Sladký ohnivý svět a román Země Nairi.) Třičtvrtěhodinová Ars poetica sestává ze čtyř částí, z nichž první tři jsou de facto tematicky vymezenými prokomponovanými písňovými cykly (Tři noční písně, Tři portréty žen, Tři podzimní písně); skladbu pak uzavírá delší elegický hymnus A ticho se snáší. Mansurjan přistoupil k veršům s pokorou – na což ostatně poukazuje i samotný název díla – a zpracoval je výlučně sylabicky, aby vynikly jejich zvukové kvality. Do detailů si pohrál s  dynamikou, jejíž proměnlivost zejména v tišších pasážích zaujme širokou škálou mezistupňů. Kompozice se vyznačuje téměř mizivým podílem polyfonie, a naopak ve zřetelných konturách se rozvíjejícím melodicko-harmonickým tokem, ústícím někdy v jednohlas, jindy zase v  éterický cluster. Subtilní, a přece konzistentně tvarované linie se mi jeví být pro Ars poeticu (a vůbec pro Mansurjanův sloh) velice příznačným rysem.

Nahrávka vyniká nejen hudbou samotnou a jejím vybroušeným provedením (Arménský komorní sbor), ale i plastickým zvukem, jemuž nepochybně napomohla akustika interiéru kláštera Sagmosavank (Kláštera žalmů), klenotu arménské architektury třináctého století, kde nahrávání probíhalo.