Mosz (www.mosz.org)
Distribuce: Starcastic (www.starcastic.cz)
Dokud je starý svět v troskách a nový ještě nestvořený: tenhle post- a pre- název dali svému projektu Martin Brandlmayr, Werner Dafeldecker a Christian Fennesz. Někdo by z toho udělal marketingovou bombu a pravil, že po FennO’Bergu je tu další silné a jedinečné trio laptopového věku. Místo toho rakouský label kytaristy (a blízkého kolegy všech zúčastněných) Martina Siewerta vydává dvojkompakt skromně, s bílošedou, poněkud nanicovatou obálkou. Co to, snad sami muzikanti cítili, že tentokrát je improvizace a zkusmá spolupráce nezavedla k ničemu extra?
Album vznikalo přes čtyři roky, což ale není odrazem nějakého dlouhotrvajícího trápení: byl to klikatý proces. Na začátku, v březnu 2005, nahráli hudebníci společné improvizace u vídeňského zvukaře Christopha Amanna, dvorního technika téhle vlny a scény (kdy už s ním někdo udělá velký rozhovor?). Každý ze tří pak sestříhal a smixoval z materiálu vlastní krátký track. Dál už pracoval Brandlmayr sám. Tři nahrávky byly rozdělené na množství fragmentů, které se staly jádrem delšího, půlhodinového tvaru. Siewert kompozičně, aranžérsky i skrze mix tkal „buněčným dělením“ jakousi velkou konstelaci. Trvalo mu to čtyři roky, což samo o sobě není záruka ničeho, ale jakási zralost a klid tu skutečně je znát. Až v pozdější fázi práce prý pustil bubeník a elektronik do skladby větší podíl ticha: tím pádem tu výrazný podíl tvoří oddělené krátké úseky, jakési kaligramy, zvuková gesta.
Ve skladbě, jejíž ráz určilo procesování zvuku a postprodukce, znějí Fenneszovy struny i smyčec na Dafeldeckerovu kontrabasu, vibrafon, ale i šumy, mikrozvuky, glitche, smyčky. Plyne to volně, mnohdy pouští Siewert ke slovu méně než všechny tři prameny najednou, přehlednost sól vyvažuje celkovou členitost. S hudbou generace Max/MSP se neobává zacházet emotivně, zná však míru. Noise a přesycenost tu mají menší podíl, i když tu a tam dominuje kovový zvuk metliček a činelů.
Na druhém disku lze slyšet původní trojici nahrávek, které Siewert drtil a proměňoval. Dafeldecker mixoval nejnoisověji, u Fennesze je znát scelení všech nástrojů, jak je prohnal softwarem. Vedle komplexnosti a rovnováhy „hlavní“ dlouhé skladby je tahle trojice jen zajímavým bonusem. Deska s nezapamatovatelným názvem (a možná příliš malým labelem na svůj potenciál) se vydařila. Navíc se pohybuje na hranici nekompromisní poetiky Fennesze a spol. a běžnější posluchačské zkušenosti: tohle se dá zdárně pouštět lidem bez zkušenosti s Radian či Polwechsel jako ukázka, co dělají cenění lidé ze scény, o které se píše v HIS Voice.