K českým čtenářům se dostává koncentrovaný obrázek oboru zkoumajícího hudbu jako součást lidské kultury.
Dílo pochází z veleúspěšné série nakladatelství Oxfordské univerzity Velmi krátké úvody. Tato edice se snaží o srozumitelné úvody do různých oborů pro laické čtenářstvo od roku 1995, prozatím čítá více než šest set titulů, Etnomuzikologie Timothyho Rice v roce 2014.
Američan Timothy Rice (pozor, neplést se slavným britským autorem muzikálů) se narodil v roce 1945. Třicet let učil etnomuzikologii na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, proslul studiemi balkánského folklóru May it Fill Your Soul: Experiencing Bulgarian Music (Chicago, 1994) a Music in Bulgaria: Experiencing Music, Expressing Culture (Oxford, 2004). Prospěl svému oboru mnoha aktivitami, např. jako redaktor časopisu Ethnomusicology nebo jako prezident Společnosti pro etnomuzikologii. V současné době je prezidentem Centra pro world music v San Diegu.
Kniha byla vydána v češtině z iniciativy etnomuzikologa Víta Zdrálka, který působí na Ústavu hudební vědy FFUK a je známý mimo jiné terénním výzkumem jihoafrické hudby. Zeptala jsem se ho, jak a proč k vydání knihy došlo: Knihu si v angličtině zakoupil v roce 2015 Londýně a nabídl ji nakladatelství Karolinum. Fakt, že byl vybrán jako překladatel, ukazuje Zdrálkovy všestranné dovednosti, protože nakladatelství je proslulé náročností, dobrou redakční prací a je zárukou kvality. Překlad byl následně komentován dvěma specialisty z oboru, kteří poskytli cenné komentáře. Jednak to byla Zuzana Jurková z Ústavu etnomuzikologie na FHSUK (která je zakladatelkou urbánní antropologie u nás) a potom Marian Šidlo Friedl z katedry muzikologie UP (ten knihu již léta s úspěchem používá ve svých kurzech). Ti pomohli především při řešení etnologických a organologických problémů s překladem. Originál obsahuje fotografie, ale se souhlasem překladatele bylo rozhodnuto je vypustit kvůli problémům s autorskými právy.
V knize Etnomuzikologie: Velmi krátký úvod oceníme práci překladatele s terminologií oboru, která se, jak vysvětleno v jeho předmluvě, vyvíjela za železnou oponou odlišně. Zdrálek citlivě komentuje odlišnost českého a amerického diskurzu v poznámkách pod čarou během celého textu. Tak například termíny muzikologie a hudební věda (podle německého Musikwissenschaft) pocházejí z odlišných intelektuálních tradic, ale nyní se používají ekvivalentně. Nebo na straně 19 vysvětluje překlad termínu Christophera Smalla „musicking“, který na doporučení recenzentky přeložil jako „muzikování“.
Nejdříve se dozvíme různé definice etnomuzikologie, například „studium hudby jako univerzálního aspektu lidských činností“ nebo „srovnávací studium lidské hudební rozmanitosti na základě hudební etnografie“, atd. Dále poznáme historii oboru: Rice líčí myšlenky otců-zakladatelů, od nizozemského muzikologa Jaapa Kunsta, který v roce 1950 poprvé použil slovo „etno-muzikologie“ k Alanu Merriamovi, který v roce 1960 definoval etnomuzikologii jako „studium hudby v kultuře“ atd.
Text rozebírá problémy s definicí hudby Johna Blackinga jako „člověkem uspořádaného zvuku“. Pokud totiž vezmeme v potaz „písně“ velryb, ptáků, zvuky přírody a různé hluky, je možné, že by se v budoucnu obor mohl spíš jmenovat „etnozvukologie“. Líčí také posun zájmu některých dnešních etnomuzikologů od výzkumu tradičních forem, jako je japonské gagaku, bulharská lidová hudba, jávský gamelan nebo indiánské bubnování, k současným hudebním formám jako rap a reggae, Tex-Mex, srbský turbofolk nebo hudba hraná v nákupních střediscích.
V kapitole o terénním výzkumu se dočteme, že obnáší žít s komunitou, účastnit se jejího života, pozorovat a zaznamenávat hudební události, vést rozhovory s hudebníky, jejich patrony, posluchači a učit se zpívat, hrát a tancovat. Poté etnomuzikologové analyzují data, aby pochopili, jak funguje určitá hudební tradice, co je na ní zvláštního a jak nese osobní, společenské a kulturní významy s ní spojované. Také se dozvíme, jak studiem veškeré hudby světa lze pochopit, proč a jak jsou lidé muzikální. Nechybí podkapitola Gender a hudba, ve které se dovíme nejen, že gender je „nejčastěji zmiňovaným sociálním faktorem omezujícím přístup k učení se hudbě“, ale i že etnomuzikologové studují, jak hudební performance posilují nebo naopak zpochybňují rozdíly mezi muži a ženami v disponování mocí. Průkopnicí takového výzkumu byla Ellen Koskoffová.
Dalším faktorem, proč Vít Zdrálek vybral k překladu právě knihu Timothyho Rice, je vazba tohoto etnomuzikologa na region východní Evropy. Rice v kapitole o terénním výzkumu líčí, jak se v Bulharsku od Kostadina Varimezova učil hrát na gaidy (tamní označení pro dudy), ale stále nemohl pochopit, jak získat zvláštní ornamentální dovednost, kterou mistr nazýval „dudácké prsty“. Teprve když se vrátil do USA a pustil si nahrávky zpomaleně, pochopil, o co v tomto zdobení jde a při návratu do Bulharska konečně mohl začít komunikovat prostřednictvím pohybu prstů. „Pohybem rukou ve vzduchu nebo na nástroji mi nyní gesty mohl sdělit „dělej to takhle“ nebo „takhle to nedělej“. Mistr tvrdil, že hraní ozdoby určitým způsobem „naplňovalo jeho duši“ (str. 51). Takovéto konkrétní osobní zážitky dodávají publikaci další rozměr a čtenářskou atraktivitu. Vzhledem k minimu knih o tomto oboru, které u nás vycházejí, je právě tato publikace i díky své stručnosti velmi přínosným počinem.
Timothy Rice. Etnomuzikologie: Velmi krátký úvod. Praha: Karolinum, 2020. 150 stran. Přeložil Vít Zdrálek