To, co je ve vzduchu, a infrazvuková hudba

  

Platón v jednom ze tří slavných dialogů o kráse tvrdí ústy Sokrata, že umělecká inspirace je cosi jako magnet, nebo snad spíš elektromagnetické pole. Funguje prý jako indukce, dialog s čímsi vnějším, více než lidským. S něčím, co příslušného přednašeče – “rapsóda” – sepne do tvůrčího stavu zvýšené citlivosti: do modu propojení, ba dokonce uvede do dočasné posedlosti daemonickými bytostmi. Temné umění u Platóna nakonec nezabodovalo a do ideálního státu res-publica by umělce nepustil. Ale Sokratova metafora o provázanosti umění s neviditelným médiem pohybující se nebo vibrující vlny byla působivá a trefná. Podržela si totiž inspirativní náboj po další dvě tisiciletí a vynořuje se jako bytost ponorné řeky nečekaně i dnes.

Na dialog Ión jsem si vzpoměl při sledování konference uspořádané organizátory festivalu Sonicacts 2015 v Amsterdamu s podtitulem Geologická imaginace.

Jedním z mnoha ekologických témat, o kterých se zde uvažovalo, byl infrazvuk – akustické vlnění s kmitočtem pod hranicí slyšitelnosti lidského ucha (přibližně pod 20 Hz až do délky 171 kilometrů). Podobně jako je tomu u ultrazvuku, sluchem infrazvuky sice “neslyšíme”, tělem nejspíš ano. Například víme, že frekvence blízké frekvenci tlukotu srdce 1.17 Hz je pro naše tělo nebezpečná. Dokonce smrtelné jsou frekvence, při nichž začínají rezonovat organické tkáně těla a dochází tak k poškození buněk svalů a nervového systému.

Různě hluboké infravlnění je všude kolem. Dlouhé vlny obíhají kolem dokola naší planety, odrážejí se o stratosféru, prostupují oceány s kontinenty, spoluutvářejí počasí, možná jsou dokonce podstatou meteorologických procesů. Jsou navigačním systémem některých ptáků a třeba sloni, tetřevi, nebo kytovci se prostřednictvím velice hlubokých hlasů spolu dorozumívají, někdy na vzdálenost tisíce kilometrů. Do spektra infrazvuku zasahují pochopitelně nově i nejrůznější technologie a mění dynamickou rovnováhu. Dlouhé vlny drží pohromadě viditelný i neviditelný svět přírodních dějů s antropomorfickou vrstvou lidské civilizace a celé to má mírně esoterický nádech vesmírné harmonie, nebo dnes spíš disharmonie.

Infrabloku konferece v Amsterdamu se zúčastnil například americký geofyzik Jon Hagstrum, který roky zkoumá tajemství navigace holubů a tažných ptáků. Autor slavné publikace o hluku a zvuku Hillel Schwartz nastínil kulturní, filosofické a historické kontexty vlnění v čase a prostoru a zvukový umělec Raviv Ganchrow představil Long Wave Synthesis – zvukovou instalaci v měřítku land-artu, na níž pracoval na okraji Amsterdamu několik měsíců a kterou měli možnost účastníci v terénu navštívit. Instalace vypadá trochu jako polární stanice a opravdu generuje proměnlivou infrazvukovou kompozici. Lze ji nejspíš “poslouchat” v okruhu tisíce kilometrů. Dozvěděl jsem se také o dosud nejsilnější infrazvukové události, kterou se vědcům podařilo prozatím zaznamenat – průniku velkého meteoru do oblasti kolem Čeljabinsku v roce 2013. Také o tom, že exploze sopky na ostrově Krakatoa byla nejspíš mnohem silnější a byla zvukově zaznamenatelná na severním pobřeží Austrálie. Po celém světě jsou rozmístěné monitorovací stanice s geofyzikálními přístroji, určenými k sledování zemětřesení, podzemních atomových pokusů a jiných anomálních infrazvukových jevů. Zaznamenávají i donedávna téměř neměřitelné tedy homeopatické, aleatorické chvění, způsobené bouřkami a vlněním vodních mas v oceánech a jemně brnící celou planetou Země.

V kontextu všech těch mocných globálních, planetárních geologických sil, spektakulárních hlučných a technicky dokonalých audiovizuálních performancích, či instalací jsem si paradoxně vzpoměl na jednu docela skromnou a nenápadnou instalaci, kterou jsem kdysi shodou okolností viděl také v Nizozemí. (Je to ostatně oblast geologicky, vulkanicky a tektonicky velice stabilní až ultrakonzervativní, ale atmosféricky velice turbulentní: fouká tam od moře, nebo od pevniny téměř neustále a Holandsko je dodnes považováno za zemi větrných mlýnů a za plachtařskou velmoc).

Autorem dotyčného díla It’s in the Air je umělec a přírodovědec Felix Hess (1941). Žije na severu Holandska v městě Groningen a dnes je už asi v důchodu. Troufám si tvrdit, že jeho dílo je pravým opakem převládajícího uměleckého machismu a zenovým výrazem pokornosti. Hessovy práce jsou prosté, komplexní, magické a chytré zároveň a není náhoda, že Hess má doktoráty z matematiky a fyziky. Jeho asi neslavnější „kybernetická“ instalace sestává ze tří set drobných otáčejících se vlaječek, nebo plachetek umístěných na podlaze interiéru a prázdné místnosti. Plachetky reagují pohybem na jemné změny okolí, jako by „věděly“, co se v místnosti děje. Je to vizualizace jinak neviditelných procesů, souhra působení atmosféry, termodynamiky prostoru, pohybu světla, včetně vlivu působení osoby, která se nachází v místnosti.

Sám Felix Hess o téhle instalaci, která je propojením uměleckého díla a vědeckého experimentu, v doprovodném textu píše: „Vzduch je prostředí ve kterém žijeme. Dýcháme jej. Vidíme skrze něj. Vzduch se pohybuje, ale většinou ho nevidíme se pohybovat: pohybují se stromy, vlajky. Vzduch cítím na tváři. Vzduchem se šíří zvuk ve vlnách. Vzduch se neustále chvěje a tlakové vlny se pohybují vzduchem rychlostí zvuku. Díky zvuku je pohyb vzduchu jemný a pružný. Ve větru je pohyb vzduchu silý a nevratný. Vzduch reaguje s pohybovou grácií i na ty nejnepatrnější změny tlaku nebo teploty. Mraky plavou nad námi po obloze. Vzory vlnění vzduchu ožívají a odumírají na vodní hladině. Vysoká tráva se se ve vlnách pohybuje větrem, větrem listí šumí v korunách stromů. Uvnitř domu tančí prach v paprsku slunce. A vzduch pohybující se nad podlahou? Sestrojil jsem stovky papírových větrníků, (nebo plachetek). Jsou lehounké, velmi jednoduché a křehké, jakoby bez tření a reagují proto i na ten nejlehčí vánek. Podávají se vzduchu bez vlastní vůle, jen sledují proudění vzduchu. Na podlaze vytvářejí pole bílého pohybujícího se papíru a vidíme, jak se vzduch ohýbá nad podlahou kolem našich nohou, jak vznikají malé větrné turbulence. V místnosti vyhřátém sluncem archy směřují ráno na východ a v pozdních odpoledních hodinách se otočí na západ. Zjistíme, že se archy obrátí směrem k vám, protože vzduch reaguje na teplotu lidského těla. Vzory se neustále mění, větrníky nejsou nikdy v klidu. Je to tanec dokonalého ticha. Vzduch.“

Hess vypráví také o tom, jak se dostal k umění vlastně také přes aerodynamiku: byl okouzlen fyzikou pohybu letícího bumerangu a napsal na toto téma dokonce dizertační práci. Kvůli studiu magické zbraně odjel na několik let pracovat do Autrálie. Zde ho zaujaly noční koncerty rosniček, nebo stromových žab v zahradě domu, kde bydlel. Studium vlastních nahrávek žabích chórů z Australie, Japonska a Mexika ho dovedlo k hypotéze, že žáby nejen společně zpívají, ale velmi pozorně poslouchají to, co zpívají ostatní členové žabího orchestru. Dovedou svůj hlasový projev synchronizovat se svojí komunitou. Zpívají společně a lze tedy uvažovat o schopnosti improvizace a hry, což by člověk ve své druhové nadutosti automaticky tak “jednoduchým” tvorům jako jsou žáby snadno upřel.

Ctěný čtenář si další informace o Felixi Hessovi vyhledá sám, pokud ho zmínka o instalaci Co je ve vzduchu zaujala. Protože to vypadá, že ve vzduchu opravdu cosi dosti znepokojivé je. Protože do vzduchu vypouštíme neustále další a další ingdedience včetně megatun prachu, hudby, hluku, infrazvuků atd. Ztrácíme schopnost si takových malých zázraků, které zkoumá například Hess, vůbec povšimnout.

http://v2.nl/archive/people/felix-hess

https://youtu.be/rMnFKYHzm2k

http://www.23five.org/infrasound/manifesto.html

https://borderlandsciences.org/journal/vol/52/n04/Vassilatos_on_Vladimir_Gavreau.html




‘Light as Air’, katalog o práci Felixe Hesse vydal Kehrer Verlag, Heidelberg v roce 2001. ISBN 978-3-933257-65-9