Tom Carter and Pat Murano: Four Infernal Rivers

  

Tom Carter and Pat Murano: Four Infernal Rivers

MIE (https://mie.limitedrun.com)

 

Tom Carter and Pat Murano vydali u labelu MIE temnou fresku s názvem Four Infernal Rivers (Čtyři pekelné řeky). Název alba i názvy čtyř stran dvojvinylu jsou odvozeny ze Ztraceného ráje Johna Miltona. Zde je pasáž zmiňující zmíněné pekelné toky v překladu Josefa Jungmanna (1811):

“I berau se čtyřmi cestami, dle pekelných čtyř řek, jež swé smutné wody linau w jezero horaucí. Tu hrozný Styx, tok smrtedlné nenáwisti, tamto mrzký Acheron teče, hluboký a trudem černý, zde Kocyt, od nářku tak zvaný hlasného, jímž se rozléhává trudný jeho břeh, tu swé walí wlny lítý Flegeton, praudným ohněm rozztekleně pálaje. Odtud podál váhavý a tichý tok, jménem Léthé, řeka zapomenutí, vážně krautí mateniny swé. Z té kdo pije, zapomíná žiwota, zapomíná zármutku i útěchy, rozkoše i bolesti.”

Album je náročné už jen svou délkou – trvá celých osmdesát dva minut. Všechny čtyři skladby pak mají přibližně stejnou délku a také přibližně stejný průběh. V hudebním bezčasí metamorfují zvuky jeden do druhého, bez výraznějších dynamických změn, nebo naopak ztišených pasáží. Určujícím zvukem je zde elektrická kytara s poměrně tradičně rockovým zvukem (zkreslení, wah-wah pedál). Ostatní zvuky lze rozlišit obtížně, jde patrně o úsporně použité syntezátory. Kytara je po celou dobu ukázněná, její hra je tradiční, téměř se nepouští do hlukových pasáží ani disonancí. Na můj vkus je tu až příliš ukázněnosti, občasné zabouření by rozhodně neuškodilo, ale to by pravděpodobně šlo proti smyslu celého alba.

O vzniku nahrávky nevím nic, ze zvuku však lze soudit, že jejím základem je nějaká forma smyčkování, patrně pomocí extra dlouhého delaye. Zvuk je zvláštně vyšisovaný, tipoval bych to tudíž na nějakou formu páskového delaye, snad nějaký klon původních Frippertronics Roberta Frippa. Při takovém způsobu práce se ovšem dynamika nekoná, a postupné proměňování zvuku je jediná cesta vpřed. Putování po čtyřech pekelných řekách je tak přece jen trochu předvídatelné. Ve vědění, že příští minuta bude stejná jako ta předchozí, možná také spočívá jisté zobrazení hrůzy a bezvýchodnosti. Stejností pak ovšem nemyslím neměnnost, ale spíše plynulý tok všech skladeb. Všechny skladby, až na poslední Acheron, tak svou náladou připomínají nejspíše chybějící pátou řeku Léthé: “…váhavý a tichý tok, jménem Léthé, řeka zapomenutí, vážně krautí mateniny swé. Z té kdo pije, zapomíná žiwota, zapomíná zármutku i útěchy, rozkoše i bolesti.” Pomale plynoucí zvukové anestetikum, do kterého se po chvíli propadnete i proti své vůli. Závěrečný Acheron je pak jedinou trochu divočejší skladbou, plnou skřípání, úpících zkreslených kytar a syntetických zvuků. I tyto agresivní zvuky však plynou v částečně konejšivém tempu pozvolného opakování a rozplývání. Pekelné řeky občas zaburácí, ale jejich tok je mírný a bez větších peřejí.

Four Infernal Rivers je nahrávka ignorující dobu svého vzniku, intenzivně se snaží popírat rychlost našeho současného času. Je to satanistická new age hudba, nebo snad esoterický black metal? Nevím. Každopádně přes temný námět to rozhodně není hudba bezvýchodná či nihilistická.