Tomáš Vtípil: Dirty Demiurge – čistota a špína

  

Když jsem jako dítě chodil do houslí (což mě zoufale nebavilo), jeden z nejvýraznějších principů, které se mi tam snažili vštípit, byl imperativ čistoty. Hraj čistě! Intonuj přesně! Opovaž se, aby ti během smyku zazněly vedlejší struny, nebo aby se smyčec přiblížil kobylce, kde to špinavě skřípe! Smyčcem táhni stejnoměrně, netlač naň přespříliš, udržuj mírný sklon, aby se prut chrastivě nedotýkal struny!

Užil jsem si s tím dost trápení. Mně se přitom daleko víc líbily spektrálně a dynamicky bohatší špinavé tóny. Zakoušel jsem (a zakouším pořád) takřka fyzicky pociťovanou potřebu šťavnatých zvuků s větším obsahem vyšších harmonických frekvencí, které vznikají právě například u kobylky, bzučivých rezonancí způsobených nevhodným postavením smyčce. Miloval jsem volně intonovaná glissanda evokující lidskou řeč, atonální zvukové bloky vzniklé přílišným tlakem na strunu, se kterými šlo skvěle rytmicky pracovat (zní to trochu jako scratching) a širokospektrální ambientní šum napůl zatlumené struny při nečistě zahraném flažoletu.

(Když utrpení mé i mých učitelů dostoupilo krajních mezí toho, co může lidská bytost vydržet, dal jsem housle do futrálu, futrál na skříň a několik let tam chytal prach. Ze skříně jsem ho sundal poté, co jsem někdy v pubertě slyšel nahrávku, kde John Cale hrál na přebuzenou violu).

Na koncept čistoty jsem narážel dál. Na fakultě jsem například chodil na přednášky organologie, tam jsem zaznamenal častý výskyt pojmů jako „ušlechtilost“ nebo „kultivovanost“ tónu. Tyto termíny byly hodnotící. Používaly se jako kritéria kvality nástroje nebo interpreta, postrádaly však exaktních definic. Jejich obsah byl čistě konsensuální (tzn. ušlechtilé je to, co my, posuzovači ušlechtilosti, považujeme za ušlechtilé, a basta). Postupně jsem zjistil, že za ušlechtilé se považují spíš celkem nudné tóny blízké holé sinusovce, nikoli chutné square waves nebo vzrušující zvuky s výraznou šumovou obálkou. Proč to?

Na obdobné paradigma jsem narazil i leckde ve studiu. Spousta zvukařů a producentů věnuje mnoho úzkostlivé péče snaze o čistotu nahrávky  – tlumí nahrávací místnosti domrtva, pečlivě gejtují všechny přeslechy, ruchy a jinou tzv. špínu. Mě vždycky víc bavilo tam toho nechat co nejvíc, těšit se z nenadálých a těžko ovladatelných interferencí a užívat si pozici demiurga, který v rámci svého zvukového vesmíru ovládá veškeré hodnoty, má tedy i moc rozhodnout, co bude považováno za chybu a co naopak za přednost. Abych to zkrátil: co pamatuju, byl jsem vždycky na straně brajglu.

Přesto jsem se nedávno ocitl na druhém břehu pomyslné barikády mezi táborem zastánců čistoty a špíny. Provozovatel malého undergroundového labelu mě požádal, abych připravil master nahrávky mladé moravské písničkářky. Jmenuje se Mucha Nikola a je skvělá. Nejlepší songy se jmenují Mrdá mi v hlavě a Chlapi sú kokoti. Okamžitě mi bylo jasné, že jde o něco mimořádného. V hlavě mi vyvstala přesná vize, jak písně zaranžovat a neochvějná jistota, že když se to podaří, budou mít Kazety, Like She, Čoko Voko a možná i Stereo Total slušnou konkurenci. 

Jenže vydavatel se rozhodl použít nepříliš technicky kvalitní záznam živého koncertu, kde se umělkyně nepříliš jistě doprovází na nepříliš naladěnou elektrickou kytaru. Koncert to byl vlastně dobrý, ale zaujat svou vizí, nebyl jsem si jistý, zda má smysl to vydávat na CD. Vydavateli jsem mimo jiné napsal:

„Charisma, na kterým Nikola to vystoupení performativně utáhne, na nahrávce není. Jsem si jistej, že by z toho mohla být naprostá pecka, kdyby se tomu někdo trochu věnoval. Proto mi rve koule, když vidím, že má být vložena vydavatelská péče do něčeho, co skončí jako další quasi-undergroundový, neprodejný a pro 99,9% lidí neposlouchatelný bootleg. Tohle si může dovolit třeba Zajíček nebo Palla (kterým jsem oběma velmi dirty nahrávky dělal), lidi, co tomu obětovali celej život – potom i tzv. odfláknutá nahrávka může znít přesvědčivě, protože ta energie tam prostě vložená je. V případě Nikoly tomu tak není a přesvědčivě to nezní, důvody jsou myslím nasnadě – je to marginální aktivita a pokud se to nechá tak, logicky vznikne marginální nahrávka, která nikoho nijak neposune, neinspiruje ani nepřekvapí a uslyší ji 30 nikolinejch kámošů, který to už stejně znaj. Ty budeš mít položku ve svým vydavatelským portfoliu, leč bezcennou – objevení talentu vyžaduje, aby nahrávka byla dostatečně dobrá, aby dokázala vyprovokovat nějakej další autorův vývoj, jinak to není objevení, ale pohřbení. Potenciál tam vidím velkej a pokud se nevyužije, je to mrhání talentem, úsilím i prachama.“

Ještě nějakou dobu jsme spolu e-mailově konverzovali, já se snažil ho přesvědčit o nutnosti pomoci zrodu grandiózního artefaktu, on stál na svém a kontroval dokumentární kvalitou syrového živého záznamu. Nakonec mě i nařkl z purismu a přílišné touhy po dokonalosti. Mě, starého flákače a hrdého chaotika! Nutí mě to každopádně, abych se nad sebou zamyslel.

Pojal jsem podezření, že je to otázka financí – udělat živou nahrávku je rychlé a levné, studiové album něco stojí. Dal jsem tedy k lepšímu pár nápadů, jak to financovat, a nakonec dokonce nadhodil, že bych ty peníze eventuelně sehnal sám. Nepochodil jsem. Debatu rázně ukončila sama umělkyně, napsala:

„To není o penězách, ale závazcích a energii a asi i smyslu. Počkám si, motivačka …“

Na to se nedá nic říct. Je to pochopitelný, skromný, a, ano, ČISTÝ postoj.

No nic, už jsem napsal dost. Jdu spát, protože ráno si potřebuju přivstat, abych vyluxoval. Ne všude jsem demiurgem.