Dnes píšu takovou črtu ze života nájemného hudebníka.
Nejdřív ale drobnou uvozující úvahu.
Hudba a vizualita – to je velké téma. Produkce nahrávek je čím dál jednodušší, levnější a dostupnější, což umožňuje prakticky každému hudebníkovi prezentovat svou tvorbu v “čisté”, zcela abstraktní podobě. Sen! Takový luxus ale není vždycky po chuti. Stoupá potřeba do hudby vizualitu cíleně namontovat – někdo tomu otevřeně říká “show”, někteří to balí do komplexních teorií na bázi Gesamtkunstwerku, musicircusu, syneshesie atd. V podstatě jde ale všem o jediné – “aby to bylo zábavnější”.
Nemějme jim to za zlé, i ty teorie jsou většinou prostě zábavné. Praxe též. Vznikají hudební videa, zvukové instalace, používají se různé formy projekcí, vizuálních performancí a VJingu, dochází k pokusům o organické (dnes čti: technologické) propojení hudby s vizuálem, ke snahám aplikovat výtvarnou estetiku na hudbu a naopak, atd. atp. Dá se o tom leccos napsat a leccos přečíst, dá se to i studovat na vysoké škole (tyto obory mají v názvu slovo „multimediální” nebo “interaktivní” nebo obé – a panují-li snad kde pochybnosti o výměru předmětu studia, nabízí se dle mé zkušenosti jako nejspolehlivější tzv. “Benq Test”: není-li tam dataprojektor, není to ono, je-li tam dataprojektor, je to ono!).
Existují ale i méně nápadné, méně teoreticky podložené, o to však obvyklejší případy propojení výtvarného umění a hudby. Jedním z nich se setkal asi každý hudebník, výtvarník i posluchač/divák: fenomén zvaný “hraní na vernisáži”.
Je to takový ustálený rituál. Vernisáž začíná většinou v 17:45 nebo podobný nepravděpodobný čas. Výtvarník přivítá přítomné, pak zazní krátké hudební číslo. Následuje řeč teoretika, jenž všem vysvětlí, na jak skvělé věci se tam díváme. Potom opět hudba, výstava je prohlášena za zahájenou a publikum je pozváno na chlebíčky a víno – to v této chvíli už ovšem z větší části padlo za oběť zkušený rauterům, kteří nemarnili drahocenný čas posloucháním a věnovali se konzumaci.
Pak někdy ještě pokračuje hudební produkce. Vše obvykle probíhá v uvolněné, přátelské atmosféře, u vědomí toho, že hudba je tu skutečně až to poslední. Správná vernisáž se bez ní sice neobejde, ale v podstatě je každému u prdele, je to formální až kosmetická záležitost, “aby to bylo zábavnější”. Hudebník není tedy pod psychickým tlakem a tomu bohužel mnohdy odpovídá nevalná úroveň jeho nasazení.
To mi vždycky vadilo a snažil jsem se vernisáže odehrát plnohodnotně. Nějaký efekt to asi mělo, protože jsem jednu dobu měl tolik nabídek, až jsem uvažoval, jestli si nezaložit živnost specializovaného vernisážového hráče. Je fakt, že co jsem začal důsledně vyžadovat honoráře, poptávka mírně klesla, ale někdy se to nashromáždí slušně.
Jako tento týden. Včera jsem hrál sólo na vernisáži mladé sochařky. Výstava byla krásná, dominovaly jí několikametrové, několikametrákové železné desky zavěšené v prostoru. To bylo něco pro mě. Nepřítomnost soundsystému jsem si bohatě vynahradil poctivými vibracemi železa rozechvívaného pěstmi. Technik z galerie potom ocenil, že jsem prý na vlastní nebezpečí provedl zatěžkávací zkoušku závěsu. Vydržel.
Co však nevydrželo, byl závěs struníku na houslích. Během produkce praskl a nástroj se rozložil na díly. Tak jsem, aby se to vyvážilo, ještě zničil jakousi dřevěnou tyčku několika údery o jeden z objektů. Všichni si mysleli, že to byl smyčec. Asi se dám na iluzionismus.
Dnes jsem závěs vyrobil z drátu a vydal se na vlak, hrát se svým šramlbandem na další vernisáži. Pozvala si nás jedna malá galerie k zahájení výstavy obrazů s židovskou tematikou. Židovské písně hrajeme taky, tak proto asi. Kontrabasista, obvykle nejdochvilnější a nejzodpovědnější člen souboru, nedorazil na nádraží, a když jsem se mu pár minut před odjezdem vlaku konečně dovolal, bylo jasné, že jsem ho právě probudil. Později vyšlo najevo, že hrál včera na improvizačním festivalu a bylo to tak strašné, že se musel opít. Nakonec někde sehnal auto a s kontrabasem i kocovinou dorazil na místo výstavy po vlastní ose.
Setkali jsme se v galerii, zřízené údajně v prostorách staré židovské školy. Snažil jsem se naladit housle, ale nešlo to. Vždycky, když jsem dosáhl potřebné frekvence, můj z drátu zflikovaný závěs se natáhl a posunul ladění o necelý tón dolů. Už jsem si půjčil kombinačky, že si budu muset vyrobit jiný závěs z elektrikářské spony, ale situaci zachránil nějaký místní hudebník jménem Jirka, který skočil domů a odvážně mi půjčil své housle. Vše tedy dopadlo dobře a odehráli jsme vesele. Sláva Jirkovi!
Happyend. Až na tu výstavu. Byly to takové quasi-surrealistické oleje silně inspirované hebrejskou kulturou, obsahovaly citáty z Tóry, judaistickou symboliku atd. To je tematika, kterou se shodou okolností v poslední době trochu zaobírám. Silně se mi to nelíbilo, zakoušel jsem při pohledu na ona díla až bolestivou nudu. Přivedlo mě to k úvahám, do jaké míry je dobré respektovat v tvorbě tradici. Z těch pláten přímo čišela snaha o kontinuitu s tradicí. Ale židovská kultura není přece příliš vizuální. Je literární a hudební. Nebude náhoda, že tolik vynikajících literátů a hudebníků jsou Židé, ale ne zas tolik výtvarníků. Tradiční židovská výtvarná tvorba má spíš orientální, abstraktně ornamentální charakter – nezobrazuje, nevypráví, nepodsouvá ideje. Starozákonní “neučiníš sobě rytiny” platí a je stále patrné. Snažit se do tohoto kontextu narvat tvorbu vycházející z evropských mimetických principů – na to asi musíte buď být geniální, nebo to bude hrozná nuda. S muzikou či bez muziky.
Židovská kultura bude holt to, co dělá Zorn. Až přijdu domů, pustím si něco z Tzadiku.
Ve tmě, bez obrázků.
