Tomáš Vtípil: Trapné kvílení

  
Trapnost. Zajímavé: tohle slůvko má většinou sílu generálního odsudku a  pohrdání. Pokud někdo nebo něco nemá sílu ani na to být prostě špatným, je trapným. Ani není potřeba plýtvat argumenty, protože atribut trapnosti jako by svého nositele vyjímal ze sféry, kde je možno vůbec argumentovat – to bychom ho totiž museli nejdřív vzít vážně, a to neuděláme, abychom sami nevypadali trapně. Strach z vlastní trapnosti posiluje vnímání trapnosti okolí.

To je neuvěřitelně parádní materiál pro umělecké vyjádření. V rámci trapnosti je možné cokoli. Bez (auto)cenzury, bez nutnosti pasírovat brutální proud syrové inspirace skrze těžkopádné ratio nebo naopak činit promakanou formu emocionálně zkousnutelnou. Trapný = svobodný!

Trapnost považuju za zásadní (ne jedinou!) estetickou funkci. Ne že by to snad bylo něco nového. Překrásné příklady blahodárné trapnosti najdeme prakticky ve všech uměleckých žánrech. Velkou tradici má v  krásné literatuře – mistrem trapnosti je dobrý voják Švejk. Ti, kdo se vlastní trapnosti nadmíru obávají, Švejka zpravidla nenávidí.

Některé žánry jsou na trapnosti takřka založeny (performance art, pop music).

Jak vlastně trapnost funguje? Jaká je struktura této emoce? Myslím, že tu nejde jen o prosté vědomí neadekvátnosti. To by vzbuzovalo jiné, celkem jasné a jednoznačné afekty – třeba hněv. Trapnost je komplexnější, obsahuje tóny blízké komice i úzkosti. Křečovitý smích s  trnutím v zádech. A hlavně nejistotu, intenzívní zakoušení lability. Z  toho jde strach. Přiznejme si to, obsahem tzv. kultury je především předvídatelnost. Kamarád sociolog říkal, že jedinec našeho kulturního okruhu 99% času velmi přesně ví, co má dělat, jaký druh reakcí se od něj v daný okamžik čeká. Pokud tato jistota zmizí, chudák jedinec propadá zmatku a panice, bez ohledu na to, jestli je skutečně ohrožen. Trvá-li to déle, může to vést až k sebevraždě. Nevěřím těm vědcům všechno, ale tohle jsem mu věřil. Cítím to sám na sobě.

Trapnost dává možnost zkoumat nejistotu a nezasebevraždit se u toho. Má katarzní účinky. Cíleně ji používám, tu v menších, tu ve větších dávkách.

Nedávno jsem si lajznul asi největší hudební trapnost v životě. Hrál jsem na bohoslužbě a předvedl ve čtyřech sadách dohromady asi 20 minut neartikulovaného kvílení s občasným kouskem primitivního, leč zjevně nábožensky “zatíženého” textu, bez jakékoli ekvilibristiky, bez instrumentace, bez amplifikace (a tedy bez efektu monumentality, který decibely spolehlivě navozují), zoufale, sebestředně a samoúčelně působící kusy. Kdybych u toho měl aspoň v ruce housle, mohlo by se to snad považovat za umění, takhle zbyla jen trapnost. Nejhorší prý byl bod, kdy bylo jasné, že už nic jiného nebude, že tohle už je ono!

Křesťané se drželi statečně a nikdo mě nelynčoval. Někteří byli pohoršeni, jiní nevěděli, jak se vypořádat s komicky působícím výstupem ve spojení s “vážným” textem. Trapnost až na půdu. Pro někoho to bylo při nejlepší vůli natolik nesnesitelné, že musel opustit místnost.

Pokud jde o mě, já se z toho vzpamatovávám doteď.

Traduje se noční můra, která se prý zdává hercům. Ve snu vidí sami sebe na jevišti v situaci, kdy vůbec nevědí, co dělat. To je to nejhorší, co si dokážou představit. Probouzí se v panice, zbroceni studeným potem.

Zjistil jsem, že když přesně do této situace dostanu záměrně sám sebe, přenos funguje bezchybně – trapnost je vynikající médium pro transport vnitřních stavů. Pokud odložím role a kulisy včetně “role” hudebníka a  de facto se vzdám předpokládané kulisy hudby, nezbude publiku než cítit se stejně bezradně a zmateně, jako se cítím já. Co je komu po tom? Ale já nic jinýho nemám, co jste čekali?

Nutno dodat, že je to, aspoň pro člověka mého duševního ustrojení, něco mimořádně psychicky náročného a energeticky nákladného. Nedá se to dělat moc často – buď by mi z toho hráblo, nebo bych si, nedej Bože, zvykl a přestalo by to fungovat.

Ale dost teď. Abych si od toho odpočinul, jdu aranžovat nějaký pěkný písničky.

Sloka, refrén, sloka.
S kytarama, a s houslema.
Přes zesák.
Lampovej.
Aby to hezky znělo, hlavně.

Trapný.