Tomáš Vtípil: Více basů!

  

Toto zvolání, podle starého vtipu prý vytesané na náhrobku hiphopera, jako by byl mottem hudby. Objem basových frekvencí se takřka stává synonymem hudební kvality, nebo možná spíš jejím zástupným symbolem. Výrobci profesionálních reprodukční systémy se předhánějí ve velikosti a účinnosti subwooferů, výrobci domácí elektroniky předstírají totéž. I nejlevnější přehrávač z vietnamské tržnice má nějaké to tlačítko Super Bass Boost či podobně. Tuhle jsem dokonce viděl miniaturní přenosný reproduktor k telefonu s nafukovací ozvučnicí, která údajně měla zlepšit artikulaci basů (samozřejmě to nefungovalo).

I mnoho obvyklých kritických vyjádření směřuje k basům, resp. jejich nedostatku. Puberťák kritizující předpotopní hudební vkus svých rodičů i hudebník v masteringovém studiu nespokojený s prací producenta budou pravděpodobně užívat téhož argumentu: Vždyť to nemá žádný basy!

Co je zdrojem této fascinace hlubokými tóny?

V evropské hudbě má basová linka především harmonickou funkci.

Basem se dost pozoruhodně zabýval Artur Schopenhauer (Svět jako vůle a představa, 1819). Patrně pod vlivem Platóna viděl v hudbě analogii přírody a uspořádání světa. Basový hlas ve skladbě považuje za reflexi anorganické přírody, planet a nerostů. Schopenhauerův bas je těžký, málo pohyblivý, reprezentuje nejnižší stupeň objektivace vůle, vycházející z objektů bez duše. Ostatní hlasy tvořící harmonii však bez basového doprovodu nemohou zaznít. Představují další složky přírody resp. vyšší stupně objektivace vůle (rostliny, zvířata), až k nejpohyblivějšímu vrchnímu melodickému hlasu, představujícímu člověka jako vrcholný stupeň objektivace.

Viděl jsem nedávno docela zábavný hudební film Zvuk hluku (Švédsko/Francie, 2010, r. Ola Simonsson, Johannes Stjärne Nilsson). Vypráví o skupině anarchických bubeníků, kteří poněkud bezohlednými metodami provozují hudbu vybočující z obecně přijímaných představ o tom, co je v umění dovoleno.

 

Film věnuje poměrně dost ironické pozornosti kontrastu mezi tradičním, akademickým pojetím hudby a méně svázanou, živelnou muzikálností. Jako symbol disproporce mezi oběma vrtstvami hudby je použita scéna, kdy policista W., hudebně nenadaný a na hudbu alergický hlavní hrdina, věnuje omylem svému bratrovi, slavnému dirigentu, hudebninu s titulem „Funková baskytara pro začátečníky“. Faux pass – dirigent, právě zkoušící s filharmonií Haydna, a funková baskytara – vrcholně neadekvátní kombinace!

Libo funkovou baskytaru?

 

Hudební kosmologií se nezabýval jen Schopenhauer. Najdeme ji například (ne v tak formálně propracované, ale o to nakažlivější podobě) u – tuzemsko nedávno navštívivšího – George Clintona.

Basové groovy jsou u funku, stejně jako u mnoha dalších druhů afro-americké hudby, výrazným až určujícím prvkem. Mají především rytmickou funkci. Implikují tělesný pohyb, dynamiku, živočišnost, sexualitu a zároveň pohyb spirituální, radost, určitou sofistikovanost a především extatičnost. 

(Je to taková hegeliánská synthese, Schopenhauerovi by se nelíbila. Hegel a Schopenhauer byli dost na nože. Oba přednášeli v Berlíně a když na Hegelovy přednášky chodili všichni a na Schopenhauerovy nikdo, Schopenhauer se nasral a svolával na Hegela choleru, což se mu povedlo.)

U funku by nejvyšším stupněm objektivace vůle, představujícím člověka, klidně mohla být basová linka.

Zaručeně pravdivá pohádka z dějin basů v moderní hudbě:

Černý muž pod bičem otrokáře žil.

Bílý muž ho tím bičem svoje náboženské písně, založené na lineární židovské melodice a jednoduché dur-mollové harmonii, zpívat donutil.

Černý muž tento odkaz postupně přetvořil s důrazem na rytmickou složku a microtiming basové linky. Harmonie tam zůstala, ale vyznačovala se povážlivou neúctou k vedení hlasů, byl to spíš zbytkový prvek, důležité bylo frázování. Celé to povážlivě trhalo zadkem a neslo to povážlivý název jazz (což tehdy znamenalo tolik co české “mrd”).

Bílý muž tím byl fascinován, ale blbě to interpretoval. Microtiming byl pro něj nečitelný (“co to je? osmina se čtyřma tečkama nebo co? Tto je barbarské!”), tak se držel těch pár akordů. Hledal v tom to, na co stačily jeho jednostranně zaměřené rozlišovací schopnosti, opomíjel podstatu.

Černý muž postupoval stále k větší nezávislosti basové linky, větší expresivitě a otevřenějšímu frázování.

Bílému muži z toho šla hlava kolem. Nemohl strávit, jak může ve stupňovité hierarchii objektivací vůle něco tak skákat nebo naopak tak monotónně do zblbnutí stát. Chopil se notového papíru, harmonických příruček, logaritmických pravítek a kdoví čeho, a vypočítal, že jazzová harmonie je vlastně strašně složitá. Vytvořil nesmyslné a křečovité systémy, jež měly ty neposlušné zvuky nacpat do jeho systému uvažování. Následkem tohoto nepochopení dělal bizarně úctyhodné věci jako např. “Orchestr Gustava Broma” aj. a myslel si o nich, že je to jazz. Tímto letitým, úctyhodným, dobře míněným úsilím proměnil jazz v úctyhodnou chcíplinu, jíž je dodnes.

Černý muž v záchvěvu pudu sebezáchovy začal hrát extrémně rychlou a rozmanitou texturu, ale nic naplat, bílý muž napsal, že ve free-jazzu jsou pohyblivá tonální centra a absurdně ho srovnával s druhou vídeňskou školou – nebylo pomoci. Muselo to tak asi být.

Černý muž se postupně chopil nejdřív amplifikace a pak gramofonu a sampleru. V průběhu let dělal blues, soul, r’n’b, funk, disco, hip-hop, techno, house, d’n’b, dubstep a tak. Bylo v tom čím dál míň harmonie a čím dál víc basových až subbasových frekvencí. Všechno to silně ovlivnilo hudbu bílého muže.

Bílý muž (no dobře, dnes spíš žlutý muž) vyrábí čím dál výkonnější subwoofery, aby se to dalo zahrát, a občas o tom píše pošahané teorie.

Takže na závěr ještě pár řádek pošahané teorie:

Spodní hranice rozsahu lidského sluchu není jasná. Uvádí se 20 Hz, ale při dostatečném zesílení je člověk schopen vnímat zvuky i pod touto hranicí hmatem – pohyb vzduchu, rezonance tělních dutin atd. Ostatně, sluchová čidla v uchu jsou vpodstatě citlivé hmatové buňky, napojené na příslušná centra v mozku.

Člověk před subwooferem se stává velkým uchem.

Extrémně nízké subbasové frekvence, vznikající při živě procesované elektronické hudbě (média to ořezávají), jsou vnímány ne jako spojité tóny, ale jako série rázů. Tón o frekvenci 10 Hz odpovídá hodně rychlému hardcorovému beatu na 600 BPM.

Percepce basu se tímto způsobem dostává s konečnou platností z oblasti melodie a harmonie do oblasti timingu, z oblasti sluchu do oblasti hmatu, z oblasti matematiky do oblasti fyziky, z oblasti notového papíru do oblasti boxerského úderu.

Kýžená jednota!

Více basů!