Tonspur / Hudba ve veřejném prostoru

  
13

Ve Vídni již několik let probíhá pokus přesadit hudbu do nového kontextu nebo naopak dodat určitému prostoru pomocí hudby nový rozměr. Do rozeznívání prostoru se zapojili také čeští autoři.

V Praze koncem minulého roku představili dva rakouští umělci – Georg Weckwerth a Peter Szely – projekt, který od roku 2003 funguje ve Vídni pod názvem Tonspur a na němž se v jeho průběhu podíleli i dva čeští skladatelé – Sylva Smejkalová a Michal Rataj. V Praze měl Tonspur podobu kontinuální audio-projekce, v podstatě smyčky sestavené z vybraných skladeb, které na objednávku projektu vznikly, prezentované po několik dní v Centru současného umění DOX. Svou původní koncepcí je to ale projekt určený k prezentaci ve veřejném prostoru. Zatímco například výtvarné nebo pohybové umění nebo různé formy scénických uměleckých žánrů jsou ve veřejném prostoru už poměrně zdomácnělým fenoménem, hudba takto bývá prezentována mnohem častěji jako kulisa nežli jako umění. Zní někdy více, než je příjemné, a její převážně manipulativní funkce má s  uměním málo společného. Tonspur uchovává myšlenku estetické funkce a  profesní garance umění a v podstatě vysílá hudbu s výbavou, kterou za staletí nasbírala kultivací pro koncertní síň, „do světa“.

Je jen přirozené, že skladby realizované v rámci projektu Tonspur jsou hudbou elektroakustickou. Vedle uchování onoho funkčního kulturního dědictví umožňuje Tonspur smysluplné uplatnění nejdůležitějších inovací, které vstoupily do hudby během 20. století – rozšířením materiálu hudebního díla na veškeré zvukové kontinuum a studiové technologie jako další dimenzi klasického instrumentaria.

V Praze jsme ovšem měli možnost poznat pouze jakousi putovní verzi projektu. Ve své původní podobě je Tonspur vázán na jediné místo, které ozvučuje denně od osmi ráno do deseti večer vždycky přibližně po tři měsíce jedna skladba. Vzhledem k tomu, že součástí zadání je hlavní myšlenka projektu – tedy vytvořit multikanálovou skladbu pro konkrétní veřejný prostor – vykazuje většina tonspurových hudebních kompozic funkční posun nejen směrem od nebo ven z koncertní síně, a to zcela nenávratně, ale dokonce i z rozhlasového vysílání, které zůstává pro prezentaci elektroakustické hudby pořád ještě ideálním zprostředkovatelem poté, kdy její „koncertní“ provozování přestalo být zajímavé a začaly do něho vstupovat „live“ položky. Připravovala jsem cyklus rozhlasových pořadů o Tonspuru a samotnou mne překvapilo zjištění, že některé ze skladeb prostě do vysílání nabídnout nemohu, protože by je to degradovalo na pouhý informační vzorek – zatímco v  jednom z průchodů MuseumsQuartier ve Vídni smysl dávají. Specifické jsou v tomto směru například pauzy. Několika- nebo i mnohavteřinové ticho se v rámci klasické koncertní hudební skladby obvykle nevyskytuje, hrozí ztráta kontinuity. V rozhlase by dlouhé ticho mátlo. Ale v rámci skladby pro veřejný prostor může být ticho – jako v kompozicích Mihy Ciglara nebo Wernera Reiterera – nosným stavebním prvkem. Site-specific charakter projektu vybízí k reportážním přístupům. Většina autorů zpracovává do skladeb pro Tonspur materiál vytvořený z reálných zvuků nahraných v různých prostředích, s větší či menší mírou následné stylizace.

Dosud vzniklo pro Tonspur dvaatřicet skladeb od autorů z mnoha zemí světa. Řada skladatelů vtělila do svých kompozic jedinečnost reality, kterou lze jen těžko popsat – je třeba ji zakusit přímo na místě. Projít pasáží nebo se v ní zastavit a experimentovat s různými možnostmi vnímání toho, co se tam děje. Minout to takřka bez povšimnutí (což lze, protože reprodukce neobtěžuje hlasitostí), zpomalit, a nebo se vrátit. Zastavit se… a tvůrci projektu nenechají procházejícího jen tak stát a  připadat si divně, ale – projeví-li zájem – nabízejí ve speciálně vymalovaném průchodu i informační panel o projektu a skladbě, která tam aktuálně zní. Na přelomu loňského a letošního roku to byla skladba nizozemského autora Williama Engelena Moje učitelka klavíru slečna Groschová. Skladatel požádal několik desítek lidí, aby si vzpomněli, jaké to bylo, když se začínali učit hrát na klavír, a z jejich odpovědí a zvuků klavíru skladbu namixoval.

Tonspur má ještě jednu, poměrně citlivou stránku – ne všechno, co se ve veřejném prostoru prezentuje jako umění, je hodno takového označení. Mezi manipulací s veřejným prostorem, potažmo chodcem/posluchačem/divákem a službou veřejnému prostoru, potažmo chodci/posluchači/divákovi vede velmi tenká a navíc roztřepená dělící linie. Rafinované metody zdánlivě ne-egoistického ega jsou v současném umění už takřka normou, zatímco v Tonspuru zůstává umělecký tvůrce pořád (pouhým) zprostředkovatelem. Když kráčíte průchodem mezi dvěma nádvořími muzejního areálu ve Vídni, anonymita tvůrce je součástí „reality“ toho prostoru.

K projektu patřily dříve i živé produkce, jednu z nich realizoval právě Michal Rataj, zatímco Sylva Smejkalová vytvořila pro vídeňský projekt kompozici Adelante Atrás, se kterou se návštěvníci MuseumsQuartier potkávali několik měsíců v roce 2004. Použila v ní vybrané položky ze zvukového archivu, který kanadský reportér a filmař Derek Vertongen shromáždil během svých cest po celém světě, a zpracovala je úhlem pohledu bytosti ukotvené na jednom místě – ve střední Evropě. Polarita fixace a mobility je zároveň i možnou symbolikou Tonspuru. S  Derekem Vertongenem se Sylva Smejkalová potkala ve Vídni, kde předtím studovala elektroakustickou hudbu u Dietera Kaufmanna.

A pro úplnost: Tonspur znamená zvukovou stopu. A od července minulého roku má vídeňský Tonspur svůj stálý alternativní prostor také v Berlíně.