Tosiro dle mého soudu platí za jednu z nejlepších českých emo/screamo post-hardcore kapel, přitom od její poslední desky uplynuly dlouhé čtyři roky. Tehdejší album Černorudá kouzlilo úžasnou atmosféru nespočtu nálad a obrazů, které mi na dlouhou dobu zůstaly v paměti. Co přináší nová deska nazvaná Lunvy?
Jihočeská kapela Tosiro má své místo na špici tuzemského ema/post-hardcoru, třebaže jejich produkce poněkud připomíná asi nejlepší českou kapelu v žánru Lvmen, mnohými fanoušky považovanou za nepřekonatelnou klasiku. Lunvy také dle mého názoru na tyto české Neurosis často odkazuje. Každopádně Tosiro mé nenechavé ušní bubínky velmi zaujali prvotinou Černorudá, deskou syrovou, zařezávající se pod kůži, přitom poeticky něžnou s tak vhodně využitými samply, že mrazilo v zádech takřka neustále.
Z výše uvedeného důvodu je tak pro mě laťka nastavena velice vysoko, zároveň však nejsem o nic méně zvědavý, jak bude znít novinka, navíc na přitažlivém formátu kazety. Tosiro také ještě před oficiálním releasem zveřejňovali na svém facebookovém profilu texty a myšlenky, jež se měly na desce objevit. Pozornost přitáhne i kvalitně zpracovaný booklet s motivy různě gestikulujících rukou a havraních křídel.
Slunce svit i zmar
Intro desky se nese v podobném, ne-li stejném duchu jako předchozí nahrávka, tedy Arnim von Heide a Údolí včel. Následují stupňující se údery na bicí za doprovodu ladného kytarového motivu, mocný vokální nástup sice zůstává ve screamové poloze, ale oproti dřívějšku je čitelnější a textově srozumitelný. Úvodní skladba Nevinnost okamžitě vtáhne i díky sugestivnímu textu o nutnosti poskvrnit vlastní čistotu odvahou stát se sám sebou i pod hrozbou mučení a popravy. V této chvíli si uvědomuji, že Tosiro přibrali druhou kytaru.
Uctíváním Slunce se zabývá druhá skladba Lunvy: Slunosvit, která začíná lehkým kytarovým éterickým úvodem, možná až krystalicky čistým, motiv na bicí se nese v podobném duchu jako v úvodní písni, text je tentokrát o něco patetičtější. Následnou Zločin a Trest otevírá ambient kvílících duchů v kostele, záhy se vracíme opět k Údolí včel. Tato skladba mě jako celek příliš nezaujala, ovšem screamo zpěv a recitace naráz vyznívají velmi působivě. Zpěvák zde také odkryje svůj naléhavý čistý vokál.
„Neprojdou dál, no pasarán“
Při Lunvy: Slunozmar místnost konečně zavibruje. Dutý zvuk bicích prokládaný basou občas osvobodí velmi poutavou melodii kytar, naladěných o něco hlouběji. Pochodový nástup a kytara ve stylu klasiky Envy zahajují skladbu Madrid, dle mého soudu nejlepší píseň na desce (zároveň asi nejjednodušší). Možná je to zásluhou lyrického, manýristického a zároveň niterného textu o bratrovražedných občanských válkách, Španělskem počínaje, Ukrajinou konče. U této skladby záda konečně znecitliví mrazením a mravenčením. Bohužel ale jen u ní.
Závěrečná Člověk Člověku Vlkem mi přijde koncepčně poněkud rozpačitá, pokud je to odkaz na Lvmen, tak se moc nepovedl. Přichází opět recitace, ovšem palčivost čistého vokálu se v této písni na můj vkus příliš podbízí. Zuřivý nástup v refrénu navozujícím zákon džungle nejen o usmrcení slabých však píseň zachraňuje a jako finále alba se to nakonec nezdá jako úplně marný nápad.
Deska příjemně zní, přirozeně plyne a moc dobře se poslouchá. Přesto se mi v hlavě po těch mnoha posleších nahromadily negativní připomínky, jež nedokážu zadržet a díky nimž mi Lunvy přijde slabší než Černorudá. Předně neuslyšíme jediný feedback a ani jiný podobně extrémní motiv, čímž byla předchozí deska tak silná. Mimo kazetu se mi zdají vokály příliš vytažené, navíc čistý zpěv mi od Tosiro příliš nesedí. Ambientní intra i některé kytarové postupy postrádají často sílu výrazněji zaujmout a atmosféra tak mizí do ztracena.
Noví Tosiro sázejí převážně na lyriku, přičemž křehkost vítězí nad syrovostí. Formát kazety se ovšem ukázal jako velmi šťastná volba, deska na pásce zní plněji a mohutněji, v jiném formátu by možná byla až příliš křehká. Každopádně za albem Lunvy je znát pořádný kus práce i skladatelského a textařského umu, třebaže není tak atmosfericky působivé, jako starší tvorba kapely. „V mé auře shoříš, tady to skončí“.
Tosiro: Lunvy