Trever Hagen: Bostonský improvizační underground: 1. část

  
14

Scény se nikdy nepopisují snadno. Ne snad proto, že by o nich neexistoval dostatek informací, ale to, co určitou scénu spoluutváří, je na nekonečnou slovní diskuzi, i když je to ve většině případů extrémně jasné při poslechu. Podzemní improvizační scéna v Bostonu je jednou z těch, které se vyznačují nejrůznějšími kolaboracemi nevelkého počtu hudebníků. Tyto kolaborace jsou často náhodné a spontánní zrovna tak jako mnoho objevivších se kolektivů (nebo undergroundů).

Abychom alespoň trochu prozkoumali to, čemu se dá říkat „bostonské improvizační podzemí“, je nutné zastavit se u osobností a zvuků, které myšlenky tohoto podzemí pomáhaly šířit. Můj „průvodce Bostonem“ bude mít dvě části.

 

Bhob Rainey

Z těch několika jmen spojených s bostonskou scénou je saxofonista Bhob Rainey tím, kdo se opakovaně objevuje coby sólista i na mnoha kolaboračních polích. Jeho přerývaná artikulace a dech mu propůjčují hlas více než rozpoznatelný a navíc je přesvědčivým důkazem neustálé inovace hry na dechové nástroje v rámci bostonské scény.


Solo Soprano Sax Portland 1/10/10 by Bhob Rainey

Kromě sólové hry na altsaxofon Rainey rovněž působí coby polovina dua nmperign, které kromě něj tvoří trumpetista Greg Kelley. Zajímají-li vás, jakých hranic imaginace lze dosáhnout prostřednictvím dvou běžných dechových nástrojů, jako je saxofon a trubka, vězte, že nmperign vytvářejí výrazně syrové zvukové krajiny, v nichž jsou všechny konvence spojované s virtuozitou drženy pevně pod pokličkou. Některá z jejich nejzajímavějších děl vznikla ve spolupráci s dalšími hudebníky, zejména s Jasonem Lescalleetem tvořícím na poli magntofonových smyček (slyš album Love Me Two Times).

Coby leader improvizačního Boston Sound Collectivu (BSC) je Rainey, stejně jako Kelley, středobodem kolaborací v rámci bostonského undergroundu. Rainey BSC založil v srpnu 2000, kdy povolal osm improvizátorů s nejrůznější hudbení minulostí (Bhob Rainey, Mike Bullock, James Coleman, Chris Cooper, Greg Kelley, Vic Rawlings, Howard Stelzer a Liz Tonne). Skupina se snaží především o inovace na poli produkce elektroakustického zvuku, zároveň ale prohlašuje, že chce pokoušet možnosti velké improvizační skupiny a tento cíl bezezbytku a vynikajícím způsobem naplňuje. BCS rozpouštějí individualitu a zároveň zachovávají jedinečné hlasy svých členů. Co víc, neutápí se v bahně improvizované skupinové kakofonie, ale dosahují zvuku, na jehož pozadí kypí znepokojivě chladný chaos.

Jejich nejnovější album Manual vydané na konci roku 2011 se skládá ze tří delších improvizací pořízených v rozmezí šesti let. Na prvním, více než dvacetiminutové tracku, hraje kromě bostonských improvizátorů i skladatelka a akordeonistka Pauline Oliveros. Kromě fyzického CD je součástí alba i download stodvanáctistránkové knihy obsahující příspěvky nejrůznějších žánrů od analytického pohledu na improvizaci až po poezii v próze. Autorů je pět, mezi nimi dva členové BCS (basista Mike Bullock a sám Bhob Rhainey). Více informací o albu manual najdete zde.

 

Vic Rawlings

Další stálicí bostonské scény (a členem BCS) je Vic Rawlings hrající na zesilovač, preparované cello, části reproduktorů a obnažené elektrické obvody. Violoncello používá jako rezonanční skříň nebo ozvučnici (něco jako dřevěný mikrofon) a pak jeho zvuk posílá do nejrůznějších cracknutých nebo necracknutých elektronických zařízení.

Podobného úžasně pochroumaného zvuku Rawlings dosahuje i v duu s Raineym.


With Vic Rawlings (excerpt) by Bhob Rainey

Rawlingsova estetika se v rámci různých bostonských ansámblů pohybuje mezi „šeptaným křikem“ vroucích i odtažitých zvuků vyluzovaných hrou na jeho autorský nástroj.

Coby nenechavý kutil se Rawlinson rozhodl založit část své estetiky na obnažených elektrických obvodech zvukových procesorů – jinými slovy, na analogovém syntezátoru. Na svých webových stránkách prohlašuje: „Tento elektronický nástroj se skládá z flexibilních kombinací odhalených součástí reproduktorů. Tyto součástky byly zvoleny pro své často nepředvídatelné a idiosynkratické akustické vlastnosti. Sólová vystoupení popírají konvenční představy o čase a odmítají spojení s dominantními trendy v improvizované hudbě.“

Podzemním a lokálním improvizátorům se to moc často nestává, Rawlins se se svým spolupracovníkem Timem Feeneym (hrajícím na elektroniku a perkuse) ale objevil i v celostátní televizi, která se povšimla jeho „nekonvenční hudby“ při vystoupení na univerzitě v Berkley.

 

undr quartet

 Inklinace ke strohému hudebnímu vyjadřování vedly Rawlinske v roce 1998 k založení programově tiché improvizační skupiny undr quartet, který kromě jeho cella a elektroniky tvoří James Coleman (theremin), Greg Kelley (trubka) a Liz Tonne (hlas). Ve své nehlasité tvorbě skupina staví na základech ticha, zvuku, hutnosti a frekvence. I když spolu undr quartet hraje již půldruhé dekády, na dlouhohrající album teprve čeká a její koncerty jsou vzácnými, toužebně očekávanými událostmi. Tato ne-existence co do koncertů a nahrávek se skupině mezi oddanými příznivci bostonského undergroundu postarala o status div ne legend.

 

Liz Tonne

Podobně, jako Rainey v rámci saxofonu, Kelley v rámci trubky a Rawlings v rámci violoncella si Liz Tonne přístupem k témbru a zvuku vybudovala svébytný mikro-sonický jazyk v oblasti zpěvu. její styl není nepodobný tomu, který známe od Ami Yoshidy.

Zpěvaččina jednoduchá, „jednostránková“ www prezentace jasně sděluje vše, co byste o Liz Tonne měli vědět, a vše, co ona chce, aby se o ní vědělo. „Liz Tonne je hlasová umělkyně inspirovaná neortodoxním používáním lidského hlasu. Ve své práci objevuje nekonečné možnosti lidského hlasu nemodifikovaného elektronickými efekty a obvykle i neamplifikovaného. Coby improvizátorka dekonstruuje tradiční roli zpěváka, vypravěče nebo ‚melodické osy‘ a používá svůj hlas výhradně jako zdroj zvuku. Pochází Puebla, Colorado, do Bostonu se přistěhovala v roce 1985 a stala se součástí místní podzemní rockové scény. V devadesátých letech se stala členkou eklektického art-rockového ansámblu Mile Wide. Improvizační experimenty tohoto souboru přivedly Liz Tonne ke spolupráci s dalšími improvizátory, především se skupinou Saturnalia Jonathana LaMastera. Tonne je členkou undr quartetu, který založila společně s Jamesem Colemanem, Gregerm Kelleym a Vicem Rawlingsem v roce 1998. Je rovněž členkou BCS, velkého souboru bostonským improvizátorů vedeného Bhobem Raineym.“

 

Na závěr

Jedním z nejpozoruhodnějších rysů bostonským improvizátorů a jejich zvuku je životnost. Mnozí hudebníci z bostonského podzemí vybrušují svou estetiku již patnáct let – v podobné době se začala rýsovat i berlínská scéna „echtzeitmusik“. V celém svém spektru od nenápadných, tichých zvuků až po noisery a elektroakustickou improvizaci je bostonský improvizační underground výsostně novátorským a mnohovrstevnatým kulturním jevem.

 

Překlad Petr Ferenc