Trever Hagen: Olivia Block mezi zvuky a hudbou

  

Přiznávám, že jsem Olivii Block objevil poněkud pozdě. Poprvé jsem se s jejím dílem setkal v roce 2010, kdy předskakovala na křtu alba Jona Muellera The Whole vydaného na značce Saki Records. Čím víc jsem se jejím dílem zabýval, tím víc mi docházelo, že její skladby slyším s desetiletým zpožděním.

Block, která vydává alba již od roku 1998 (Pure Gaze na značce Sedimental) je chicagská skladatelka a soundartistka pohybující se na poli „nové hudby“. Pracuje s čistými i manipulovanými terénními nahrávkami, notovanými pasážemi pro akustické nástroje i s elektronicky generovanými atonálními zvuky. Pracuje s přednahranými hudebními nosiči, komorními soubory, videem a site-specifickými zvukovými instalacemi. Kromě toho sama předvádí vlastní poloimprovizované skladby pro vnitřní klavír a elektroniku.

Tato vystoupení a nahrávky zvýrazňují ty zvuky, které se obvykle snažíme ignorovat nebo překrýt všudypřítomnými sluchátky, jež nás izolují od aktuálního sonického prostředí a přesměrovávají naši posluchačskou pozornost. Skladby Olivie Block „přeostřují“ naše uši a zaujmou způsobem, který je zároveň intuitivní a intelektuální.

K hudbě pocházející z amerického Středozápadu mám obecně kladný vztah, na vystoupení v Saki Records mě ale zaujaly skladatelčiny jednoduché pohyby – tedy věc, která je podle mého názoru lidmi hrajícími na mixážní pult či terénní nahrávky často přeháněna. Absence rytmu navíc posluchači znesnadňuje pustit si tyto zvuky k tělu (tak, jako si pustí k tělu třeba valčík). Klid Olivie Blockové – podobně jako ticho, které má roli v její hudbě – mezi kroucením čudlíků a drnkáním na preparovanou autoharfu byl občas snad ještě citlivější než její kompozice. Blocková takto citlivě naznačuje, že její skladby nejsou prezentací konkrétního žánru, ale projevem privátního zkoumání a zvídavosti.

Sama Olivia Block (v rozhovoru z roku 2002) o své výrazné citlivosti v rámci kánonu prezentace elektroakustické hudby říká, že za primární faktor ovlivňující její přístup k poslechu považuje své pohlaví:

„Genderový aspekt celé téhle věci je velice ošidný a nelze jej artikulovat bez zobecnění. Mohu mluvit jen o tom, co jsem vytušila na základě vlastní zkušenosti. Mám takový pocit, že tyto zkušenosti jsem získala tak nějak proto, že nejsem příslušnicí pohlaví, které v tomto oboru vytvořilo drtivou většinu děl a tím pádem i jeho kánon. Samozřejmě, všechny ty pocity, že jsem outsider, můžou úplně jednoduše vyvěrat z toho, že jsem člověk, který k věcem přistupuje emocionálně a intuitivně dřív než intelektuálně, a jsem si jistá, že některé ženy, možná mnoho žen, to mají opačně. I když si troufám říct, že jako žena asi nesdílím některé obecné předpoklady, které jsou spojeny s „mužstvím“.

Je to ošemetná věc. Mám pocit, že v těch nejintelektuálnějších a nejabstraktnějších hudebních dílech je obsaženo něco, co na rozdíl od kamarádů, kteří jsou muži, nejsem schopna okamžitě pojmout. Zdá se, že mi chybějí předpoklady, že mentální konstrukce, které vedly ke konečné abstrakci určitého díla, nevznikly v mysli stejného druhu, jako je ta má, a mám dojem, že je to otázka pohlaví. Ještě pořád jsem jednou z mála žen, které dělají něco podobného, navíc nepocházím z akademického prostředí. Je to zvláštní, mám totiž dojem, že značná část elektroakustické / elektronické / avantgardní hudební kultury se točí kolem sbírání desek, cédéček a mluvení o nich (a na taky eBay se zhusta přihazuje na obskurní desky) a rozhodování, co je ‚dobré‘ a co ‚špatné‘, občas na základě kritérií, která mi coby outsiderovi připadají absurdní. Musím se tomu smát!“

Olivia Block spolurozvíjí zajímavý, genderový modus poslechu. Ať už je tento modus platný nebo ne, rozhodně pomáhá zkoumat naše vnímání diskurzu a praxe soudobé elektronické hudby a možnosti jeho překonávání. V tomto smyslu se jedná o starý příběh o tom, jak okraj / underground poskytuje čerstvé myšlenky a impulzy etablovanému odvětví.

V roce 2007 Olivia Block v rozhovoru s Tobiasem Fischerem pro internetový časopis Tokafi vysvětlovala, jaké potíže má s „undergroundovou“ elektroakustickou scénou:

„Hlavní problém, který vidím (nemusí to být nutně krize), je propast mezi tím, jak vnímáme umělce, kteří tvoří kánon současné západní hudby, a ty, kdo dlí na ‚podzemní‘ scéně. Měli by být považováni za součást jedné linie. A protože nejsou, nedostává se podpory a schopností k realizaci některých projektů, především velkých koncertních projektů. Sama bych si přála, aby bylo možné připravovat projekt déle na jednom určitém místě, aby bylo více času a možností zkoušet, obecně, aby bylo více materiálu a času pro jednu událost. Přála bych si, aby více ‚experimentálních‘ skladatelů mělo přístup k velkým ansámblům a orchestrům. Financování takových věcí samozřejmě vyžaduje větší granty, finanční podporu atd.“

Olivia Blocková ale vyvažuje působení v podzemí výstavami v etablovanějším prostředí. Její zvukové instalace pro veřejné a výstavní prostory již bylo možné spatřit v chicagském Muzeu současného umění, na filmovém festivalu Sundance v roce 2008, na sympoziu Expanded Cinema v londýnské TateModern a konečně instalaci Echoes Through the Mountains zase v roce 2006 v tehdy olympijském Turíně. Když zrovna netvoří zvuk, vyučuje jeho tvorbu na chicagské School Of Art Institute.

Její nejnovější nahrávka právě vyšla u Erstwhile: jde o „duet“ s trumpetistou Gregem Kelleym (polovinou dua Nmperign, v němž působí ještě Bhob Rainey). Další nahrávky Olivia Block vydala mimo jiné na značkách Sedimental, ether/OAR a Cut.

Olivia Block v Chicagu:



Překlad: Petr Ferenc