Trever Hagen: Sovětští pionýři zvuku

  
22

Příběh ruské porevoluční avantgardy není slýchán tak často jako příběhy zvukových pionýrů Západu. Autoři píšící o experimentální hudbě dvacátého století publikují knihu za knihou a článek za článkem o Schaefferovi, Stockhausenovi a Cageovi, o sovětských předchůdcích těchto velikánů se dočítáme výrazně méně často. S výjimkou Leona Těremina a Dzigy Vertova jsou mnohé osobnosti, metody a vynálezy stále z větší části neprozkoumány. Avantgardním proudem se v revolučním Rusku nechali strhnout umělci, básníci, hudebníci, filmaři a architekti, kteří se pustili do vědeckého výzkumu na poli zvuku a světla a rozvíjeli to, co později vešlo ve známost jako „umění budoucnosti“. Nové stroje, nové koncepce, nové metody daly vzniknout utopickým vynálezům i myšlenkám.

 

Desátá až třicátá léta

Dílo této avantgardy je dílem mnoha nejrůznějších osobností: průkopník grafického zvuku Boris Jankovskij, mladý vynálezce Jevgenij Murzin fascinovaný myšlenkou univerzální nástroj zvukové syntézy; Vladimir Popov, vynálezce Hlukových orchestrů a Zvukových strojů; Solomon Nikritin a jeho „protekcionismus“, což byl přístup, který měl reflektovat nutnost mířit co nejrychleji vstříc budoucnosti; a konečně skladatel, iniciátor nejrůznějších performancí, hudební publicista a samozřejmě vynálezce Leon Těremin, autor prvního elektronického hudebního nástroje světa.

Historik a hudebník Andrej Smirnov – přednášející a vědec působící v Centru elektroakustické hudby Moskevské státní konzervatoře a vedoucí Těreminova centra – o této skupině mluví jako o Generaci Z: „Z jako znak blesku, jiskry; je to symbol energie, přenosu rádiovými vlnami, elektrického náboje a blesku. Na knižních obálkách, plakátech a obrazech z dvacátých let je všudypřítomný.“

 

Těremin

Lev Těremin je jedním z mála příslušníků Generace Z, kteří nebyli zapomenuti. Možná za to může využití thereminu v experimentálním rocku šedesátých let (českým androšům tento přístroj poprvé představil člen Plastic People Jiří Kabeš na koncertě Do lesíčka na čekanou v roce 1974; přeslechnout jej nelze ani na debutu Captaina Beefhearta ve skladbě patřičně nazvané Electricity). Možná je ale Těreminova popularita, alespoň mezi historiky a akademiky, zapříčiněna jeho politickým životopisem: v letech 1928 – 1938 vynalézal hudební nástroje v USA, v březnu 1939 byl zatčen v SSSR a odsouzen k osmi letům v gulagu, v letech 1947 – 1962 pracoval pro KGB a až ke konci života se vrátil k akademické práci.

Thereminvox neboli theremin byl Těreminovým raným vynálezem. Vznikl v roce 1919 a hraje se na něj pohybem rukou v blízkosti dvou kovových antén: jedna ovládá výšku tónu, druhá hlasitost. Antény řídí frekvenci dvou oscilátorů. Zvuk vzniká, když se pevně daná frekvence jednoho z nich mísí s proměnlivou frekvencí druhého oscilátoru a rozdíl obou frekvencí je zesílen. V tomto filmovém zpravodajství z roku 1927 Těremin předvádí svůj vynález londýnským novinářům.

 

Anti-temperování

Bachův dobře temperovaný klavír může pro leckoho představovat vrchol kompozice, materiálu a formy, pro jiné, například pro Arsenije Avraamova, symbolizoval mnohaletý útisk sluchu. Avraamov krátce po Říjnové revoluci navrhoval spálit všechny klavíry – symboly dvanáctitónové, na oktávách založené „dobře temperované“ stupnice. Coby další z předních osobností zde popisovaného zvukového průzkumnictví Avraamov (1885 – 1944) v sérii článků zveřejněných mezi lety 1914 a 1916 rozvinul terorii mikrotonální „ultrachromatické“ hudby a vynalezl speciální nástroje, na které by se tato hudba hrála.

V desátých a dvacátých letech minulého století Avraamov experimentoval s „preparovanými“ klavíry, harmonii a nejrůznějšími zdroji ruchů i se symfonickými orchestry ve snaze najít nové přístupy k organizaci zvuku. Tyto přístupy jsou velice podobné pozdějším technikám elektroakustické a spektrální hudby. V rámci projektu, který nazval „topografická akustika“, zkoumal nové hudební žánry vhodné pro urbánní kontext a určené k předvádění ve speciálně vybudovaném prostředí. Příkladem budiž jeho slavná Symfonie sirén.

 

Symfonie sirén

Tato symfonie je velkorysé představení pod širým nebem pro tovární sirény, lodní sirény, dělostřelectvo a nejrůznější zvuky vydávané stroji. Poprvé byla uvedena v roce 1922 v přístavním městě Baku na břehu Kaspického moře u příležitosti oslav pěti let revoluce. Zde najdete úplnou verzi: 




 

Dziga Vertov

Vertov je díky průkopnické práci na poli montáže známější svými filmy než svými nahrávkami. Byl to ale právě on, kdo v roce 1929 pořídil první terénní nahrávku. Díky přenosnému zařízení zaznamenávajícímu zvuk na filmový materiál a sestrojenému vynálezcem Alexanderem Šorinem (tedy takzvanému „šorinofonu“), mohl nahrávat skutečné zvuky města – průmyslový hluk přístavu, zvuk železnice na nádraží, zvuk ulic a tramvají ­ a dát vzniknout filmu Entuziazm: Symfonie Donbasu (1931).

„Rozhodl jsem se do koncepce ‚slyšení‘ zahrnout celý slyšitelný svět,“ napsal Vertov. „V té době jsem se pokoušel vytvořit zvuk práce na pile. […] Snažil jsem se vyvolat zvukový dojem pily tak, jak by jej vnímal slepý. Nejprve jsem si zapsal slova, poté jsem se ale rozhodl zkusit zachytit všechny ruchy jen písmeny. […] Ve hře byly i moje experimenty s gramofonovými deskami, kdy z jednotlivých fragmentů nahrávek na různých deskách vznikla nová kompozice. Experimenty s dostupnými předehranými zvuky mě ale neuspokojovaly.“

Symfonie Donbasu se stala modelem pro hudbu, která se nyní obecně označuje slovem konkrétní a jíž ve Francii koncem čtyřicátých let uvedl do života Pierre Schaeffer označovaný často za iniciátora elektroakustické hudby.

Variofon, terpsiton, rytmikon, emiriton, ekvodin, grafický zvuk – to je jen několik neuvěřitelných hudebních nástrojů, které v té době vznikly. Celou šíře záběru zde zmíněných průkopníků zvuku – ve dvacátých a třicátých letech – odhalí připravovaná Smirnovova kniha Sound In Z. Forgoten experiments in sound art and electronic music in early 20th century Russia, která vyjde ještě letos.

Překlad Petr Ferenc