Trever Hagen: Tryptych

  
15

Seskupení Tryptych pocházející z „druhého města“ Portugalska, z Porta, není hudební skupina, ale program tří vzájemně propojených, přitom výrazně odlišných vystoupení těžících z rozdílných přístupů tří hudebníků. V každém vystoupení se snoubí prvky avantgardy, elektroakustické hudby, free jazzu, nového rocku a improvizované hudby, každé ale promlouvá vlastním hlasem. Zažil jsem Tryptych v Budapešti, kde vystoupili v rámci dvoutýdenního turné, a mluvil s nimi předtím, než se vydali na další štaci: do brněnského klubu Boro, kde vystoupí 25. ledna.

Večer s Tryptych se skládá ze sólového vystoupení Gustava Costy, po kterém se představí duo Henrique Fernandes a João Filipe a společný set všech tří, a uteče jako nic. Na konci máte pocit, že všechno, co mělo být řečeno, bylo řečeno bez zbytečných „keců“ a „inercie“. Jinými slovy, tito pánové vědí, čeho chtějí dosáhnout, a dosahují toho, aniž by se museli utíkat k běžné performerské rutině. Částečně tento důraz na nové formy performance vyrůstá z hudebních kořenů v portské hudební scéně. K tomu se dostanu později.

Před koncertem se dozvídám, že tento věcný přístup se mísí s tím, co Costa označuje slovy „romantizující portugalská duše,“ a co, jak je přesvědčen, proniklo do hudby všech tří účinkujících. Díky těmto vzájemně kontrastujícím přístupům získávám dojem někoho, kdo hledí do mraků a je si naprosto přesně vědom, kam plynou. Dokonalá metoda průzkumu.

 

Vystoupení Tryptychu

Večer začíná sólovým vystoupením Gustava Costy hrajícího na perkuse, autorské hudební nástroje a elektroniku. Vystoupení nese název Most People Have Been Trained To Be Bored a jedná se o elektroakustickou kompozici kombinující syrové zvuky (z reproduktorů vychází spousta vysokých frekvencí) s organickými elektronickými a akustickými manipulacemi. Costa v tomto díle zkoumá praxi soudobé hudby a její perkusivní elementy. Nedávno tento svůj projekt vydal na albu Slow Life In The Age Of hyperstressed Communities na italské značce Setola si Maiale.




Následuje vystoupení dua Henrique Fernandes (kontrabas) a João Filipe (bicí) nazvané Two White Monsters Around a Round Table – úžasně pitomý název, díky němuž si uvědomíte, jak je váš jazyk zamotán do vnímání zvuku. Duo prohledává nejrůznější zákoutí free-jazzu, ktrautrocku a improvizované hudby a bere do hry zarážející spektrum hudebního materiálu: od komplexních a přísných rytmických struktur (na moment připomněly math-rock ve stylu Mr. Bungle) po hutné drony Fernandesova zasmyčkovaného kontrabasu. Nešlo ale o volnou improvizaci, duo vyznává „přístup založený na kompozici,“ v jehož rámci je prostor pro improvizaci.




V závěrečném setu se všichni tři hudebníci sejdou pod hlavičkou Radical Chaos Opera a improvizovaně v něm kombinují celou řadu zvuků. Filipe zůstává u bicích, Cosa a Hernandes usedají ke svým „akustickým laptopům“. Ty jsou bez debat jedním z nejzajímavějších prvků celé show. V rámcii své aktivity v portském kolektivu Srosh si Cosa a Hernandez sestrojili tyto dřevěné krabice na víno vybavené DIY piezosnímači. Uvnitř laptopů je jakýsi „archív“ osobní zvukové historie. Pružiny, hračky, plechovky, bzučáky – zvuky, které byly rozvíjeny po celá léta a nakonec skončily v dřevěných krabicích laptopů.




Trio přednedávnem vydalo, opět u italských Setola di Maiale, první CD, na kterém kombinuje tyto domácí zvuky s Filipeho bubnováním.



 


Porto

Všichni tři hudebníci pocházejí z Porta a byli proto ovlivněni Portskou jazzovou školou, z níž na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století povstala scéna improvizované hudby. Gustavo Costa tam zahájil svá hudební studia v roce 1989. Bicí nástroje vystudoval na Profesionální škole hudby v Espinhu pod vedením Miguela Bernata. Později absolvoval i studia peodukce a hudební technologie na Vyšší škole hudby a dramatických umění v Portu, poté studoval bicí na londýnském hudebním institutu Drumtech a sonologii na Královské konzervatoři v Haagu. Nakonec získal magisterský titul v oboru kompozice a hudební teorie opět na Vyšší škole hudby a dramatických umění v Portu. Zkušenosti z těchto institucí, podotýká Costa, jsou navíc doplněny lety v grindcoru a hraní po squatech. Právě ve squatech se krátce po roce 2000 začala formovat portská experimentální scéna.

Henrique Fernandes je na tom podobně: i on prošel akademickým prostředím. Hru na kontrabas studoval na ARTAVE i na portské Vyšší škole hudby a dramatických umění. Ze světa vážné hudby si odskakoval do několika experimentálních projektů, jako byly Mecanosphere, F.R.I.C.S., Lost Gorbachevs, Two White Monsters Around A Round Table, Open Gate 5, Stealing Orchestra, Collective BLOB, Srosh, Space Ensemble, Soopa Collective a další. V posledních letech navíc hrál a spolupracoval s hudebníky a umělci z nejrůznějších míst světa: Johnem Zornem, Damem Suzukim, Markem Stuartem, Danem Kaufmanem, Christianem Wolffem, Carlosem Zingarem a dalšími. V současnosti pracuje na programu financovaném Hudebním centrem (Casa da Música), jehož cílem je stavba nekonvenčních hudebních nástrojů a zvukových objektů. Fernandes mi s nadšením vyprávěl o stočlenném ansámblu, který letos vystoupí na barcelonském festivalu Primavera.

João Filipe za sebou má sice o něco méně akademickou minulost, i on ale pochází z Porta a působil na stejné experimentální scéně jako Fernandes a Costa. Všichni tři označují Porto za výchozí bod svých hudebních aktivit a spoluprací. Začátkem tisíciletí se v Portu odehrávala spontánní vystoupení v nejrůznějších prostorách a squatech bez účasti veškerých zástupcůhudebního průmyslu (jako jsou pořadatelé, promotéři či zavedené sály). Z této situace vyvěral pocit, že „není co ztratit“ a objevila se spousta experimentální hudby a hudebníků. Nyní má Porto o něco více veřejně financovaných hudebních institucí, jako je třeba Hudební centrum, a rostoucí sektor kulturního průmyslu vybudovaného na základech experimentální scény. Jak ale říkají Gustavo, João i Henrique, Porto má stále atmosféru malého města, kterou v Lisabonu nenajdete. Navzdory prohlubujícímu se vztahu mezi experimentální hudbou a kulturními institucemi klasifikujícími a komentujícími zvuk se Tryptychu daří chránit si prostor pro imaginaci.

 

Další odkazy na hudbu z Porta:

Autorské hudební nástroje kolektivu Srosh:

Fenandesův kovový plát rozeznívaný smyčcem

Gramofon sestrojený Costou

Housle s kovovými hřebíky založené na třičtyřicetitónové škále Harryhpo Partche (autoři: André Coelho, Gustavo Costa a Henrique Fernandes)


Vydavatelství Cronica porstkých vizuálních umělců. Costa a Fernandes zde vydali několik nahrávek.

 

Překlad: Petr Ferenc