Rozhovor s americkým hudebním sociologem nad jeho novou publikací o českém undergroundu.
Odkud pocházíš a jak ses začal zajímat o studium hudby?
Pocházím z městečka Eau Claire ve Wisconsinu. Žije tam jen 65 000 lidí, ale hudební komunita je velmi živá, zvlášť ta jazzová. Eau Claire je asi šest hodin od Chicaga a dvě hodiny od Minneapolis. V sedmdesátých a osmdesátých letech v baru s názvem Joynt vystupovaly jazzové kapely mířící do Minneapolisu nebo do Chicaga. Zažil jsem tam jazzové velikány jako Mingus, Heath Brothers, Gary Burton, Bill Evans. Na střední škole jsme se o jazzu učili v rámci běžné výuky. To mi otevřelo cestu dál a hudba se pro mě stala nejen estetickým zážitkem, ale i možností, jak poznat lidi, historii, společnost. Vyrůstal jsem s hudbou a přátelil se s hudebníky. Bylo v tom hodně undergroundové sociální dynamiky, sounáležitost, kterou jsem potom našel i v Čechách.
Jak ses dostal do Čech a kdy?
Do Prahy jsem přišel v roce 2003. Bylo mi dvacet dva let. Dokončil jsem bakalářské studium, prodal jsem všechno, co jsem měl a opustil USA. Zpětně se to zdá trochu šílené. Ale USA po 11. září se mi nelíbily, G. W. Bush taky ne a invaze do Iráku byla poslední kapkou. Vrátil jsem domů až v roce 2017, bohužel při inauguraci Trumpa. Většinu času jsem žil v Evropě – Česku, Maďarsku, Anglii, Skotsku, Itálii a Portugalsku – a také v Japonsku a v Thajsku.
Jak ses začal zajímat o české podzemí?
Vždycky jsem měl zájem o vztah mezi hudbou a útiskem v jeho mnoha podobách. Studoval jsem historii a estetiku jazzu. V letech 2000-2001 jsem žil v New Orleans a studoval brutální útlak černých Američanů. A právě od nich pocházejí některé z nejautentičtějších hudebních projevů 19. a 20. století. To mě fascinovalo. Když jsem přijel do České republiky, vtáhla mě historie Terezína, ale hlavně underground. Jeho příběh a politika – sounáležitost hudby, literatury a umění. Myslím, že underground mi pomohl vidět, jak lidé mohou žít důstojně prostřednictvím umění, když všechno kolem je shnilé. Je to boj, který vede mnoho lidí v různých kontextech a situacích. Moje studie je o této hudbě a situaci, ve kterém vznikla. Jak byla vnímána a jak vznikla její síla. O tom je poslední kapitola knihy – co nám může případ undergroundu ukázat obecně o hudbě jako o nástroji přežití, o získání klidu a naděje, jak najít podobně smýšlející lidi. Jak underground tvořil, udržoval a rozvíjel své společenství prostřednictvím hudby je zásadní k pochopení širších důsledků estetiky ve společnosti.
Jak ses živil? Byl jsi tu na Fulbrightově stipendiu?
Prvních pár let jsem žil v Praze a studoval češtinu a underground. Prohledával jsem všechna knihkupectví a obchody s deskami a hledal cokoliv, co souviselo s undergroundem. Jezdil jsem s přáteli na divoké undergroundové koncerty na zapadlých místech. Třeba v roce 2007 jsem jel na představení Pašijových her v Šonově u Broumova. Bylo těžké se tam dostat bez auta – nakonec jsem jel vlakem, čtyřikrát přestupoval a ráno na Velikonoční neděli jsem šel kilometry pěšky do kaple, kde byl koncert. Tu noc jsem neměl kde spát, ale vyřešilo se to. Cesta ke Skalákovi taky byla vždycky dobrodružná. Naposledy jsem stopoval a vzala mě divoká parta z Jihlavy.
Pak jsem získal Fulbrightovo stipendium, které mi pomohlo soustředit se na underground, jeho historii a to, co „androši“ byli a jsou až do dnešní doby. Z pražského Fulbrighta jsem dokončil magisterské studium na Středoevropské univerzitě v Budapešti. V letech 2008-2012 jsem z Budapešti pracoval na doktorátu z hudební sociologie na Univerzitě v Exeteru v Británii – u neuvěřitelné mentorky jménem Tia DeNora, která mi otevřela dveře k muzikoterapii. A z tohoto pohledu jsem začal lépe chápat spojitost hudby a společnosti, zvuků a lidí. Jak se tyto věci vzájemně ovlivňují – jak se hudba stává aktivní složkou při tvorbě společnosti. Mohl jsem si vytvořit představu o tom, jak hudba zajímavě buduje sociální vztahy v případě undergroundu, kontrakultury nebo paralelní polis.
Jak bys vysvětlil termín kulturní imunogen, který používáš ve své knize?
S termínem „hudba jako kulturní imunogen“ přišel norský muzikoterapeut Even Ruud. V situaci muzikoterapie je možné pomocí známé hudby uklidnit rozrušeného pacienta. V knize popisuji, jak byla hudba v undergroundu použita k vybudování jakéhosi druhu imunity, obrany či nárazníku vůči režimu a jeho přidružené oficiální kultuře. Jak z undergroundu víme, hudba spojovala lidi, místa, historie, objekty, příběhy, postoje – všechny způsoby bytí, myšlení a vědomí tvořily jakousi podzemní kulturní ekologii. A tento hudbou vytvořený prostor nabízí rezistenci, úlevu, imunitu vůči nechtěnému životnímu stylu. Hudba v tomto smyslu pomáhá imunizovat underground vůči tomu, co je vnímáno jako nezdravé.
Zdálo se mi, že s androši není tak úplně lehké se spřátelit, ostatně stejně jako s lidmi na alternativní scéně. Navíc málokdo mluví anglicky. Byl to pro tebe problém?
Těžko říct, ale můj zájem o hudbu fungoval jako most. Zpočátku jsem jen chodil na koncerty a snažil se mluvit s lidmi, o kterých jsem věděl, že umějí anglicky. Pavel Z. byl ke mně velmi laskavý, stejně jako Ivan Bierhanzl, Joe Karafiát a Martin Machovec. Také jsem se setkával s lidmi, jako jsi ty, Petr Ferenc, Filip Pospíšil a další, a mohl se jich zeptat na hudební kulturu obecně. To mi pomohlo vyladit se. Je to jako když se nabaluje sněhová koule a je větší a větší – setkával jsem se s lidmi, mluvil s nimi, psal, četl a tak dále. Pozorovat. Poslouchat. Snažit se absorbovat co nejvíc. Studoval jsem intenzivně češtinu, abych s lidmi z undergroundu mohl mluvit a číst samizdat. Jednou v létě jsem se setkal v Libri Prohibiti s Čuňasem a opravdu jsme si padli do noty. Rozuměl mé úrovni češtiny, byl trpělivý a chápal mě. Strávili jsme spolu hodně času a on si zvykl na to, jak mluvím! Taky Martin Machovec byl neuvěřitelný – věnoval mi hodně času a podělil se se mnou o četné perspektivy, zdroje a příběhy z jeho vlastního výzkumu. Martinovy vědomosti a jeho práce pro underground je bezpochyby základ, odkud by člověk měl při výzkumu začít.
A lze popsat, jak tvůj výzkum probíhal?
Byl jsem – a stále jsem – undergroundem fascinován. Je to inspirativní skupina lidí. Ano, napsal jsem akademickou knihu o undergroundu a jeho významu, popsal jsem, co jsem se dozvěděl. Underground znamená mnoho. V dnešní době je vzácné najít takovou hudbu. Určitě se jí chci inspirovat i ve vlastní tvorbě.
Jak jsi vybíral metodický rámec a teorie?
V rozhovorech jsem používal etnografickou metodu, kterou jsem spojil s archivním výzkumem. Etnografická metoda je zde důležitá, protože jsem se nesnažil studovat underground pomocí orální historie. Etnografie pomůže dostat se do reality jiných lidí. Pomáhá pochopit jejich perspektivu. Jak vidí svět a jak podle toho jednají. Co se rozhovorů týče, je otázkou, jak si lidé pamatují minulost v přítomném okamžiku. Proto byly rozhovory méně o politickém boji a více o tom, jak androši žili společně a jak si vytvořili vlastní prostor k životu. To pro mě byla forma odporu – stejně jako budování imunity vůči nemoci.
Jak těžké bylo studii vydat?
Řekl bych že velmi. Organizace, editace, nekonečné přepisování. Nakonec jsem psal na chatě v lese bez internetu a telefonního signálu. Tahle část byla vlastně skvělá.
Jak dlouho jsi tu byl?
Pět let, v letech 2003-2008, jsem žil v Praze a pak jsem se často, někdy každý měsíc vracel. Celkem jsem ve střední Evropě strávil téměř čtrnáct let. Myslím, že bych tuto studii nemohl napsat, kdybych nežil v České republice. Zažil jsem tolik akcí, koncertů, vzpomínkových programů, jako například třicáté a čtyřicáté výročí Charty 77. Poznal jsem fenomén undergroundu z mnoha úhlů, včetně kanonizace hnutí v českých dějinách (od televizních speciálů až po instituce). V Praze jsem se setkal s mnoha lidmi. Například Pepu Janíčka jsem poprvé potkal v zadní části tramvaje 9 u zastávky Vodičkova. Musel jsem sebrat odvahu a jít ho pozdravit. Nebo když jsem poprvé navštívil Jirouse, zjistil jsem, že bydlíme jen kousek od sebe. Kéž bych to věděl dřív!
Jsi trumpetista. Hrál jsi v Praze hodně? Zahrál sis s androši?
Bohužel jsem nikdy nehrál s nikým z undergroundu ani na žádné podzemní akci, i když jsem v Praze různě vystupoval. Ale moje hraní bylo undergroundem hodně inspirováno. Doufám, že si ještě někdy pořádně na trubku zahraju u Skaláka –myslím, že by dobře zapadlo do atmosféry.
Snažím si vzpomenout na náš první rozhovor… tenkrát jsem měla pocit, že tě zajímá vizuální podoba undergroundu.
Vizuální prvky jako dlouhé vlasy určitě byly součástí mé analýzy. Nicméně jsem se primárně zaměřoval na zvuk a hudbu. Od divokého polyfonního a kakofonického zvuku současných undergroundových akcí přes rádiové signály a rušení zvuků, k hudbě a souvisejícím technologiím nahrávání a distribuce.
Moje kolegyně z dob studií etnomuzikologie Zita Skořepová si v recenzi na tvou knížku v časopise Urban People / Lidé měst stěžuje na nedostatek žen, což se mi nezdá, protože ženy zmiňuješ, Věru Jirousovou, Zorku Ságlovou, Danu Němcovou, Martu Kubišovou, i naši skupinu Plyn a Dybbuk a další. Taky máš ženskou mentorku.
Myslím, že je to spravedlivá kritika – bohužel se můj výzkum na gender nesoustředil. Je toho mnohem víc, co bych si přál, abych mohl dát do konečného rukopisu, ale musel jsem se někdy rozhodnout skončit. Jak říkám v předmluvě, studie není mapování všech úhlů undergroundu – je to probíhající projekt, na kterém spolupracuje řada lidí. Každý přidá svoji trošku do těla kolektivního poznání.
Vždycky jsem si myslela, že český underground je hodně nesourodé společenství. Říkáš, že budoucnost je otevřená, ale jak zůstat věrný undergroundové myšlence, když klukům vypadaly vlasy, museli přestat pít a kouřit a někteří jako Pavel Z. dávají přednost tichu…
Na to asi nedokážu odpovědět. Ale jeden pohled, který underground nabízí, je kritika establishmentu obecně. Ne nutně jen komunistického establishmentu, ale establishmentu v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Brabenec říká, že „básníci jsou básníci, hovna jsou hovna a politici jsou kurvy.“ Mluví o neměnné povaze zřízení a undergroundu. Takže si myslím, že jsou lidé, kteří stále v undergroundu nacházejí hodnoty – ať jako vzpomínky na minulost nebo smysluplné perspektivy pro současnost.
Co chystáš dalšího?
Hlavně se zabývám hudbou, psaním esejů a beletrie. Během pandemie jsem hodně času strávil nahráváním a editací na počítači. To by se všechno mělo objevit na albech, která mají v blízké budoucnosti vyjít.
Minirecenze knihy
V předmluvě jsme vrženi do děje Hagenovým stopováním na Skalákův mlýn („místo, kde ještě žije underground“, Stárek 143), které šťastně skončí přípitkem na Underground s velkým U. Hned zkraje potěší obohacení angličtiny o nové slovo Androši, plurál Androšis. Od začátku Hagen sleduje, jak kulturní zdroje jako hudba, poezie a technologie vytvářejí kulturní ekologie (xii).
První kapitola: Undergroundová kulturní ekologie začíná líčením koncertu Loua Reeda a Mejly Hlavsy v Bílém domě v roce 1998; vystoupení je symbolickým vyvrcholením třicetileté historie českého undergroundu. Dále kapitola krátce nastiňuje dějiny českého undergroundu v kontextu sovětského bloku, zejména NDR a Maďarska a je zmíněna „identitní krize“ například v maďarském undergroundu po demokratických změnách, která u nás zázračně nenastala. Hlavně ale autor pojmenovává veselé ghetto pomocí terminologie vybudované na nesčetných zdrojích. Myšlenkové zázemí projektu je obdivuhodně bohaté. Zmíním tři zřejmě nejvlivnější při vytváření metodologie: jednak jsou to práce Hagenovy doktorské mentorky Tii DeNory o kulturní ekologii, dále studie Evena Ruuda z roku 2013 Can Music Serve as a ‘Cultural Immunogen’? Evan Ruud chápe hudbu jako prostředek péče o sebe – jak regulovat emoce, vyrovnat se se situací, udržet soustředění a odstranit nechtěné, jako obranu společenství a náhradu za zdravější. Dále Hagen staví na Art Worlds Howarda Beckera z roku1982 o možnostech bytí spolu na základě důvěry a přátelství a proměně limitovaných zdrojů na zdroje bez limitů. Na výzkumnou otázku Jak se hudba dostává do společenství bez ohledu na historické podmínky? Becker odpovídá například slovy: „Koordinovaná kolektivní aktivita je klíčem ke zdraví.“ Hagen se snaží vysvětlit, jak underground umožňoval svobodné vyjádření na základě vytvoření druhé kultury, na základě vytvoření „ontologické bezpečnosti“. Zde jistě jde o důležitý teoretický ideál. Otázku zrady společenství v podobě spolupráce s tajnou bezpečností zmiňuje jen v případě Jima Čerta a nikoliv jako zásadní problém, který dodnes štěpí underground i alternativu. Společenství se navzájem poznává v kulturní aktivitě (Frith 1996) a emocionální konvergenci a blízkosti. Muzikování (etnomuzikologický termín, např. Small 1998) pomáhá lidem se vyladit a najít společné „My“.
Cesta do Šonova u Broumova na koncert Pašijových her v roce 2007 nás v druhé kapitole uvede do let padesátých a šedesátých let. Egon Bondy s totálním realismem navázal na tradice Švejka a po „éře proto-undergroundu“ v padesátých letech se Československo stává kolébkou rocku na východ od železné opony (O’Connor 2006). Čteme nová svědectví, jak obtížné bylo získat západní hudbu, jak se kofola pila z lahví Coca-Coly a jak se rozvíjela psychedelie s Hells Devils, Primitives Group a Plastic People, kterým dalo křídla Magorovo vzdělávací úsilí. Také se objeví první fotografie (Aktual) z mnoha, často neznámých skvostů.
Třetí kapitola líčí normalizaci sedmdesátých a osmdesátých let. Známá fakta jsou vnímána novýma očima a díky výpovědím i mapce Františka Stárka s důrazem na západní Čechy. Hagen používá název knižního rozhovoru Jana Pelce s Milanem Hlavsou Bez ohňů je underground (možná bez vědomí toho, že šlo o zjednodušení Magorova vysvětlování rozdílu psychedelie a undergroundu, která se razila pro ty méně důvtipné) jako zdařilou zkratku sestupu skupin do undergroundu. Dobře je popsáno spříznění s výtvarníky z Křížovnické školy, známé strategie, jak si poradit s legalizováním vystoupení pomocí festivalů maskovaných jako svatby, kupování a demolice baráků apod.
V dalších kapitolách Hagen hlouběji popisuje tvůrčí procesy typu „syrovost, duch“ (Zajíček) „dělání věcí na maximum“ (Stárek) „pít, zvracet, žít, pít“ (Zajíček). Také líčí rozpaky po vydání plastikovského debutu Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned levicovým francouzským labelem SCOPA (str. 110 Bierhanzl), zmiňuje založení Vokna a šíření magnetofonových pásků. Je rozebrán známý soud s undergroundem a lidská práva, Jazzová sekce, nová vlna, brněnská scéna a jejich průniky a undergroundem (s. 136), druhá generace undergroundu reprezentovaná bratry Topoly a akce Asanace.
Cenné jsou popisy festivalu u Skaláka, kde Plastic People a DG 307 vystupují jako „nositelé zkušenosti“, „svědci víry“, „objekt vzpomínek“, „nositelé pravdy“. Stárek na straně 146 mluví o „renesanci undergroundu“.
Závěrečná úvaha je otázkou o budoucnosti undergroundu, která je vytvářena kolektivní pamětí. Nové technologie, powerpointy a webové stránky o undergroundu odpoví, zda jde o posmrtný život nebo o živoucí hnutí, kde vytváření hudby je žitím vlastních ideálů a myšlenek.
Kniha je zdařilým přínosem studiím českého undergroundu především díky novému pohledu kulturní ekologie a dotažení příběhu do současnosti. Právě závěrečná kapitola o budoucnosti undergroundu ale vzbuzuje touhu slyšet další komentář Trevera Hagena k novým publikacím, událostem, odhalením. Bylo by dobré, kdyby se do Čech vrátil a ve výzkumu pokračoval. Jednak vyšla zásadní kronika undergroundu Jaroslava Riedela Plastic People a český underground (Galén 2016) se zasvěcenými komentáři a bohatým obrazovým materiálem. Zmapovat, jak situace vypadá nyní, když „nositelé zkušenosti“ odcházejí jeden za druhým na pravdu Boží a zbývající jsou rozhádaní. Ano, stále je řada pozitivních osobností jako Vladimír Drápal s Guerilla Records, Miroslav Skalický, František Stárek atd. Určitě by byl zajímavý dialog s intelektuálním křídlem undergoundu reprezentovaným Mirkem Vodrážkou, jehož emocionalistický přístup je v mnohém podobný Hagenovu. Kromě toho Vodrážka usiluje o demontáž glorioly Egona Bondyho a jeho studie by dodaly Hagenově výzkumu potřebnou plasticitu. Také by bylo dobré popsat novější undergroundová seskupení (jako třeba BBP) a osobnosti (například písničkářku Krystynu Skalickou).
Při revizi prvního vydání by konečně mohlo dojít i na kontrolu české diakritiky: desítky chybiček v psaní českých slov, jako třeba Půlnoční mýš (pětkrát), KŠČ, Škrovecký (mnohokrát) atd.
Trever Hagen. Living in the Merry Ghetto: The Music and Politics of the Czech Underground. 199 str. Oxford University Press: Oxford, 2019
Bibliografie včetně Hagenových dalších publikací
- Becker, H., 1982. Art Worlds. Berkley: University of California Press.
- Clarke, E., 2006. Ways of Listening: An Ecological Approach to the Perception of Musical Meaning. Oxford University Press.
- Frith, S., 1996. Music and Identity. In: Hall, S., and du Gay, P., eds. Questions of Cultural Identity, London: Sage, 108-27.
- DeNora, Tia. 2000. Music in Everyday Life. Cambridge: Cambridge University Press.
- Hagen, T., 2011. Converging on Generation: Musicking in Normalized Czechoslovakia. East Central Europe, 38 (2-3): 307-335.
- Hagen, T., 2012. “From Inhibition to Commitment: Politics in the Czech Underground.” EastBound Journal of Media Studies: “Popular Music in Eastern Europe”, 2-34.
- Hagen, T., 2013. Calling Out to Tune In: Radio Free Europe in Czechoslovakia. In: Fickers, A., Franke, C., and Badenoch, A., eds. Airy Curtains: Transmitting and Receiving Europe in the 20th Century. NOMOS-Verlag: 125-150.
- Hagen, T., 2015. The Plastic People of the (21st) Century Universe: Continuity and Memory in Bohemia. In: Tota, A. L., and Hagen, T., eds. Routledge International Handbook of Memory Studies. Oxford: Routledge, 158-168.
- Hagen, T., with DeNora, T., 2011. From Listening to Distribution: Nonofficial Music Practices in Hungary and Czechoslovakia from the 1960s to the 1980s. In: Pinch, T., and Bijsterveld, K., eds. Oxford Handbook of Sound Studies. New York: Oxford University Press, 440-458.
- Hagen, T., and Dorgouz, H., 2008. Being European: A Discourse Analysis of New EU Member States. Unpublished paper.
- Hagen, T., 2008. Underground Impulses: The Czechoslovak Artistic Field, 1948-1977. MA thesis, Central European University.
- Hlavsa, M., and Pelc, J. 2001 [1992]. Bez ohňů je underground. Praha, CR. Maťa.
- Mitchell, Tony. 1992. “Mixing Pop and Politics: Rock Music in Czechoslovakia Before and After the Velvet Revolution”. Popular Music 11(2): 187-203.
- Ramet, Sabrina Petra. 1994. “Rock Music in Czechoslovakia”. In Rocking the State: Rock Music and Politics in Eastern Europe and Russia, edited by Sabina Petra Ramet, 55-73. Boulder: Westview Press.
- Ruud, Even. 2013. “Can Music Serve as a ‘Cultural Immunogen’? An Explorative Study”. International Journal of Qualitative Studies on Health and Well–being 8(1).
- Ryback, Timothy W. 1990. Rock Around the Bloc: The History of Rock Music in Eastern Europe and the Soviet Union. Oxford: Oxford University Press.
- Skilling, H.G., 1981. Charter 77 and Human Rights in Czechoslovakia, London: Allen and Unwin.
- Skilling, H.G., 1989. Samizdat and an Independent Society in Central and Eastern Europe. Basingstoke, UK: Macmillan.
- Small, C., 1998. Musicking: The Meanings of Performing and Listening. Middleton, CT: Wesleyan University Press.
- Skořepová, Zita, 2020. Trever Hagen. Living in the Merry Ghetto: The Music and Politics of the Czech Underground. Oxford University Press, 2019. Urban People, dostupné online.