Björk na svém desátém albu tančí v rytmu indonéského techna a hledá kořeny s basklarinety.
Při psaní o nové desce Islanďanky Björk nezbývá než navázat na to, co jsem napsal o jejích přechozích nahrávkách. Navzdory několikaletému odstupu mezi jednotlivými tituly se totiž zdá, že jde o jedno kontinuální dílo a její tvůrčí přístup je navzdory vší eklektičnosti vlastně stále týž. Píseň jako základní forma je rozebrána na prvočinitele a přeskládána do nových tvarů, akustické i elektronické témbry jsou hustě propleteny a všemu dominuje hlas přednášející texty s často velice osobními inspiracemi.
Po pět let staré desce Utopia, nasycené éterickým optimismem hudby new age, se aktuální Fossora na první pohled i poslech zdá temnější. Aby také ne, latinský titul znamená kopáčka – tedy nikoliv obuv fotbalisty, ale ženský tvar označení člověka kopajícího pod zemí. Pod zem míří témata jednotlivých písní i zvuková paleta. Podzemní šero a hlubší frekvence tu ale nemají být symbolem negativních emocí. Jde o obrat k zemi a ke kořenům v doslovném i metaforickém smyslu. Světoobčanka Björk během pandemických opatření zakotvila doma v Reykjavíku a navazovala kontakty s místními muzikanty. I když jsou texty alba tematicky rozkročenější než předchozích počinů, některé věci se tu opakují. Kořeny coby symbol rodu i doslovné spojení s černou hlínou se objevují opakovaně, stejně jako houby, tajemné organismy propojující rostlinný a živočišný svět. Píseň Ancestress je věnována zpěvaččině matce a doprovodný videoklip zobrazuje symbolický pohřební rituál. Související téma zpracovává Her Mother’s House, kde Björk zpívá se svou dcerou a potvrzuje tak pokračující rodovou linii.
Po celou svou kariéru Björk prokazovala schopnost vyhmátnout zajímavé spolupracovníky, od nichž na jedné straně čerpala inspiraci a na straně druhé jim pomáhala dostat se k širšímu publiku. Na albu Fossora to je v první řadě indonéské duo Gabber Modus Operandi, jež tvoří DJ Kasimyn a Ican Harem. Björk si od nich nechala poslat kolekci beatů, které pak rozsekala a vtělila do svých kompozic. Jméno dua se zdá odkazovat k devadesátkovému proudu techna kvetoucího hlavně v Nizozemí. Jak ale v rozhovoru hudebníci vysvětlují, v jejich rodném jazyce slovo „gabber“ znamená túrovat, tedy vytáčet do obrátek motor. Láska k různým proudům elektronické taneční hudby se v jejich produkci míchá s dědictvím lokálních hudebních žánrů a scénických forem. Při pohledu na jejich extatické křepčení v maskách je celkem jasné, čím se islandské umělkyni zalíbili. (Mimochodem, v Praze duo vystoupilo letos v květnu v rámci festivalu Lunchmeat.) Dalším hudebním prvkem ukotvujícím Fossoru v zemi je sexteto Murmuri, jehož nástrojem jsou basklarinety. U nich je vedle melodické a harmonické funkce hodně využita i perkusivní kvalita zvuku. Na albu hostuje Serpentwithfeet vokalista spojující dědictví gospelu s rytmickými experimenty, vedle autorčiny dcery Ísadóry se zapojil také syn Sindri.
Celkem prochází spojovací linie v podobě balancování na dvou osách. Tou první je přetahování mezi organicky znějícími prvky a elektronikou v její pravidelnosti a strohosti. Hezky je to vidět na po sobě jdoucích skladbách Mycelia a Sorrowful Soil. V první se rozsekané kousky lidského hlasu skládají ve sbor počítačově kostrbatý a nepřirozeně přeskakující. Následně nastoupí skutečný islandský sbor Hamrahlíðarkórinn, v němž se hlasy proplétají plynule a s lidskou dynamikou. Napětí mezi strojovostí a přírodností ale najdeme prakticky v každé skladbě.
Druhé hledání rovnováhy probíhá na úrovni struktury. Je tu spousta melodických nápadů, které by se v jednodušším zpracování mohly stát hity, tady jsou ale promíchány a transformovány v nepravidelné struktury. Ancestress je postavena na dvou melodických myšlenkách fungujících jako sloka a refrén, pauzy mezi nimi se ale gumově protahují a zkracují, proloženy mezihrami na gongy a smyčce. Victimhood odťukává pravidelný rytmus, nad nímž se rozvíjí nekonečná vokální linie bez rozeznatelných pravidelností. Allow, která vznikla již během natáčení předchozí Utopie, je poháněna kupředu velkým flétnovým ansámblem a houpavým rytmem basového bubnu. Zvuková paleta jako by se tu rozjasnila. I navazující Fungal City, kde flétny nahradí klarinety a svým hlasem se přidá Serpentwithfeet, zní čistě, přímočaře a vesele. Do země nás poté usadí dvouminutová technominiatura Tröllla-Gabba. Zvukový kontrast přináší Freefall, elegicky klenutý oblouk, kde zmnohonásobený hlas Björk doprovází jen smyčcový soubor. Opět jde ale o nekonečnou melodii, která následuje text a vyhýbá se opakování. Titulní Fossora se vrací k propojování razantních elektronických zvuků s dřevnatostí klarinetů a v rozviřuje se do extatických rychlostí. V závěrečné Her Mother’s House se mezi hlasy matky a dcery proplétá tklivý anglický roh.
Fossora není album, které chytne na první poslech. V některých místech působí Björk trochu kazatelsky a její hlasový projev je místy opět až manýristicky expresivní. Při opakovaném poslechu ale zdánlivý chaos zvuků, textů a obrazů začne dávat magický smysl. Asi jako když jste pod zemí a prohlížíte si propletené kořeny a chodbičky všelijaké hrabavé havěti.
Björk: Fossora
One Little Independent Records (https://www.fossora.com)