Kudy se ubírá cesta kolážisty elektronických rytmů a terénních zvuků ze stáje Ninja Tune, kterému nedávno vyšlo album Foley Room?
Jediná hvězda kdysi stylotvorného labelu Ninja Tune, která nevybledla tváří v tvář současným nezávislým trendům. I tak by se dal charakterizovat virtuózní hudební kolážista, brazilský rodák a londýnský rezident Amon Tobin, který se na konci února vynořil z krajiny a ze studia se svým nejvýraznějším opusem v novém miléniu. Základy jeho novinkové desky Foley Room tvoří geometrická síť terénních nahrávek a více či méně obskurních found sounds. Jaká k ní vedla cesta?
Tobinova hudba v sobě vždy nesla jako klíčovou hodnotu náročnou a přitom smělou evokativnost. Přestože se Tobin věnuje soundtrackové tvorbě (ať už k videohrám či hranému filmu) až v posledních letech, schopnost umocňovat potenciální pohyblivé obrazy lze objevit už v jeho prvních oficiálně vydaných skladbách. Pro svou premiéru v polovině devadesátých let si půjčil umělecký pseudonym z titulu (v roce 1983 poněkud legračně zfilmovaného) hororového románu Stephena Kinga: Cujo je indiánský výraz pro „nezastavitelnou sílu“, a právě tento potenciál se mladý hudebník na svém dlouhohrajícím debutu Adventures in Foam pokusil úspěšně vytěžit. Hutné hiphopové beaty křížil s chytlavými davisovskými motivy (The Brazillianaire) i free erupcemi
à la Ornette Coleman (Traffic), frenetické staccatové rytmy a klávesové groovy cedil skrze výhružné elektronické chvění, většinou skladeb se proplétala neodolatelně oteklá funková basa. Hybridní útvary dosažené tehdy netradiční fúzí drum´n´bassu a jazzu, experimentální elektroniky a jungleových dekonstrukcí, vyzdobené nečekanými samply (steelová kytara ze soundtracku k Wendersovu snímku Paříž-Texas v Paris Streatham) v sobě slučovaly intenzivní emoční náboj a neodbytně dobrodružnou povahu svého tvůrce. Ani v těch nejpřístupnějších momentech se Tobinova hudba nestává zvukovou kulisou, nerušivou ilustrativní tapetou; vždy obsahuje alespoň skupinu detailů, která posluchače vytrhuje z fádního komfortu a tehdy tak typického, líného gaučového pohodlí.
Důkazem, že jeho tvorba dnes nezůstává pouze reliktem doby, budiž zejména následující, volný albový triptych Bricolage, Permutation a Supermodified, který už svými názvy napovídá, že v něm půjde o matematicky minuciózní přeskládání známých žánrových schémat do nových, kubisticky vyhlížejících, často chmurně expresívních tvarů. Bricolage zůstává milníkem v Tobinově diskografii: postrádá sice košatou melodičnost dvou navazujících nahrávek (s výjimkou výtečného narkotického tracku Easy Muffin, který využil ve své sofistikované absurditě nazvané Boží zásah známý palestinský režisér Elia Sulejman), nicméně způsob, jakým se zde pracuje s juxtapozicí jednotlivých útržků motivů, labyrintním kontrapunktem a zvukovými texturami, právem vyneslo Tobinovi pověst „největšího inovátora od doby, kdy Beethoven využil sbor pro symfonické účely“. Další zahuštění rytmického i melodického prostoru, účelná komprese štěpných hudebních témat a mikroskopických úlomků zvuků, invenční práce s (dis)harmonií a atmosférou a rovněž zcela přirozeně působící, čistě instrumentální permutace žánrů (od taneční hudby nebo rocku přes bossanovu, cool-jazz a klasiku až po abstraktní hip hop, ambient či noise); tyto emblematické znaky Amonova kompozičního rukopisu získaly na albech Permutation a Supermodified dokonalou podobu, která nemohla než vynést na povrch nepříjemnou otázku: může po takto vycizelovaných, nápady doslova natřískaných opusech přijít ještě něco překvapivého? Nebude všechno další už jen chytrou rutinou, pádem do stereotypu, sebevykrádáním? Amon Tobin konce devadesátých let, to jest barokní mistr éry samplingu.
Odpověď, která přišla na sklonku dekády, říkala ano i ne, dobrý den i nashledanou. Staré kousky si udržely vysoký realizační standard, avšak artificiálnímu tělu Tobinovy tvorby byl protentokrát nastřelen do páteře bioport scifistické stylizace. Out from Out Where, 2001, vesmírná paranoia. Psychogymnastické beaty jsou obaleny monstrózní elektronickou space-mlhovinou, zatímco vulkanické vzněty samplerem propasírovaných, invenčně našmikaných a buhví z jakého vinylu sejmutých nástrojů (v singlu Verbal i hlasů), dráždí naši představivost: klaustrofobická nahrávka simulující pocity nervozity a bezprostředního strachu, vyvažuje onu chladnou znepokojivost totální posluchačskou slastí. Kolik odstínů má jedna barva, kolik fazet může mít jeden drahokam? Vzkaz této znovu pečlivě dramaturgicky rozvrstvené desky (jíž dominuje majestátní, robustním beatem a myriádou exotických motivků protkaná skladba Proper Hoodidge), zní výmluvně: kvapně a hystericky se loučíme s tím, co známe nebo umíme nejlíp, a plni pochybností vstupujeme na palubu ještě neprozkoumaného plavidla směr budoucnost.
První kroky podle toho vypadají. Působí nejistě, dezorientovaně, Tobinova kreativita jako by se neměla čím okysličovat. Po nijak zaznamenáníhodné kompilaci remixů a různých kolaborací se v roce 2004 objevuje mizerný živák-djský set, jenž (oproti Amonovým studiovým pracem) s výjimkou několika málo míst v závěru, na nichž autor bastardizuje a recykluje vlastní skladby, zanechává velice matný, jednotvárný dojem. Poněkud vousatě a monochromaticky vyznívá místy i soundtrack k úspěšné počítačové hře Splinter Cell 3, první Tobinův koncepční počin na poli hudby, jež má sloužit (digitálnímu) obrazu. V tomto ohledu nepochybně obstál, nicméně na samostatný pokojový poslech strádá album Chaos Theory mírnou tematickou neduživostí: silné nápady a strhující drive přinášejí snad jen tracky El Cargo (kombinace ženského sboru, pravidelného elektronického pulsu drceného invazí prolámaných beatů a žoviální kytarové vyhrávky) a Ruthless Reprise (hrozivé intro, jež se sklene do thrillerových smyčcových tahů by ozdobilo nejeden ambiciózní noirový snímek). Obecně kvalitativní nadprůměr a rychlá rozpoznatelnost už ale u Tobina dávno přestaly stačit. Tím, na co se čekalo, byl posun.
Extenzívní proměna stylu ovšem není pro tohoto solitéra – smějícího se svou nezaměnitelnou hudbou všem, kteří si myslí, že melodie a rytmus jsou cestou do pekel mainstreamu či neodpustitelným slevením z jakýchsi abstraktních nároků avantgardy – ničím, čeho by se zalekl. Po pěti letech od posledního řadového alba se Amon Tobin vrací z města a plenéru, kam se vydal na motivační lov zvuků, a zařazuje se svojí aktuální deskou The Foley Room (tedy místnost, kde se nahrávají zvukové efekty pro film) mezi špičkové umělce v žánru musique concrète, aniž by ztratil cokoli ze své kompoziční originality. Stále zůstává skladatelem, pro něhož není prioritou sdělení konceptu, nýbrž estetický účinek jednotlivých skladeb. Našel pro své rytmické dekonstrukce, melodické pletence a zvukové manipulace nové akustické materie (viz poučné, k albu přiložené DVD Found Footage) – krkavý řev tygra (Keep Your Distance), hypertrofovaný hukot motorů, rachot kuchyňského nádobí, klapot odkapávající vody, bzučení vosy – a nenápadně je umístil do propracovaných, dynamických písňových struktur. Díky této metodě dotáhl dávný cageovský záměr: každý zvuk už je tu sám o sobě hudbou, ale zároveň slouží pestré konzistenci celku. Sonickému spektru pak dodávají další valéry harfenistka Sarah Page (kupř. Big Furry Head) nebo flexibilní smyčcový ansámbl Kronos Quartet (úvodní hit Bloodstone, flažolety v podivném valčíku The Killer´s Vanilla nebo dialogy s klávesovými rejstříky v dechberoucí kodě At the End of the Day).
The Foley Room disponuje tím, co je na Tobinovi nejcennější: kinematograficky poutavou nečitelností, ideálním poměrem popových háčků a bizarních hlukových excesů. Důmyslně organizovanou chaotičností, která má stisk, eleganci i krvelačnost přerostlé šelmy z maďarského snímku Taxidermia (2006), jehož soundtrack se stal Amonovou první a nepřehlédnutelnou brázdou na poli celovečerního hraného filmu. S čím přijde nebojácný hudební preparátor Amon Tobin příště?
Diskografie Amona Tobina:
Adventures in Foam (Ninebar 1996/Ninja tune 2002)
Bricolage (Ninja Tune 1997)
Permutation (Ninja Tune 1998)
Supermodified (Ninja Tune 2000)
Out From Out Where (Ninja Tune 2002)
Solid Steel Presents Amon Tobin: Recorded Live (Ninja Tune 2004)
Chaos Theory: Splinter Cell 3 Soundtrack (Ninja Tune 2005)
The Foley Room (Ninja Tune 2007)