Ulrich Gumpert – Günter Baby Sommer: La Paloma
Intakt Records (www.intaktrec.ch)
Pianista Ulrich Gumpert (1945) a bubeník/perkusista Günter Baby Sommer (1943) patřili k elitě jazzových průzkumníků v někdejší NDR a ke stálicím značky Amiga; jejich desky jsme pravidelně kupovali v pražském německém kulturním středisku. Ať šlo o Gumpertova sólová alba (´N Tango für Gitti, později The Secret Concert na ITM) nebo o jeho pozoruhodný, hvězdně obsazený Workshop Band (ve kterém vedle Conrada Bauera, Klause Kocha nebo Ernsta-Ludwiga Petrowského účinkoval i Sommer) či o Sommerovu Hörmusik, byly to světlé okamžiky v čase, kdy byl jazz u nás „normalizačně“ glajchšaltován. A musím samozřejmě přidat legendární Zentralquartett, jehož alba vycházela právě na Intakt Records. Není tedy divu, že jsem s napětím vložil kompakt tohoto dua (nikoli prvního na Intaktu) do svého Philipse, i když mě poněkud mátlo jeho pojmenování: La Paloma.
Vlákalo mě hned rozehrávání, které má značnou zvukovou plastičnost, ale i různorodou atmosféričnost, která se ve skladbách obou protagonistů proměňuje od úderně slavnostní přes čile pohyblivou, jemně laděnou, škádlivě hravou, útočně dravou (Schoofova Like Don, podle mne nejpozorhuhodnější záležitost desky, avšak neautorská), ztajemněle perziflážní (viz téměř nonsensový název Pruská elegie, jako by Prusové byli někdy elegičtí), tanečně houpavou a pochodově pohodovou po truchlivě pohnutlivou. Souběžnost nástrojů (včetně Gumpertovy razance a Sommerova perkusivního šumlování) tu není pouze vnějšková, nýbrž i vnitřně provázaná, solidní a neproměnlivě stabilní výkon obou hráčů si zaslouží uznání. Gumpert a Sommer zde nepochybně vsadili na jistoty – včetně posluchačsky vemlouvavých „hitovek“ Indian Love Call (Friml) a samotné La Palomy, rozehrané téměř do šesti minut. Tyto „vrcholy“ se nesnaží ani devastovat, jak někdy dnes bývá zvykem, ale ani ozvláštnit, takže jejich podání je téměř krotké. Připomnělo mi to dobu, kdy si jazzmani pro svá LP vybírali obdobné šlágry, aby přilákali posluchače. Takže i tyto oddechové aranže jsou zřejmě míněny k pokojnému pokojovému poslouchání. Celé CD není zdaleka tak žánrově různorodé, jak tvrdí text Christopha Wagnera v bookletu, a zdá se, jako by někdejší hudební pokušitelé rezignovali na objevování. Proč ne? Objevili si svoje a tady nám nabízejí příjemně strávených padesát pět minut a třicet čtyři vteřin.
