Umberto Petrin: Traces and Ghosts
Hanuman Jazz Quartet: Hanuman Soundhousing
Leo Records (www.leorecords.com)
Sólových alb pianistů není zajisté nedostatek, a proto se při každém dalším takovém počinu tážeme, jaké je jeho opodstatnění, zda pouze opakuje nebo variuje obdobné postupy, jaké jsou nabíledni, nebo zda přece jenom přináší něco svojského. Umberto Petrin (1960) je protřelý především nezaměnitelným Italian Instabile Orchestra a je rovněž členem Jazz Chromatic Ensemble, na Splasc(H) Records vydal v letech 1996 až 2003 šest kompaktů, známe ho však i ze spolupráce s trumpetisty Jeanem-Lucem Cappozzem (viz CD Law Years na Soul Note z roku 2007), Guidem Mazzonem či Enricem Ravou, saxofonisty a klarinetisty Gianluigim Trovesim a Stefanem Maltesem nebo trombonistou Giancarlem Schiaffinim, ale za zmínku stojí i to, že figuruje na desce Cecila Taylora Owner of the River Bank. Jeho Traces and Ghosts navazují na rovněž sólové A Dawn Will Come, jež vyšlo na Leo Records v roce 2011 a je obdobně koncipováno (deset vlastních komprovizací plus převzatá závěrečná skladba, tady od Thelonia Monka). Klíčem k pochopení nového Petriniho počinu může být jeho pojmenování: Stezky (ale eventuálně i stopy, náznaky) a stíny (ale také stopy nebo náznaky). Zaposloucháme-li se do jedenácti originálních skladeb, ozřejmujeme si, že klavíristovi nejde pouze o brilanci, tím méně pak o nějaké pokusnictví (které je dnes hodně běžné včetně noření do nástroje), nýbrž skutečně o zahalenostní náznakovost, těch jedenáct přístupů, jimiž okupuje či vyvlastňuje (za)dané téma, se mi nejeví úplně samovolných, zdá se, že je i režijním strůjcem svých přístupů. Což neznačí strojenost či voluntaritu, ale spíše kompoziční princip. Samozřejmě se tu mihne monkovská či jarrettovská filiace (v Guston, respektive Lugosi), odezvy či spojitosti lze dnes už snad najít vždycky a téměř u každého, nejsou však podstatné, více záleží na vlastním přístupu, který prolíná všemi zvolenými tématy. Petrin je líčí jako vypravěč, jako proměnlivý vypravěč, který ovládá jejich žilobití, vnitřní proudění, jež se přiklání tu k dramatičnosti a vervnímu přehršlování, tu k ludikóznímu rozkochávání nebo k výřečnostnímu vybrušování s uzemňující usebraností (například Tonica). Občas se to jeví, jako by autor příběh teprve objevoval nebo se na něj pozvolna rozpomínal, s čímž souvisí někdy schodišťový efekt následnosti tónů, proderné rozviřování s minipropauzováváním, volné nakládání s rytmem. Nacházíme tu přehazování výhybek protikladností v tak těsném spojení, až utvářejí dojem neočekávanosti, necítíme v ní však pnutí, nýbrž vyrojování, samozřejmost, průzračnění. Ačkoliv Petrin připouští i noiseové přípodotky, nehledá v nich efekty, je střídmý, avšak efektivní, ať děje promítá za pomoci perličkování (I want) nebo průsekovostního hroužení a výmykového problažování (Dioniso). Dokáže být vyčkávavý, gustýruje si klávesnici, je prozíravý i vyzíravý, průbojný, osvědčuje soujedinost autora a interpreta. Jako v předchozím albu, závěrečnou skladbu opět převzal, tentokrát od Billyho Strayhorna, jehož Johnny Come Lately pojímá sice v precizním tradičnějším stylu, zároveň však se nezapře (snad i pro vlastní pobavení) ve chvílích osobitého rozvolnění.
Takže jakou mám odpověď na vstupní otázku? Traces and Ghosts podle mého názoru pouze nerozhojňují počet sólových klavírních alb, Petrin má svoji osobitost, a proto může přilákat značně široký okruh posluchačů.
Hanuman, pomocník Rámy, se objevil ve staroindickém eposu Rámájana coby král opic, pochází z rodu úzkonosých opic z čeledi kočkodanovitých a dodnes je někde uznáván jako posvátný. Objevil se dokonce i v české literatuře, konkrétně v satirickém (veršovaném) zvířecím eposu Svatopluka Čecha.
Jak ke svému pojmenování dospěli členové italského Hanuman Jazz Quartetu klarinetista Fabio Martini, saxofonista Marco Franceschetti, kontrabasista Stefano Solani Webindra a bubeník Danilo Sala, jsem se v dostupných pramenech nedozvěděl, nemyslím si však, že by mělo být programové. Tato čtveřice se mi totiž nejeví ani čtverácká, ani exotizující, i když se ve výčtu jejích titulů objevují názvy jako Bhurma dreams nebo Indian summer. Se znatelným přídechem odkazu saxofonisty Steva Lacyho či klarinetisty Jimmyho Giuffra většinou poklidně prozkoumává hudební terén, prostřídává meditativní soustředění, peripetické ohledávání a zrychleně rozehrávané reakce, příznačný pro ni je občasný souběh klarinetu s tenorem či sopránkou, pod nímž probublává neoposlouchaný doprovod bicích a basy. Všichni hráči dokážou být houpavě zasnění, jejich oslovující melodizování se střídá se souhernými průniky, ale dovedou zároveň ukázat, zač je toho loket jak v razanci, tak v brisknosti projevu. Avšak ani na moment své nástroje nezmermomocňují, z jejich dočasné odstředivosti se obvykle rozvine další pohodovost, z jemného zavýtržnění či rozdychtění vyvstane opětovná zamyšlenostní soustředěnost. Uprostřed hry se dokonce někdy na zlomek vteřiny pozastaví, jako by chtěli zauvažovat, co mohou dál z daného motivu vytěžit, jak jej sledovat a snovat v průzoru dalších souvislostí. S Petrinim se shodují v názoru, že variabilnost (sou)hry nevyžaduje násilné efekty, bližší jsou jim zatišující pasáže s brouzdáním saxofonu, doprovozeným injekcemi klarinetu (Carelian), jejich rozehrávání témat nepotřebuje nadbytečné odbočky a extravagance. Řečeno jinak, snad přesněji: Hanumani inhalují své náměty s přívětivou vstřícností, záchytnost jednotlivých tónů nabuzují do celistvého provázání, které však nevyznívá jako slepenec, nýbrž jako neustále se otevírající a zavíraný vějíř, ve kterém za svědectví bicích a zprostorování basy vévodí výdešné dohadování saxu s klarinetem, ať spíše zpovědně (titulní skladba), anebo se skotačivě těkavou přeberností, plnou rozehrátek, štěbetanek, propišťovánek a hrčivůstek, prostě nečekanek (Pottsum), kde dostanou svoji příležitost bicí, aby si zasólovaly až do vytracena. Hráči však mohou být i uhrančivující, problouzňující , zamnutě zadrhávající a zdrchlení, vždy se však záhy zmátoří do útěšné melodie. Tak vyznívá i pokojnostní závěr, vrcholící ve svěřovatelské uvážlivosti marginální pohodovosti. Jako celek můžeme tento komorní jazz (s důrazem na adjektivum) považovat i za léčebnou kůru při promýšlení osobních problémů (do širších souvislostí bych je nevtahoval), což sice nevyplývá bezprostředně z názvů deseti skladeb, ale (po)zůstává jako dojem z celku.
Italští hudebníci bývají většinou chápáni spíše jako rozverní hledači. V tom případě, je-li tomu skutečně tak, jsem vám dnes předložil dvě výjimky.
Z. K. Slabý
.
