Britský label Fat Cat za uplynulé roky opakovaně vyhmátl, co visí ve vzduchu. Rozhovor se zakladatelem vydavatelství Davem Cawleym.
Britský label Fat Cat za uplynulé roky opakovaně vyhmátl, co visí ve vzduchu. Pomohl rychleji a hlasitěji se prosadit určitým formám postrocku i psychedelického folku. V červnu jsem se vypravil do jejich nijak velké ani honosné kanceláře v lázeňském městě Brightonu a provyprávěl jednu dlouhou snídani se zakladatelem vydavatelství Davem Cawleym. Dave měl kraťasy, mluvil naprosto jednoduše a svým idealismem velmi popíral představu o člověku z úspěšného britského labelu. Do zad se mi opírala energie ze stěny, na které byly v policích alba Sigur Rós, Animal Collective, Múm, Vashti Bunyan, Vetiver, The Twilight Sad, Songs Of Green Pheasant, Mice Parade…
Mluvíme spolu v době, kdy vaše vydavatelství opouštějí renomovaní Animal Collective a míří k větším Domino Records. Dnes jsou slavní, ale jak vás napadlo dát jim před lety jako neznámým chaotikům smlouvu?
My s muzikanty nepodepisujeme smlouvy. Prostě spolupracujeme s lidmi, kteří nám připadají výjimečně tvůrčí a zdá se nám, že jiní lidé by měli slyšet jejich hudbu. Nepokládáme za překážku, když zní divně, když je mimo pole pravděpodobného úspěchu. To byl případ Davida Grubbse, kterého jsme vydali jako vůbec první titul. To je případ Animal Collective, které jsem tehdy v New Yorku viděl hrát asi před dvaceti lidmi. V tom maglajzu, co hráli, se dala slyšet spousta propletených věcí, a já tam taky slyšel pop-music, já tam slyšel love song! To, co přišlo pak, pokládám za jednu z hlavních náplní práce labelu: pomáhat kapele růst, dát jí podmínky, aby se rozvinula a našla sebe sama.
Pomáhat kapele: jak konkrétně? Navrhujete jim rozhodnutí?
Ale ne, prostě šíříme jejich hudbu, pomáháme ji dostat se k publiku. Předem nikdo neví, z čeho bude trend, a nám to je taky dost jedno. Jedním z mála lidí, kteří na začátku chodili na Animal Collective, byl Devendra Banhart. V té době mu dal smlouvu Michael Gira: oba jsme hudbě „našich“ muzikantů věřili, ale věděli jsme, že se pohybujeme na malé scéně party provázaných kámošů. Zároveň jsme to brali jako začátek, jako bod, ze kterého se dá růst.
Kapely u vás fakt rostou – a pak Fat Cat opouštějí: jako Sigur Rós, jako Animal Collective…
… nebo jako Black Dice. Jasně. Může s tím být spojený i kus zklamání, šli jsme se skupinou kus cesty a pro její podporu jsme taky vynaložili dost prostředků. Ale pak najednou zjistíte, že skupina a její hudba žijí v tak velkém měřítku, že pro další logický krok byste potřebovali půl milionu liber. A my nejsme EMI, my nejsme ani Domino: podívejte se, jak velký je náš kancl.
No, je o něco větší než redakce His Voice. Jsou nezávislé Domino Records dnes o tolik větší?
Domino je obrovské: z jednoduchého důvodu, měli pár věcí na první příčce hitparády. My jsme celí zařízení jinak. Máme v katalogu dost muzikantů a chceme reprezentovat všechny, ne dát některé na čas k ledu a honit se za enormními zisky dvou hitových kapel. Soutěžit, kam až se vyšvihneme s novým singlem. Podívejte, kolik demáčů nám chodí! (Stůl a krabice pod ním jsou fakt plné pošty, kolem přehrávače se válí disky popsané a pomalované neznámými adepty, pozn.) To byl vždycky můj svět: proto taky máme na webu sekci DIY podporující lidi, kteří se vydávají sami.
Ano, mimochodem – performer Goodiepal píše v téhle sekci také o své problematické zkušenosti s českou lisovnou vinylů GZ Loděnice, kde se nevyzpytatelně mění kvalita výsledku…
Pracujeme pořád na téhle úrovni, kdy vlastně vytahujeme neznámé lidi na scénu. Ani v době, kdy Rolling Stone psal nadšeně o Sigur Rós, jsme nechtěli být jen „labelem Sigur Rós“. Někteří muzikanti mají to štěstí, že vejdou v širokou známost: Vashti Bunyan, The Twilight Sad. OK, a vedle nich jsou v našem katalogu ještě další, stejně cenní, jenom méně známí.
Hraje podstatnou roli ve Fat Cat váš osobní vkus?
Nepochybně, a taky vkus mých spolupracovníků (z těch, co vidím, jsou všichni mladší než Dave, někteří možná o dvacet let, pozn.). Posloucháme navzájem velmi různou muziku, nosíme to sem. Lecčemu nerozumím, ale respektuju to. Je vždycky zajímavé, když někdo z něčeho úplně padá nadšením, vleče vás k přehrávači, a s vámi ta nahrávka absolutně nerezonuje.
Patříte k labelům, které akustickou muziku vrátily do hry: proslavili jste Vashti Bunyan, vydáváte Vetiver a tak dál. Proč jste s tím začali? Před osmi lety by málokdo řekl, že ženu s kytarou bude s láskou a napětím sledovat široké publikum…
Řeknu vám, že by mě dřív nenapadlo, že to, co si pouštím pro sebe, bude mít tak širokou odezvu. Poslouchával jsem Dylana a Jacksona C. Franka, po téhle hudební cestě jsem došel ke kompilacím Johna Faheyho a antologii Harryho Smithe. A viděl, že je toho strašně moc, tam se člověku vlastně otevře svět tradiční muziky. Takže když jsem zakládal label, bylo mi jasné, že bych rád vydal nějaké písničkáře. Nejlépe nějaké, které dělají věci po svém a současným způsobem. No a když jsem začal jezdit po koncertech, viděl jsem, že talentovaných lidí je hodně, že scéna je momentálně silná, potkával jsem učiněné vizionáře, akorát je nikdo neznal.
Díky tomu jste sáhli po určitých lidech velmi časně.
Dá se to tak říct, ale když ona tu byla ta scéna vlastně vždycky, jen ve stínu. Podívejte se na americký label Drag City: vydávali Smoga léta a léta – nejdřív pro málo lidí, momentálně pro hodně. Až se zájem převalí zase jinam, myslíte, že lidi jako Smog přestanou hrát? A nezapomeňte, že lidi se vyvíjejí – a já chci, aby u Fat Cat měli naprostou svobodu, ať už se rozhodnou obrátit se napříště v hudbě kamkoli. Nejsme label jen elektronické muziky, folku, free folku: taky těžko mluvit o nějakém soundu, který by pro nás byl typický. Líbí se mi představa, že po letech s hudbou si někdo v domácí diskotéce srovná hřbety a řekne si: A hele, tohle je od Fat Cat, tohle taky a tohle taky…
Tomu rozumím: svého času jste vydali Matmos, Fennesze, Björk v remixu Funkstörung, konžské Konono No. 1, gramofonistu Janka Schaefera, pak Múm, komorního skladatele Maxe Richtera, americkou písničkářku Ninu Nastasiu… Možná člověk potřebuje každou tu hudbu v jiném životním období.
Jo. A možná sám až zpětně zjistím, co má to všechno společné. Zatím se mi zdá, že jenom kvalitu. Genre-hopping a scene-hopping mi byly vždycky blízké. Taky zvracím z pocitu jiných labelů, že musejí naskočit na něco jako „The Libertines sound“, což je v Británii častý blud.
Pořádáte živá showcase vydavatelství, prezentujete své muzikanty dohromady?
Měli jsme jakousi slavnost tady v Brightonu. Jinak moc ne, to spíš jiné festivaly samy od sebe vytvářejí „scénu Fat Cat“. Zvláštní je, že vznikají vazby: pozorujeme je ex post, nikoli iniciujeme. Snad je to znamení, že je něco v pořádku. Avey Tare z Animal Collective a Kristin z islandských Múm se dohodli nejenom na společném albu, které nedávno vyšlo, ale i na manželství. Rozvíjí se spolupráce mezi songwriterkou Ninou Nastasiou a Jimem Whitem, bubeníkem The Dirty Three: White na loňském Ninině albu jen hrál, to letošní už natočili jako duet. Hauschka, který hraje na preparovaný klavír, začal spolupracovat s videoelektroniky Semiconductor, kterým jsme vydali DVD: mají spolu hrát na kanadském festivalu MUTEK. A tak dále.
Co je pro vás na současné hudební éře skutečně vzrušující?
Co? Asi tohle. (Dave máchne rukou k hromadě demosnímků přišlých poštou.)
Jak vlastně vznikl název Fat Cat?
Zapíchl jsem špendlík do knihy. Před labelem jsme otvírali tady v Bristolu nezávislý krám s hudbou. Otevřel jsem knihu a píchl: slova, která dávala smysl nejblíž špendlíku, byla „tlustá kočka“. Jestli jsme s tím spokojení? Ale ano. Evokuje to možná přežrané domácí zvíře, ale aspoň to můžeme brát jako výzvu – vší svou produkcí ten obsah nějak přebít.
Co v současné době posloucháte nejvíc?
Hmm, to musím říct ale naše věci! Jednou je David Karsten Daniels z Ameriky, písničkář, v lednu jsme vydali jeho album Sharp Teeth. Je to skvělé a myslím, že se od něj ještě něčeho pořádného dočkáme. A potom Frightened Rabbit: ti nám taky původně přišli poštou. Kapela z Glasgow. Teď už se přátelí s The Twilight Sad, kteří jsou taky odtamtud, a hrají spolu. Frightened Rabbit neznějí jako nic, co bych už znal. Musíme je vydat, to by lidi měli slyšet.
Hodinový profil Fat Cat Records s jedenácti písněmi najdete na webovém blogu klusak.blog.respekt.cz pod názvem Fat Cat: Tlustá kočka umí mňoukat.