Alasdair Roberts na novince The Fiery Margin doplňuje svoji diskografii o další silný titul a dále pokračuje ve stírání hranic mezi realitou a fikcí.
„Hudba a moje tvorba je přece jen stále součástí zábavného průmyslu. Ne všechno co tvrdím, musí být pravda,“ říkal v roce 2003 serveru The Guardian skotský písničkář a folklorní interpret Alasdair Roberts. Bylo těsně po vydání druhého sólového alba, které vydal pod svým občanským jménem. Deska Farewell Sorrow zarezonovala nejen hudebními médii a Roberts příznivé situace využil k budování autorské mytologie, která by doplňovala jeho tvůrčí jazyk. Dobové recenze a rozhovory často zmiňovaly, že Roberts pochází z dlouhé tradiční rodové linie skotských hajných. Tím romantická legenda ale nekončila. Na jejich rodinném statku prý na začátku nulté dekády pobýval legendární americký folkař Will Oldham aka Bonnie „Prince“ Billy, který se jednoho večera vydal na ceilidh, tradiční skotský folklorní večírek. Na něm zjistil, že nejmladší z rodiny hajných Alasdair je mimo jiné zručný folkový autor a interpret a okamžitě Robertsovi zajistil lukrativní smlouvu u chicagského labelu Drag City.
„Ve skutečnosti jsem se o folk začal zajímat tak před šesti lety, folklór kolem sebe jsem dřív nějak vnímal, ale moc jsem mu nevěnoval pozornost,“ osvětloval svou mystifikaci Roberts v již zmíněném rozhovoru. S Willem Oldhamem se sice potkal, skutečná verze jejich seznámení ale byla o poznání prozaičtější. Po jednom z koncertů na Oldhamově britské šňůře mu Roberts strčil kazetu s vlastními nahrávkami, kterou pak Oldham poslal dál svým známým v Drag City. „Ale vlastně v té historce trochu pravdy je. Já jsem se totiž k folku a folklóru dostal přes jednoho kamaráda, který pochází z tradiční myslivecké rodiny, hájenku mají kousek za Aberfeldy,“ dodával.
Hranice mezi realitou a fikcí, a rozmlžování konceptu autorství je pro Robertsovu kariéru jedním z klíčových témat. Sice sám často a rád tvrdí, že s folkem neměl dlouhá léta nic společného, už jeho první tituly s kapelou Appendix Out jsou povědomím o skotské lidové kultuře nasáklé. Nepřiznaný vliv folkóru později propukl v plnohodnotný zájem a když se zpětnou optikou podíváme na Robertsovu diskografii, skoro to vypadá, jako by s cílevědomou pravidelností střídal dvě polohy – v jedné vystupuje jako folkový interpret, jenž hraje keltské tradicionály, v té druhé se jako písničkář, který ve své tvorbě tematizuje vše od pohnuté rodinné historie po posmoderní hororové příběhy. Čerstvé album The Fiery Margin ho zachycuje v poloze výhradního autora, nicméně v mnoha ohledech se na něm spojuje to nejlepší z obou z přístupů.
„Příchod ledna mě zastihnul / ohromeného vleže v mé cele, jako bych tam zamrznul,“ zpívá Roberts hned v úvodu tracku The Evernew Tongue, jednoho ze singlů desky. Rozevlátá instrumentace skladbě dodává tah, díky kterému skoro zapadne, jak brilantní je textař. Umně veršovaná struktura písně se doplňuje s citlivostí dórského modu a na první poslech není zřejmé, jestli jde o současnou verzi jednoho ze skotských tradicionálů, nebo o originální kompozici. Na druhý a třetí poslech začne být zřejmé, že singl, stejně jako zbytek alba, nemůže pocházet z okruhu lidové hudby. Přes veškerou archaičnost a nezaměnitelné znaky britského folkloru totiž desku The Fiery Margin prostupuje naléhavě zneklidňující pocit akutnosti. Důvěrně známé nápěvky a textové tropy jsou jen způsob, jakým Roberts předává své autorské sdělení, i když k němu využívá části tisíc let staré irské básně.
Samotný název desky funguje jako vějička, která posluchače vtáhne do pečlivě konstruovaného světa plného literárních a hudebních aluzí, mezi kterými probublávají Robertsovy vzpomínky na jeho původem německou matku (píseň Europe), nebo meditaci nad komunikací v době internetu (Comments). Celou deskou se zároveň táhne temná linka, která i v těch hudebně nejoptimističtějších momentech dodává desce překvapivě znepokojivé vyznění. V Robertsově vidění světa totiž není moc rozdílů mezi současnou společností, generačním odzicením a minulostí, kterou ovládají mýty, kletby a černá magie.
The Fiery Margin je pravděpodobně jedním z nejsilnějších momentů Robertsovy hudební kariéry. Je i zářným příkladem toho, jak živé bujení probíhá na ostrovní folkové scéně a proč je současný boom folkového revivalu tolik důležitý. Svou desku vydal nějaký měsíc před očekávaným sedmým sólovým albem Richarda Dawsona. Stejně jako on a mnozí další ohledává, jak je možné využít komunitní a historickou paměť při popisu současnosti a ukazuje, že hranice mezi fikcí a realitou jsou jen v optice pozorujícího. V jeho ústech totiž zní stejně palčivě vypůjčený text, který k nám mluví přes několik staletí, jako přesně formulovaná pozorování denodenního pachtění konce druhé dekády druhého tisíciletí. Ve výsledku je vlastně jedno, co z jeho tvorby patří do folklorního a co do autorského okruhu. I ty nejprofláklejší ostrovní tradicionály mají své autory a není jediný důvod, proč by Alasdair Roberts jednou nemohl být jedním z nich.
