ECM New Series (www.ecmrecords.com),Distribuce: 2HP (www.arta.cz)
Frekvence recenzování kompaktních disků s hudbou ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova na stránkách HIS Voice je téměř úměrná frekvenci jejich vydávání na značce ECM (viz mj. recenzi alba Leggiero, pesante v 2/03, Tichých písní v HV 1/05 nebo Symfonie č. 6 v HV 4/07; je však třeba připomenout, že mnichovská firma vlastně navázala na činnost belgického labelu Megadisc, který se soubornější prezentaci Silvestrovova díla věnoval již v devadesátých letech). Dokládá to jen, řečeno s pomocí klišé, že každá Silvestrovova nahrávka je událostí, která si zasluhuje pozornost. A čtenář už jistě tuší, že to platí i o novém titulu nazvaném Bagatellen und Serenaden.
Album je rozděleno na dvě části: první tvoří cyklus klavírních Bagatel v provedení autora, druhá sestává ze šesti skladeb pro smyčcový orchestr (Münchener Kammerorchester s dirigentem Christophem Poppenem) doplněný ve dvou případech o klavír (Alexej Ljubimov). Césura mezi oběma částmi není nikterak výrazná, vyplývá pouze z odlišnosti barvy zvuku. Povaha hudby samotné se nemění, ve všech případech jde o typicky silvestrovovské křehce intimní miniatury. Třináct Bagatel údajně nevznikalo jako ucelený cyklus, ale průběžně coby nahodilé nápady, které žily nějaký čas pouze ve skladatelově paměti. Silvestrov je zafixoval teprve nedávno a jejich „život“ přirovnal k orální tradici (muzikoložka Taťjana Frumkis v bookletu popisuje skladatelovu inspiraci osudem Schubertova valčíku, který byl zaznamenán na notový papír až Richardem Straussem po více jak sto letech). Aluze na fenomén orální tradice je dokonalá: na závěr cyklu zazní variace Bagately č. 2 – jako by zapisovačova paměť selhala a nemohla se rozpomenout, jakou podobu kus kdysi skutečně měl. I přes způsob svého vzniku Bagately působí takovou vnitřní semknutostí, že to svádí k domněnce, zda Silvestrov posluchače výše nastíněným příběhem nemystifikuje.
Jak Bagately, tak i orchestrální skladby na albu (z let 1996-2003) – Elegie, Tichá hudba, Serenáda na rozloučenou, Posel (pozdější Agnus Dei v Silvestrovově Rekviem za Larisu) a Dva dialogy s doslovem – svým charakterem zapadají do skladatelova konceptu „postludia či postskripta k hudbě uplynulých stylových epoch“, především klasicismu a romantismu. Stále více ale docházím k přesvědčení, že Silvestrovova díla zhruba od poloviny devadesátých let nabývají povahy postludia k předchozí tvorbě samotného autora: v Bagatelách nebo v Tiché hudbě doznívají Tiché písně, jeden ze zásadních Silvestrovových cyklů z let 1974-77, v Šesté symfonii (1995) slyšíme echo Čtvrté (1976) a Páté (1982) atp. I v tomto jakémsi „postpostludiu“ je však stále co objevovat.