Valentin Silvestrov: Silent Songs

  
6

Někdejší představitel tzv. kyjevské avantgardy a v současnosti nejuznávanější ukrajinský skladatel Valentin Silvestrov nazývá svou hudbu “meta-hudbou”, rozuměj metaforickou hudbou (viz HV 4/2004). Již tento aspekt dává tušit jistou spřízněnost s literaturou. Nepřekvapí tedy, že jednu ze stěžejních částí jeho díla představuje vokální tvorba, z níž ECM –pravděpodobně povzbuzená úspěchem loňského alba Requiem for Larissa – tentokrát vyjímá nahrávky dvou komorně laděných písňových cyklů: Tichých písní a Čtyř písní na slova Osipa Mandelštama. Monumentální, bezmála dvouhodinový vokální cyklus Tiché písně pro baryton s doprovodem klavíru vznikal v letech 1974-77, tedy v těsném sousedství Silvestrovových skladeb ve “starém stylu”. Sestává z 24 písní komponovaných převážně na verše ruských klasiků – A. S. Puškina, M. J. Lermontova, S. Jesenina, F. Ťutčeva ad., které doplňují J. Keats, P. B. Shelley (po jedné básni v ruských překladech) a T. Ševčenko (úryvek z  jeho poémy Sen v originálním, ukrajinském znění). Zvláštností, i když v  Silvestrovově případě nijak neobvyklou, je dedikace každé z těchto písní jedné hudební osobnosti z autorova okruhu (A. Knaifel, T. Mansurjan, A. Schnittke, dnes již bohužel zesnulá Silvestrovova žena L. Bondarenko aj.). Svým pojetím a nábojem cyklus odkazuje ke dvěma liniím východoevropské vokálně instrumentální kultury: k salonnímu romansu a k  bardské písni okudžavovsky zastřeného ražení; po kompoziční stránce však v sobě zřetelně prozrazuje tvůrce coby profesionálně vzdělaného skladatele. A snad právě toto napětí mezi vlivy – asafjevovskou terminologií řečeno – “bytové” hudby a akademickým (ovšem svébytně pojatým) přístupem dodává celku ojedinělý tvar a půvab, který vystupuje na povrch teprve při posuzování cyklu právě a jedině v jeho celistvosti. Všem písním dominuje lyricky zasněný, mollový charakter, který koresponduje s poetikou vybraných textů. Značné nároky jak na výkon interpretů, tak na pozornost posluchače přitom klade statičnost dynamické a výrazové hladiny, která se během celých dvou hodin téměř nemění. Díky tomu se melodie jednotlivých opusů, postupující v malých intervalových krocích, při prvním poslechu poněkud rozmělňují v  monotónním toku, ale s každým dalším poslechem se stávají snadno zapamatovatelnými (nikoli však ve smyslu vlezlosti). Klavír plní spíše úlohu podbarvující: levá ruka většinou lehce lemuje melodii, zatímco pravá se noří do hlubších poloh klaviatury a slouží jako funkční opora. Samotná recenzovaná nahrávka Tichých písní pochází již z roku 1986, kdy ji pořídili barytonista Sergej Jakovenko a klavírista Ilja Šeps (rok předtím uvedla tato dvojice kompletní cyklus v premiéře na koncertním pódiu), a není jistě náhodou, že ECM sáhla právě po tomto provedení, které je dokonalou demonstrací toho, kolik jemných odstínů lze vytvořit v  rámci relativně úzké škály předepsané dynamiky (jen výjimečná vybočení z  rozmezí ppp-p) a výrazu (“Všechny písně musí být předneseny velice klidně, s jasem, upřímností, průzračným zvukem, oproštěným výrazem a bez emocionální nadsazenosti.” – V. S.). Čtyři písně na slova Osipa Mandelštama taktéž pro baryton a klavír (v duetu s Jakovenkem se v nich na nahrávce tentokrát uvedl i sám autor) z roku 1982 mají dramaticky vyhrocenější ráz, a také jejich faktura je mnohem komplikovanější než v  případě předchozího cyklu. Bude to znít jako paradox, ale vedle “staromódnějších” Tichých písní působí tyto mnohem tradičněji a  akademičtěji. Nahrávka dvou Silvestrovových písňových cyklů může být v  dnešním uspěchaném světě jen těžko určena ke každodennímu poslechu. S  nedůvěrou k ní pak pravděpodobně budou přistupovat ti, kterým asociace s  básněmi typu Bělejet parus odinokij… způsobují ještě dnes nepříjemné brnění. Kdo si však najde dvě hodiny k (bdělému) poslechu a dokáže se od zmíněných asociací (má-li nějaké) abstrahovat, nebude rozhodně zklamaný. Jako záslužný počin vydavatele pak budiž vyzdviženo i  přiložení originálních textů psaných azbukou, což ještě docela nedávno nebývalo častým jevem.