Valgeir Sigurðsson: Architecture of Loss

  

Valgeir Sigurðsson: Architecture of Loss

Bedroom Community (https://www.bedroomcommunity.net)

 

Album islandského skladatele Valgeira Sigurðssona Architecture of Loss lze zřejmě nejtrefněji popsat jako akustický ambient, i když alespoň jeho polovina zní ze všeho nejvíc jako filmová hudba. Je to dáno pseudoklasickou instrumentací, kdy jsou hlavní hlasy svěřeny klavíru a viole. To je možná také největší chyba celého alba, protože kromě dvou zmíněných je v nahrávce možné slyšet daleko větší spektrum nástrojů, akustických i elektronických, bohužel piano a viola hrají ve většině skladeb prim. V momentech, kdy se všechny použité nástroje organicky promísí a žádný z nich není dominantní, je album nejsilnější.

Třeba když se výjimečně rozezlená viola smísí se zvuky elektrické kytary, jako ve skoro až rockovém závěru Between Monuments, nebo když se ve skladbě Reverse Erased náhle zjeví osvěžující rytmus  se stručnou a funkční baskytarou, nebo když do skladby World Without Ground pronikají elektronické zvuky a příjemně znějící beat, který se oproti strunným nástrojům příliš neprosazuje a na závěr se ještě dočkáme dohry v podobě elektronického skučení syntezátoru.

Domnívám se, že agresivnějších momentů by na albu mohlo být výrazně víc, setřely by alespoň trochu sentimentální příchuť filmových melodií, třeba ve skladbě Plainsong. Vyloženě jako nějaká filmová hudba zní také kompozice Crumbling, ve níž slyšíme táhlé tony smyčců a stručný klavír vyťukávající melodii, která by se rozhodně neztratila na závěr nějakého uměleckého filmu, kde se moc nemluví. Ve skladbě slyšíme dále různé konkrétní zvuky, šramocení a dech, které ještě víc navozují filmovou atmosféru.

Dominantní parazitní zvuk, zřejmě rezonace basových strun klavíru, je nicméně opravdu zajímavý a rád bych ho poslouchal v jiné souvislosti. Zdá se mi, že jsou nenápadnější zvuky často o dost zajímavější než hlavní hlasy – piano a viola. Větší “nekonkrétnost” by nahrávce prospěla. Možná by také nahrávce pomohl jiný mix. Zvuk je velmi povedený a barevný, zvýraznění pozadí oproti hlavním hlasům by však albu podle mého názoru pomohlo. Občas Sigurðsson překvapí nějakou zvláštností, jako třeba subsonickým duněním, které se ozve hned v začátku celého alba a pak se vrátí v zajímavém dronovém kusu Guardian at the Door. Příjemné překvapení jsou pozouny v závěrečné skladbě Gone not Forgotten. Místem, kde se naopak ozvláštnění moc nepovedlo je agresivně znějící, křupavým distortionem ozdobený beat ve skladbě Big Reveal.

Na závěr chci pochválit výjimečně zdařilý obal z fotografií převedených do znaků ASCII (tedy písmen, číslic a diakritických znaků), na modrém pozadí. Monochromatický obal je možná storyboardem fiktivního filmu, možná návodem jak hudbu poslouchat. Přál bych si, aby hudba na Architecture of Loss byla právě tak fragmentární a monochromatická jako jeho obal.