- Inzerce -

Vega is (not) dead aneb Sebevražda se nekonala

Vůdčí osobnost proto-punkové legendy Suicide a newyorský umělecký uragán Alan Vega překvapivě nezemřel vlastní rukou ani sebevražedným životním tempem, ale přirozenou smrtí ve spánku ve věku 78 let. Za svoji bohatou uměleckou dráhu stačil nahrát a vydat více než tři desítky alb, jak pod hlavičkou „sebevražedného komanda“, tak pod svým osobním pseudonymem. Narodil se v roce 1938, a tak by se nám mohl jevit jako o něco starší souputník Beatles a Stones, na vlastní hudební tvorbu si ale počkal až do sedmdesátých let minulého století, kdy spolu s Martinem Revem založil skupinu Suicide, která je dodnes považována za předchůdce punkové hudby, ale experimentální elektroniky či dokonce new wave. U toho všeho Vega bezprostředně byl. Doba byla tehdy otevřená a experimentům se naslouchalo s obdivem. Undergound byl na výsluní zájmu amerických intelektuálů i vnímavého hudebního publika a neprovozoval se jen v „zaplivaných špeluňkách“, jako později u nás.  

Alan-VEGA-of-suicide-billboard-1548.jpg

Alan Vega, vlastním jménem Boruch Alan Bermowitz, dlouho problematizoval svůj židovský původ i své skutečné datum narození, aby zmátl novináře a tím i své publikum, kterým jako většina kontroverzních umělců zdánlivě opovrhoval. Většinou uváděl datum narození o dekádu později. Nakonec se však přihlásil k odkazu židovského panteistického filozofa Spinozy a k portoricko-židovským kořenům. Umělecky byl jakýmsi osobitým klonem samorosta Captaina Beefherata říznutým intelektuální psychedelií Velvet Underground a umanutou syrovostí Stooges, jejichž koncert v roce 1969 ho inspiroval k založení vlastní neméně nekompromisní kapely jménem Suicide. Prvním iniciačním zážitkem však byl, dle jeho slov, koncert Elvise Preslyeho v roce 1956. Presleyho vliv je ve Vegově hudbě rovněž velmi patrný, především v jeho sólové tvorbě, kde se Alan často stává téměř Elvisovým parodickým protějškem.  

Alan Vega, tento nestor amerického undergroundu stvořil vlastní formu rock’n’rollu, jenže ve značně zmutované podobě, s notnou dávkou punkové ironie a za pomocí elektronického arzenálu. Zde je dobré si připomenout, že v době vydání prvního eponymního alba Suicide v roce 1977 přišlo paralelně na světlo světa rovněž první punkové album Sex Pistols, na vrcholu kariéry byly němečtí krautrockeři Kraftwerk, genderový chameleón David Bowie vydal opus Heroes s Brianem Enem a své dřevní pokusy z industrialem začali provádět Throbbing Gristle. Tyto zdroje jsou v hudbě Suicide znatelné, inspirace ale mohla být vzájemná. Koneckonců slovo punk se objevilo dříve v Americe než v Anglii, kde se žánru dostalo větší publicity díky marketingovému mágovi Malcolmu McLarenovi, jenž stvořil hudební spektákl Sex Pistols. Vega však začal svou hudbu označovat nálepkou punk jako jeden z prvních hudebníků, je tedy dodnes považován za jakéhosi jeho předchůdce, ne-li otce zakladatele.

Jak už název kapely Suicide napovídá, i jejich koncerty byly z kraje velmi destruktivní a sebevražedné a Vega svou punkovou energií a anarchisticko-revoluční vervou kulturního šamana a charismatického bouřliváka někdy dokázal vyhecovat publikum až do krajnosti. Není divu, že na prvním, eponymním albu je i levicová skladba Che. Na obalu se skví rudá pěticípá hvězda, která symbolizovala Vegův příklon k levičáctví. V USA té doby provokativní čin. Album zahajovala pecka Ghost Rider, asi největší hit dua a vyznání z ambivalentního obdivu k rock’n‘rollu let padesátých, v podání Suicide zparodovanému až do absurdity. Stejně jako americký konzumní způsob života, tehdy za Carterovy vlády a války ve Vietnamu a později za studené války a v době Reaganových vizí hvězdných válek a atomového zbrojení.  

Vega vycházel jako mnoho newyorských hudebníků té doby z výtvarného podhoubí a nechtěl se tedy mačkat do žádné z dosud zavedených škatulek, které mu byly těsné natolik, že se raději vysvlékl do naha. Než se dal na hudbu, tvořil tento vystudovaný malíř a sochař z Brooklyn College na poli vizuálního umění a performance a spíše než jako hudebník tímto dojmem působil i na pódiu. Objekty, které vystavoval, se často skládaly jen z elektronického odpadu a digitálního harampádí. K performanci měl sklony nejspíš od doby, když se spolu s dalšími spolužáky zabarikádovali v jedné newyorské galerii a nechtěli ji opustit. Největší Vegova výstava plastik proběhla v roce 2002 pod názvem Collision Drive a vystavil na ní všechna svá zásadní díla, která celý život vytvářel na pozadí hudební kariéry.  

vega_03_body.jpg

Duo Suicide pokračovalo v činnosti i na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Albem Way Of Life (1988) reagovalo na právě končící éru disco music a po něm nastupující EBM a housovou taneční scénu, ale opět s notnou dávkou parodických vstupů, jež se staly trademarkem všech jeho alb. Suicide se evidentně snažili udržet krok s projekty o generaci mladších uskupení, jako byli Ministry, Young Gods či Nine Inch Nails, pro něž byli svým kreativním spojením rocku a elektroniky zároveň velkým vzorem. Posledním jejich studiovým albem bylo American Supreme z roku 2002, které bylo důstojnou tečkou za tři dekády trvající kariérou elektronických bastardů. Poctou tvorbě Suicide bylo vydání série limitovaných vinylů k Vegovým sedmdesátým narozeninám, kde jejich skladby interpretovaly takové veličiny současné alternativní hudby jako Primal Scream, Liars, Peaches, Nick Cave i sám bard pop-rocku Bruce Springsteen.  

Zároveň však Vega držel linii svých desek, které byly čím dál více spíše písničkové, než experimentální, v hranicích soudobého amerického rockabilly a psychobilly, jak je k slyšení na jeho eponymním debutu z roku 1980, následné Saturn Strip nebo na asi nejvíce opěvované desce Just a Million Dreams, vydané o pět let později. Zajímavým počinem byl i jeho nervní soundtrack k filmu Sombre, debutu režiséra Philippa Grandreuxe pojednávajícím o osamělém jedinci, který vraždí mladé ženy, ale nakonec se do něj jedna zamiluje a mají spolu perverzní vztah.  

V neposlední řadě se Vega věnoval hudebním kolaboracím se spřízněnými alternativními umělci, jakými jsou Lydia Lunch nebo Genesis P-Orridge, s kterými se sešel na albu francouzského projektu Etant Donnes s názvem Re-Up, kde tyto osobnosti hudebního undergroundu improvizovaně deklamovaly své texty v na pozadí industriálních dronů a ruchů. Dalším důležitým kolaboračním počinem byla také spolupráce s finskými experimentátory Pan Sonic v projektu VVV. Na druhém albu Resurrection River (2005), kde obě kultovní veličiny překročily vlastní stín a dostaly se do hájemství abstraktní elektroniky a deklamování na téma víry a náboženství v stroze minimalistickém hávu. Je dobré připomenout, že většinu těchto alb Vega vydával pod hlavičkou legendárního londýnského labelu Blast First.  

Zásadní obrat nastal v jeho kariéře ještě na albu Station z roku 2007, které se Vega celé sám i zprodukoval. Bylo to asi nejtemnější a nejsilovější album v jeho dosavadní kariéře a zvuková surovost se na něm snoubila s psychedelickými výkřiky, v nichž s nadhledem sobě vlastním vytahoval na světlo a zesměšňoval snad všechny nešvary konzumní společnosti. Posledním studiovým albem Alana Vegy je jeho kolaborace s Marcem Hurtadem Sniper z roku 2010, která je jakýmsi návratem až do raných let Suicide. Tím jakoby se kruh uzavřel a pak už bylo ticho po pěšině.  

Alan Vega byl podivínský samorost a solitérský typ umělce, a právě proto se možná nikdy nedočkal širšího úspěchu. Byl uznáván spíše v elitní skupině znalců kořenů punkové a elektronické hudby, než v oficiálních hudebních kruzích. Přesto z něj čerpaly generace umělců a hudebníků různých žánrů, jako byli Henry Rollins, Sonic Youth nebo již zmiňovaní Pan Sonic. Bouře však ustala a zavládlo tekuté ticho. Na řece znovuzrození se jen občas rozčeří hladina závanem ozvěn Vegových uměleckých patálií… VEGA IS NOT DEAD!!!      

 

 


Ten, který se nevrátil

Zemřel Brian Wilson, mimo jiné průkopník DIY přístupu v populární hudbě. Sluníčkový optimismus Beach Boys je skvrnitější, než se na první opalovačku zdá.

Pod povrchem cella a klavíru

Violoncello Matthiase Lozenze s klavírem Miroslava Beinhauera v pětici skladeb provedených v žižkovském Atriu.

Červen v Hudební 3

František Hruška, gobi_10k, Best Before End. Jérôme Noetinger a Petr Vrba.  Durman / Posejpal Duo. Trojice koncertů a poslechových večerů v redakčně-setkávacím prostoru mezi Kampou a Petřínem.

Zkouška sirén: Kyber Erben a Národní Elliott

Zrození experimentu z ducha socialistických kancelářských strojů.

Arvo Pärt 90

Dvě protikladné linie zvonečků, štěstí zažít „svou dobu“ a sbor spíše komorní než filharmonický.

Hermovo ucho – Neklidný duben aneb Roztržená struna intonarumori

Na turné, v operách, v žaláři národů, amfiteátru i atriu. Nu, co se hýbe, to zní.

Vzpomínka na Jaroslava Paláta

Před třiceti lety zemřel Jaroslav Palát, zakladatelská osobnost české industriální hudby. Připomínáme jej rozšířením textu, který pro nás před dvanácti lety napsal jeho hudební souputník.

V rukou i v hlavě

Dva mimořádné klavírní recitály koncertní řady Lichtzwang: dámský i pánský.

Nevyzkoumatelné

„Umění jako výzkum“ žádné není. A „výzkum umění“ neexistuje.

Přehled soudobé hudby na Pražském jaru

Jarní sklizeň premiér v rámci festivalu oslavujícího osmdesát let existence.