Vůdčí osobnost proto-punkové legendy Suicide a newyorský umělecký uragán Alan Vega překvapivě nezemřel vlastní rukou ani sebevražedným životním tempem, ale přirozenou smrtí ve spánku ve věku 78 let. Za svoji bohatou uměleckou dráhu stačil nahrát a vydat více než tři desítky alb, jak pod hlavičkou „sebevražedného komanda“, tak pod svým osobním pseudonymem. Narodil se v roce 1938, a tak by se nám mohl jevit jako o něco starší souputník Beatles a Stones, na vlastní hudební tvorbu si ale počkal až do sedmdesátých let minulého století, kdy spolu s Martinem Revem založil skupinu Suicide, která je dodnes považována za předchůdce punkové hudby, ale experimentální elektroniky či dokonce new wave. U toho všeho Vega bezprostředně byl. Doba byla tehdy otevřená a experimentům se naslouchalo s obdivem. Undergound byl na výsluní zájmu amerických intelektuálů i vnímavého hudebního publika a neprovozoval se jen v „zaplivaných špeluňkách“, jako později u nás.
Alan Vega, vlastním jménem Boruch Alan Bermowitz, dlouho problematizoval svůj židovský původ i své skutečné datum narození, aby zmátl novináře a tím i své publikum, kterým jako většina kontroverzních umělců zdánlivě opovrhoval. Většinou uváděl datum narození o dekádu později. Nakonec se však přihlásil k odkazu židovského panteistického filozofa Spinozy a k portoricko-židovským kořenům. Umělecky byl jakýmsi osobitým klonem samorosta Captaina Beefherata říznutým intelektuální psychedelií Velvet Underground a umanutou syrovostí Stooges, jejichž koncert v roce 1969 ho inspiroval k založení vlastní neméně nekompromisní kapely jménem Suicide. Prvním iniciačním zážitkem však byl, dle jeho slov, koncert Elvise Preslyeho v roce 1956. Presleyho vliv je ve Vegově hudbě rovněž velmi patrný, především v jeho sólové tvorbě, kde se Alan často stává téměř Elvisovým parodickým protějškem.
Alan Vega, tento nestor amerického undergroundu stvořil vlastní formu rock’n’rollu, jenže ve značně zmutované podobě, s notnou dávkou punkové ironie a za pomocí elektronického arzenálu. Zde je dobré si připomenout, že v době vydání prvního eponymního alba Suicide v roce 1977 přišlo paralelně na světlo světa rovněž první punkové album Sex Pistols, na vrcholu kariéry byly němečtí krautrockeři Kraftwerk, genderový chameleón David Bowie vydal opus Heroes s Brianem Enem a své dřevní pokusy z industrialem začali provádět Throbbing Gristle. Tyto zdroje jsou v hudbě Suicide znatelné, inspirace ale mohla být vzájemná. Koneckonců slovo punk se objevilo dříve v Americe než v Anglii, kde se žánru dostalo větší publicity díky marketingovému mágovi Malcolmu McLarenovi, jenž stvořil hudební spektákl Sex Pistols. Vega však začal svou hudbu označovat nálepkou punk jako jeden z prvních hudebníků, je tedy dodnes považován za jakéhosi jeho předchůdce, ne-li otce zakladatele.
Jak už název kapely Suicide napovídá, i jejich koncerty byly z kraje velmi destruktivní a sebevražedné a Vega svou punkovou energií a anarchisticko-revoluční vervou kulturního šamana a charismatického bouřliváka někdy dokázal vyhecovat publikum až do krajnosti. Není divu, že na prvním, eponymním albu je i levicová skladba Che. Na obalu se skví rudá pěticípá hvězda, která symbolizovala Vegův příklon k levičáctví. V USA té doby provokativní čin. Album zahajovala pecka Ghost Rider, asi největší hit dua a vyznání z ambivalentního obdivu k rock’n‘rollu let padesátých, v podání Suicide zparodovanému až do absurdity. Stejně jako americký konzumní způsob života, tehdy za Carterovy vlády a války ve Vietnamu a později za studené války a v době Reaganových vizí hvězdných válek a atomového zbrojení.
Vega vycházel jako mnoho newyorských hudebníků té doby z výtvarného podhoubí a nechtěl se tedy mačkat do žádné z dosud zavedených škatulek, které mu byly těsné natolik, že se raději vysvlékl do naha. Než se dal na hudbu, tvořil tento vystudovaný malíř a sochař z Brooklyn College na poli vizuálního umění a performance a spíše než jako hudebník tímto dojmem působil i na pódiu. Objekty, které vystavoval, se často skládaly jen z elektronického odpadu a digitálního harampádí. K performanci měl sklony nejspíš od doby, když se spolu s dalšími spolužáky zabarikádovali v jedné newyorské galerii a nechtěli ji opustit. Největší Vegova výstava plastik proběhla v roce 2002 pod názvem Collision Drive a vystavil na ní všechna svá zásadní díla, která celý život vytvářel na pozadí hudební kariéry.
Duo Suicide pokračovalo v činnosti i na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Albem Way Of Life (1988) reagovalo na právě končící éru disco music a po něm nastupující EBM a housovou taneční scénu, ale opět s notnou dávkou parodických vstupů, jež se staly trademarkem všech jeho alb. Suicide se evidentně snažili udržet krok s projekty o generaci mladších uskupení, jako byli Ministry, Young Gods či Nine Inch Nails, pro něž byli svým kreativním spojením rocku a elektroniky zároveň velkým vzorem. Posledním jejich studiovým albem bylo American Supreme z roku 2002, které bylo důstojnou tečkou za tři dekády trvající kariérou elektronických bastardů. Poctou tvorbě Suicide bylo vydání série limitovaných vinylů k Vegovým sedmdesátým narozeninám, kde jejich skladby interpretovaly takové veličiny současné alternativní hudby jako Primal Scream, Liars, Peaches, Nick Cave i sám bard pop-rocku Bruce Springsteen.
Zároveň však Vega držel linii svých desek, které byly čím dál více spíše písničkové, než experimentální, v hranicích soudobého amerického rockabilly a psychobilly, jak je k slyšení na jeho eponymním debutu z roku 1980, následné Saturn Strip nebo na asi nejvíce opěvované desce Just a Million Dreams, vydané o pět let později. Zajímavým počinem byl i jeho nervní soundtrack k filmu Sombre, debutu režiséra Philippa Grandreuxe pojednávajícím o osamělém jedinci, který vraždí mladé ženy, ale nakonec se do něj jedna zamiluje a mají spolu perverzní vztah.
V neposlední řadě se Vega věnoval hudebním kolaboracím se spřízněnými alternativními umělci, jakými jsou Lydia Lunch nebo Genesis P-Orridge, s kterými se sešel na albu francouzského projektu Etant Donnes s názvem Re-Up, kde tyto osobnosti hudebního undergroundu improvizovaně deklamovaly své texty v na pozadí industriálních dronů a ruchů. Dalším důležitým kolaboračním počinem byla také spolupráce s finskými experimentátory Pan Sonic v projektu VVV. Na druhém albu Resurrection River (2005), kde obě kultovní veličiny překročily vlastní stín a dostaly se do hájemství abstraktní elektroniky a deklamování na téma víry a náboženství v stroze minimalistickém hávu. Je dobré připomenout, že většinu těchto alb Vega vydával pod hlavičkou legendárního londýnského labelu Blast First.
Zásadní obrat nastal v jeho kariéře ještě na albu Station z roku 2007, které se Vega celé sám i zprodukoval. Bylo to asi nejtemnější a nejsilovější album v jeho dosavadní kariéře a zvuková surovost se na něm snoubila s psychedelickými výkřiky, v nichž s nadhledem sobě vlastním vytahoval na světlo a zesměšňoval snad všechny nešvary konzumní společnosti. Posledním studiovým albem Alana Vegy je jeho kolaborace s Marcem Hurtadem Sniper z roku 2010, která je jakýmsi návratem až do raných let Suicide. Tím jakoby se kruh uzavřel a pak už bylo ticho po pěšině.
Alan Vega byl podivínský samorost a solitérský typ umělce, a právě proto se možná nikdy nedočkal širšího úspěchu. Byl uznáván spíše v elitní skupině znalců kořenů punkové a elektronické hudby, než v oficiálních hudebních kruzích. Přesto z něj čerpaly generace umělců a hudebníků různých žánrů, jako byli Henry Rollins, Sonic Youth nebo již zmiňovaní Pan Sonic. Bouře však ustala a zavládlo tekuté ticho. Na řece znovuzrození se jen občas rozčeří hladina závanem ozvěn Vegových uměleckých patálií… VEGA IS NOT DEAD!!!