Venkyhessku je sólový studiový projekt hráče na elektrické housle Slávka Neuhofera, známého především z teplické rockové kapely Aku-Aku, ale například také jako hosta na prvním albu Už jsme doma. Různorodost materiálu, který jeho sólový debut přináší, svědčí o delším zrání i o jistém bilančním přístupu k dramaturgii. Natočen byl potom ve spolupráci s několika hudebními přáteli postupně během dvou let, vydání lisovaného CD potom podpořila úspěšná crowdfundingová kampaň. Všechny stopy příběhu tohoto alba, které lze vyčíst z textů v bookletu, z grafického provedení a z propagačních textů, svědčí o pohodě, která ho provázela zřejmě od začátku až do konce, kdy se CD vydalo na pouť mezi fanoušky navzdory nezájmu oslovovaných vydavatelů.
Úvodní coververze skladby Lidotřesení (původně z repertoáru Aku-Aku) otevírá desku strhující napjatou atmosférou. Vrstvené party elektrických houslí vytvářejí podivuhodně disonantní plochu, hodí se poslechové zkušenosti s industriálem i s Leošem Janáčkem či Aloisem Hábou, ale především s tradicí jazzrockových houslových mistrů Didierem Lockwoodem, Jean-Lucem Pontym, Michalem Urbaniakem či s Jerrym Goodmanem (právě jeho sólový debut On the future of Aviation se mi vybavil při poslechu častěji). Funguje to pěkně a až po dalších skladbách s elektronickými beaty může u posluchače vznikat potřeba pestřejšího pojetí těchto instrumentů.
Následující titulní skladba při podobných technikách navodí podstatně rurálnější atmosféru. Melodické houslové party jsou neokázalé a přitom velice elegantní. V podobném duchu se odvíjejí i následující kusy Ukolébavka a Pro Peppína, v nichž se objeví také autorem zazpívané osobité texty obracející se do duchovních sfér, vzpomínek a vnímání časovosti.
Po instrumentální i kompoziční stránce patří k vrcholům alba rozhodně mnohovrstevnatý a členitý proud mnoha houslí a efektů Acheron, surovější loopovaný houslový groove Fontaine de Vaucluse s nekompromisními kvákadlovými party, či statičtěji meditativní Touha. Tak silných skladeb vzniklo v této disciplíně u nás zatím opravdu málo.
Proti nim však najednou nemile překvapí závěrečná trojice poněkud prvoplánových skladeb. Arabic Coffee sází na jednorázovou práci s “orientální” melodikou, chtělo by se ji vidět třeba v kontextu tvorby Johna Zorna, ale na to se drží příliš při zemi. Mnohem více vybočuje disko-píseň Jepičí láska, jako kdyby se mezi předešlé odkazy na mistry někdejší progresivní fusion chtěla zadními vrátky připojit také Vanessa Mae. Tato skladba bohužel trošku neopatrně přešlapuje za hranici kýče. Závěrečná píseň s hostujícím dětským sborem by chtěla působit jako pokojné a lehce hymnické rozloučení, avšak je po textové stránce i po stránce kompoziční poněkud slabá, mimochodem případný posluchač euroskeptik se může u textu sarkasticky pousmát, že zatímco všechny ostatní kontinenty stále prožívají nějaký dobrodružný příběh zde pojmenovaný v básnických zkratkách, o Evropě lze stejným způsobem říci už jen to, že je zkrátka pouze “ta naše”.
Tento nekoncepční a nepříliš povedený závěr by ovšem rozhodně neměl být důvodem k zatracení celého alba. Jako celek vypovídá poutavě o všech aspektech uměleckého vývoje svérázného všestranného hudebníka a zároveň přináší řadu nadžánrově srozumitelných a nezpochybnitelně velice silných hudebních momentů. Mé výtky jsou ale dost možná analogické k charakteru lecjakých sólových hudebních debutů, a pak již známe syžety dalšího vývoje umělců, kteří se takto na sólovou dráhu vydají – debut v nich bývá často velice brzy překonán nějakou ještě poučenější a vyzrálejší výpovědí a napomáhá tomu již také větší stylovější soudržnost vyplývající z časově kratšího období tvorby. Na tomto albu je zkrátka kus osobitého hudebního příběhu, k němuž bychom jako k celku těžko hledali něco podobného, ať už si o něm bude myslet kdokoli cokoli. A doufejme, že se brzy dočkáme jeho pokračování, já bych si dovolil být na něho velice zvědav, chtěl bych si ho také mnohokrát poslechnout, i kdyby bylo natočené třeba jen na housle a telefon v koupelně.
Venkyhessku
vlastní náklad (; www.aku-aku.cz)