- Inzerce -

Vespero: Songo

Space rock od Kaspického moře.

Skupina z ruské Astrachaně, Vespero, vydává na německém labelu Tonzonen své desáté album jako download, vinyl i kazetu. Přináší na něm devět instrumentálních skladeb o spíše delších stopážích a s nimi space rock rozlehlého zvuku kořeněný jazzem i world music a bohatě zdobený houslemi, ženským vokálem a rafinovanými bicími party. Zvuk je celý decentně zahalen mlžným oparem bohatého dozvuku, vše se odehrává v jaksi naddimenzovaném prostoru, i sama hudba Vespero se tak chvílemi jeví jaksi naddimenzovaná. Zvukově desce nelze nic vytknout, avšak její olbřímí prostor může ke konci působit už poněkud odtažitě.

Krautrock nebo psychedelie, s nimiž je skupina spojována, se příliš nekoná, alespoň ne v nějaké explicitní formě. Hudba Vespero v náznaku připomene chilské Föllakzoid, ale slyšíme zde místy také ozvěny francouzského psychedelického komanda Magma a některé momenty připomenou i další jazzrockovou klasiku, třeba i československou Fermátu. Celá deska je velmi ukázněná a jaksi civilizovaná a například oproti zmíněným Föllakzoid téměř postrádá disonantní momenty. Hlavním tématem jsou zde různé folklorní inspirace, ať už ruskou lidovou hudbou, která decentně proznívá do mnoha písní, nebo francouzskou melodikou (Le Papillon ou moi), či řeckým (Stymphalian Birds) nebo portugalským folklorem (Soňos no meu pelo). Do world music se tu a tam přidají i jazzové inspirace a tak plyne den za dnem.

Songo je velmi elegantní deska, možná chvílemi až příliš idylicky zasněná a pravděpodobně by jí neuškodilo přidat pár špinavějších momentů. Trochu více distortionu by tady rozhodně nic nepokazilo. Někdy tu kvalitně zazlobí sólující syntezátor, někdy přejdou housle do příjemného kvílení, na začátku desky se velmi prosazuje expresivní hlasový projev Soni Vlasove. Někdy se však folklórní krásno prozní až do jakéhosi lehce neurčitého zvukového pábení, například v mírně unylém songu Myth of Uqbar, který sice mocná rytmická sekce v poslední třetině téměř zachrání, i tak ale patří nejspíš těm nejslabším z celé kolekce. Basa a bicí bratří Fedotovů jsou nicméně páteří celého zvuku skupiny a climax každé skladby se děje zcela v jejich režii. Nejsilnější moment pro mě přichází hned v úvodu se skladbou Na enlitigu ce la maro, jež je sice nejkratší, ale je v ní vše potřebné a nestihne se propadnout do trochu generického krasosmutnění poháněného především sólovou kytarou. Té tu sluší spíše doprovodná poloha. Album je pro mne nejsilnější v repetitivních polohách.

Vespero: Songo
Tonzonen (https://www.tonzonen.de)


Zkouška sirén: Smířili jsme se s tím, že jsme Američané

Raven Chacon a soudobá hudba národa Navahů.

Hudba jako prostředí péče

Hudba jako léčivý rituál, otevřený prostor, jako síť vztahů a nástroj empatie. Lyra Pramuk vystoupí v Praze.

Michal Rataj: Nebavilo by mě dělat „nabubřelou“ hudbu

Hudba ve filmu, společnosti i ve veřejném prostoru.

Lineární hudba Craiga Taborna

Nad novým albem „všežravého“ amerického jazzového klavíristy.

Komponování bez autora

Osobní zamyšlení nad konceptem propoziční hudby.

Zvuková dobrodružství v mikrosvětech

Rozhovor s Tomášem Šenkyříkem.

Klávesy Miroslava Beinhauera

Občas se říká, že dobrý pianista zahraje i na parapet. Pokud bych takový úkol chtěla někomu svěřit, byl by to určitě Miroslav Beinhauer.

Tvar, který dýchá

Kaleidoskopická hudba Matouše Hejla.

Zkouška sirén: Vášeň v drážkách

Film The History of Sound a romantický pohled na sběratelství lidových písní.

Hermovo ucho – Stačí jen poslouchat?

8. března by bylo Janu Zuziakovi (1946–2021) osmdesát. Následujícím textem, jenž je upravenou částí připravované monografie, akcentujeme absenci mimořádné brněnské osobnosti na české umělecké scéně.