Veto obvyklosti a zaběhanosti
Švýcarsko hrálo a hraje v oblasti jiné hudby a ve vydávání kompaktů jí věnovaných důležitou roli, připomeňme vedle řady menších takové značky, jako je Hat Hut, Intakt, For 4 Ears, kde nejen kvalita, ale i nevšednost byla téměř samozřejmostí. V roce 2007 se k nim připojily veto-records se sídlem v Lucernu, založené ambiciózním hudebníkem Christophem Erbem, který v té době měl za sebou už tři zajímavé počiny: desky Radius a Engurg (2004 a 2006 yvp music) souboru erb-gut, jemuž vévodil a v jehož obsazení se kromě dalších objevili i basista André Pousaz a bubeník Julian Sartorius nebo trumpetista Yannick Barman, se kterými se na veto-records setkáme, ale i účast na projektu Manuel Mengis Gruppe 6 Into the Bam (2005 Hat Hut), kde se potkal s dalšími hudebníky své generace. A právě generační podnět to byl především, který Erba přivedl k založení vlastního labelu. Ten měl nejenom jemu, ale i jeho generačním druhům poskytnout přístřeší pro sebevyjádření a umožnění uměleckého vývoje.
Nevím, nakolik dosavadních jedenáct alb Erba plně uspokojilo, každopádně navázání úzkých kontaktů s Chicagem a založení vlastního ateliéru v Lucernu bylo předělem, který vedl k připojení sub-labelu Exchange; ten pojednou – a právě s Erbovou účastí a s jeho začleněním do mezinárodní hudební komunity – vykázal nesrovnatelně vyšší úroveň (čímž nemíním snižovat kvalitu některých dosavadních nahrávek). Štrapáční vybavení této řady sice k tomuto dojmu příliš nepřispívá, kdo se jím však nedá odradit, objeví pod hrubým hávem jiskrný obsah. Letmý průnik do šestileté produkce labelu snad vypoví více.
Jednoznačným předznamenáním pro veto-records bylo hned první album Veto právě jejich zakladatele Christopha Erba. Je to živý záznam koncertu, rozdělený do dvou částí kompozice Mokotow, při němž tenorsaxofonistu a basklarinetistu provázejí Achim Escher s altkou, André Pousaz s kontrabasem a Julian Sartorius u bicích. Vedoucí role Erbova je evidentní: jako nápaditého a dravého hráče i jako hybatele „dějových“ posunů hudby. Od potichlého vynořování až po (místy) řízný a svižný velkokapelový zvuk se zejména první, téměř šestatřicetiminutová část totiž rozlamuje do řady různorodých pasáží od zcela soudobě jazzově, leč tradičně pojatých v duchu rozmezí od Ellingtona po Gillespieho, až po provokativní freejazzové ataky, křtěné Aylerem. Erb s Escherem vedou neustálý dialog, sestávající ze souznění, překrývání i protikladů, k čemuž jim dopomáhá hutná basa a hybné bicí – ostatně Pousaz dostane příležitost k zadumanému sólu a Sartorius si rovněž zasóluje spíše rozvážně, takže se z proudu hudby usilovně nevymaňují, spíše ho zklidňují. Rytmická rozbíhavost (včetně horempádem uchvátaného předělu) není na překážku melodické linii, tu občas zaplaťbámbu naruší spíše zvuková extravagance. Tak tomu je i ve zklidněnější části druhé, kde z hudebního meditování čas od času vypučí zvukový výtrysk či hledačský výboj. Ale mám dojem, že už tady se děje něco, co bych nazval erbováním.
Ačkoliv pianistka Vera Kappeler se svým triem na CD Nach Slingia usiluje o zvukové ozvláštnění, k němuž jí dopomáhá zejména harmonium, o vtíravou, místy důraznou, místy přemítavou zvukomalebnost, s nasazeným trendem Veta má pramalou souvislost. Celé album, byť místy s vemlouvavým dobrem (jinak basista Simon Gerber) a se solidními bicími (Lionel Friedli), upadá do až kolovrátkové rytmičnosti a melodičnosti, stereotypně popěvkové. Pouze místy halucinační vtíravost nebo kulisová divadelnost je z této polohy vymaňují. Závěrečné Kernovo-Hammersteinovo Ol´ Men River se zpočátku jeví nosně, ale i ono po chvíli rozvláčně ztěžkne.
Reputaci vetu napravilo Kiku Trio albem Méthane. Není mi sice docela jasné, proč byl metan zvolen jako název druhé skladby i celé desky, protože rovina hudby není natolik explozivní. Ale možná právě skrytost této výbušnosti vlastnostem metanu odpovídá. V osobité trojzvučnosti improvizací vévodí sice Yannick Barman s vláčnou, splývavou, naléhavou i bouřnou trubkou, avšak valivý klavír, někdy preparovaný, někdy rhodes Malcolma Braffa s odbíjivým, podmalovávajícím i obluzujícím projevem bubeníka a perkusisty Cyrila Regameye mu pomáhají střídat rozdílné peripetie od zamknutosti po výtržnost. Nad nimi trubka si i pokvakuje, pomňoukává a pozdvihuje se do švitořivých eskapád. Hudebníci nechtějí ohromit na(d)sazením, ale procítěním, jsou spíše zadumaní, noří se do melodií a zase se z nich vynořují, bádají po nezaběhnutém souznění, odhalují je a zase přiškrcují, jsou semknuti v protikladech a proměnlivosti a v tomto ohledu jsou až uminutí. Když se pak Barmanovou zásluhou k nástrojům připojí elektronika a počítač, formu, kterou ovládají, si dovolí prošpikovat a narušovat i občas zrušit do zvukových patvarů a nerozšifrované, byť rozšifrovatelné pazvukovosti (což nemíním záporně), do kousavosti na jedné straně a do jemného vlísávání do posluchačova povědomí na straně druhé. Je to prostě trojice, která dovede rozdrobit monolit svého přístupu do mnoha osobitých krystalů.
Mlhavo, sychravo v bloudivém pološeru, tak vstupujeme do CD sextetu Müküs Nebel, ale je to pouze zdání. Basista a autor hudby Lionel Gafner nám totiž říká: Podívejte se, co bych svedl, kdybych chtěl, protože skladba záhy vepluje do rockového odvazu, další do jazzu, ještě další do šansonu nikoli příliš neobvyklého ražení, protože očekávaného. Proto i narušování zvukového pole zúčastněnými hudebníky je poněkud naprogramované, není tak spontánní jako u Kiku Tria. Jednoznačně jde tudíž o projekt vokalistky Morgane Gallay, která s francouzskou jemností, dráždivostí i odvázaností dokáže všech podnětů využít a okouzlí nás jak ztajemněnou a prošeptávanou recitativností, tak šansonovým podáním, tím, jak dokáže parírovat nástrojům v přitlumenosti i výskavosti, takže postupně dochází k tomu, že nástroje kolem jejího hlasu ornamentalizují a že se s přibývající kuráží skladatele zvyšuje i celkové hazardérství a útočnost jak vokální, tak nástrojové prezentace. Přispívá k tomu Gafnerova bručivá a brumlavá basa, ale především kontrabasový klarinet Luciena Dubuise, který ozvláštňuje celkový zvukový diapazon. Zapomínáme tudíž na strojovost, spěšnost či obehranost počátečních pasáží a od kompozice, která propůjčila albu název (Nebel) si začínáme stoupající tendenci k osobitosti vychutnávat, což vyvrcholí v osmé skladbě N. I. O. A pak už přijde pouze osmadvacetivteřinová tečka
Třebaže z obsazení Veta se na kompaktu 100valli stalo Big Veto, což znamená, že v něm zůstali tři původní hráči – kromě Erba Escher a Sartorius – a přibyli tři noví, základní pozice zůstala totožná. Ke dvěma původním komprovizacím se přidalo Mokotow Part III, sice v obsahu rozkouskované do osmi dílů, ve skutečnosti však realizované bez pauz do jednoho celku. Novum není jen v rozšíření tria na sextet, ale i v nových zvukových hokus-pokusech, které však ani tentokrát nepůsobí schválnostně, ba právě naopak. Proudnost celku prostřídává velkokapelové nasazení s prodíravostí, až zadíravostí, s níž se rozvírají přitlumenější pasáže, kontrující v kruhových objezdech a expresně se opět rozjíždějící, houpavě melodická místa se rytmicky rozklébávají a míří do útočné vřavy. Následuje jemné pohroužení a vhlubování se sebestřednou humorností na pomezí naříkání, přičemž Christoph Erb opět provokuje Eschera a další k neobvyklým reakcím. Spoluhráči se nejen přičinlivě, nýbrž i obezřele připojují svými vklady a přípodotky k Erbem navrženému ústřednímu směřování.Významným přínosem je tentokrát Christian Weber s kontrabasem nebo s elektrickou basou. Opětovně je tu ponecháno místo pro sóla, ať samostatná nebo nad „harašením“ ostatních, leč nejde tu – jako při minulém albu – o extravagance, ale o odvažované záležitosti, odvažované skutečně na lékárnických vážkách. Větší důraz je tu kladen na komplexnost obsazení, do něhož muzikanti nenásilně vplývají, ale posléze se z něho dovedou vyvázat do útlé meditace. A tak tomu je až do metronomického odbíjení v závěru, které tento projekt (až na další?) ukončilo.
Zatím nejmohutnějším exkurzem je Spielhuus Martina Baumgartnera (jinak také autora výtvarné úpravy veta včetně jemně laděných obalů). Devět absolutních improvizací tady obhospodařuje čtrnáct účastníků, nikoli vcelku, nýbrž střídavě, a Baumgartner tu prozrazuje, že jde o hrátky, založené na sedmnácti gestech ruky, které vyprovokují proměnlivost hudebního toku. On sám je promptér, který provádí supervizi, a živé nahrávky pocházejí ze tří míst: At Boa, At La Fourmi, At Mokka v Lucernu a Thunu 2006–2008. Přítomní hudebníci střídají rytmicko-melodické extravagance s narušitelskými výbuchy i halekačkami a navracejí se k předchozí plynulosti bez zjevných švů. Dokonce si dovolí rozhýkat a rozdrmolit celou scénu k jemné nepříčetnosti, aniž ztratí kontakt s celkem. Jmenujme alespoň saxofonisty a klarinetisty Christopha Erba a Luciena Dubuise, trombonistu Markuse Muffa, kytaristu Christyho Dorana, pianisty Hanse-Petera Pfammattera a Vincenta Membreze a basisty Christiana Webera a Andrého Pousaze. Sám Baumgartner svoji roli spíše umenšuje a hází odpovědnost „demokraticky“ na bedra účastníků akce, z nichž přece jenom uvedu ještě nepřeslechnutelného vokalistu Bruna Amstada. Znění jednotlivých peripetií se samozřejmě mění podle formací a očividně i podle chuti více či méně experimentovat, prolongovat či neprolongovat zvukově chudší nebo bezbarvější mezihry, ale celkově je to deska hravá, dravá, výbojná, skočná, rozkochaná a občas i vabankově odvážná. Vida, co všechno nesvedou zdánlivě strozí a uzamčení Švýcaři, když se rozkuráží! (A kdo vydrží drahný čas po závěru a nevyjme CD hned z přístroje, dočká se ještě „děkovného“ přívažku.)
Pojmenování dalšího tria Schnelletrollermeier vyhlíží na první pohled značně zapeklitě, ale dešifrujeme je docela snadno: pod albem Zorn einen Ehmer üttert stem!! jsou podepsáni basista Andi Schnellmann, kytarista Manuel Trolle a hráč na bicí David Meier. Ta hněvivost tu někde prosakuje, ale jinak trojice dost klame tělem. Do alba vstoupí rázným, burácivým, ohlušujícím, až vzteklým rockem, ale pak sklouznou do horečnatě (nikoli horečně) potichlé mesaliance, pak zase dlouze váhají, odhodlávají se, kam se nasměrovat, postupně se vybičovávají do drůzovitých drónů… a zase vklouznou do rockové manýry, aby v Lásce za časů cholery byli poněkud pozakrytější, zvukově vyběravější, leč zase spadnou do kolovrátkova (i zásluhou občas příliš zmechanizovaných bicích) a do rocku. A tak neustále: od střídmého polopreludování a pobrnkávání, zdánlivě tajemného a odhalujícího, ve skutečnosti poloprázdného, opětovně hup do téhož „odvazového“ údolí, z něhož (podle dalšího názvu skladby) „nezahoukají“, alespoň ne tak, aby nás očarovali. Snad je v tom nějaký záměr: vyjádřit svá témata lakonicky, úsečně, ozkušovat si ingredience, ale nakonec vše vždy vyústí v jedné rovině bez ohledu na zvuková minima či maxima. Název skladby, která má podtitul Ženy, které se převlékají za muže, kteří se převlékají za ženy (?), zní Rozštěpený rok. Nejde spíše o rozštěpený rock?
K erbovní poloze Veta se vrací kvarteto Lila na CD Tol´s Toy, rozlomeném do krátkodechých rozmarnějších improvizací a festovních delších skladeb Christopha Erba, který tu opět určuje marži se svým tenorem a basklarinetem. Protikladnost ovšem panuje nejenom mezi těmito dvěma póly, nejen mezi jednotlivými kompozicemi, ale i v jejich podání. A tak hybné, valivě dynamické bicí, které nás vtáhne hned od počátku a nad nímž si okamžitě zagejšlí Erb, se proměňuje záhy do pozic zurčivějších, zamotanějších, zašmodrchanějších a vzlínavějších (Photo-Apperat-Graph), posléze do drono-etud, v nichž se nástroje proplétají a zaplétají, jejich oponentura vyústí do jazz-rockové pasáže, kterou protne silové zaběsnění a skluz do free jazzu. Jakmile zahrozí nebezpečí prolongování, což se děje vzhledem k délce skladeb na několika místech (Buxus harlandii obnáší přes patnáct a půl minuty), následuje zvrat tu do pospěšné zadíravosti, zamknutějšího rozvážna či rytmicky posichrovaného odvážna, aby nedocházelo ke stereotypu. Jmenovaná skladba tak připomíná místy závody na zvukové dráze, na níž se sice jednotlivé nástroje předhánějí v repetitivním i protikladném vření, do cíle však vbíhají všichni hráči naráz. Řečeno jinak: proměnlivé zvukové počasí zabočí tu do vibrující exaltace, tu do samohybné proudnosti. Jsme svědky, kdy i arogance může být plnokrevná, nevzrušená, ale vzrušující a provokativní už tím, jak ústí do hoblujících či šmirglujících tónů (ArroGans). A tak Erb, snaživě doprovázený Hansem-Peterem Pfammaterem u basového syntezátoru a wurlitzeru i s elektronikou, kytaristou Floem Stoffnerem a energickým bubeníkem Julianem Sartoriem, pokračuje po hravé mezihříčce s xylofonním námětem do funébrujícího parádemarše, který se překotí do flašinetového znění (Ulla), a spolu se svými kolegy končí v halucinační vývěvě s vřetenující eskapádou dychtění (Arset). Deska sice končí (podle bookletu po třech minutách a čtyřiceti šesti vteřinách), ale prohloupí, kdo tento konec akceptuje – protože po pauze následuje hudrující přívěsek, vrcholící až po sedmé minutě.
Hans-Peter Pfammatter se syntezátory, samply a elektronikou se objevuje hned nato jako protagonista a také autor šesti kompozic na albu skupiny Scope Rotten Magic (vedle pěti improvizací celého kvartetu, k němuž náleží basklarinetista Lucien Dubuis, Urban Lienert s elektrickou basou a Lionel Friedli s bicími). Zdá se, že si z produktu Lila vzal mustr hned prolínáním vlastní hudby s improvizací celku Scope, ovšem když dva dělají totéž, není to totéž: tady jsou improvizace pozoruhodnější nežli kompozice, ale ať jde o počáteční či koncovou vřavu nebo industriální potyčku (Industrial dogs). jde spíše o rozběhy, jimž časové omezení nedovolilo se naplno rozehrát. Příkře proti sobě stojí vstupy některých skladeb, ať jde o rozverně rozházený zvukový zapletenec (Rotten magic) nebo o zmatnělé hledání zvukových souvislostí jinde, vždy se vynoří okamžik, kdy všechno sjede jako po skluzavce do rockově nadmuté ambaláže, sice lecky proudné a vtíravé, nikoli však objevné a přesvědčivé. V jednom případě název hovoří o „osobním punku“, ale ani to nesedí. Jde spíše o prefabrikáty různé provenience nežli o nosné nápady, a tak i onen zmíněný šev, který Erb namnoze ladně překonává, tu zůstává bezradně trčet a vše osciluje mezi zneklidňujícím tápáním a zaběhanou jazzrockovou „obvyklostí“. Občas se napodiv vynoří lahodně jazzová melodičnost, která zahřeje, a tak si člověk říká, zda by Pfammaterovi nehověla víc oddechová songovost (jak je tomu v případě La short) nežli nevyvážené pokusnictví. Skupenství zvukového „zavřeštění“ nebo krotké nadsazenosti s příliš zaběhaným zněním je poněkud vágní a ne vždy mu pomůže Dubuisovo sólování, jež rozhodně nemůžeme nazvat matným (na čemž nic nemění zjištění, že je většinou jistější v hlubších než ve vyšších polohách). A tak nás Scope zaskočí hned dvakrát: že nás přesvědčuje, na co by měla, kdyby… a že nás prozatím přesvědčí, že na to (tedy na vyvážený zajímavý výkon) zatím ještě zřejmě nemá. (K tomu pouze poznámka: Scope se na veto-records objevila už v samých počátcích, její tehdejší desku se mi však přes leckterou urgenci nepodařilo získat; ale pochybuji, že by to mé závěry nějak podstatněji pozměnilo.)
To kytarista Flo Stoffner, známý z různých spřežení nejen na vetu, se osvědčuje na albu …and sorry jako ostřílený harcovník. Není sice z rodu někdejších „kytarových hrdinů“, ladí spíše do drónování nežli do melodična, čímž asi širší publikum nepřiláká, ale dovede se do svých kytar, klasické, elektrické, preparované plus přídavná zařízení skutečně opřít, komunikuje sám se sebou v „duetu“, jeho hutná linka s podhlučením je rázná, má osobitou ražbu, dokáže svůj projev energicky vystupňovat, ale i vhloubeně produmat, prostě vyvolává chvějivé napětí. Je zvukový razič i svářeč, dokáže být hlučivý i zvonivý, vbíjí se do sluchu posluchačů jak obvyklejším, byť svojským projevem, tak tím nejpřiškrcenějším, nejporouchaněji drnčivým zlověstněním (Wrong Door). K čemuž pak svede přidat hojivý závěr. Skutečně nevím, za co by se tento kytarista měl omlouvat. Za smělost? Za tu by se mu mělo dostat spíše uznání. Ostatně ta sedmá improvizace z devíti (nejdelší obnáší necelých osm minut, nejkratší necelé minuty dvě), která dala albu název, patří k těm nejartikulovanějším a nejpříznačnějším.
Do posloupnosti nyní patří album Erb / Baker / Zerang: Exchange, které již na těchto stránkách bylo recenzováno.
Rozmanitost tedy zůstává i tady. Něco tu provokuje, něco ruší, něco vzlíná a nutí k pozornosti. Každopádně poslech tohoto alba nepokládám za nadarmo utracený čas.
V chicagské posloupnosti došlo samozřejmě i k tomu, co se dalo čekat: ke kompaktu Christopha Erba Alone, tedy k sólové mozaice o deseti zastaveních zvící dohromady zhruba šestadvaceti minut. Ale je to šestadvacet minut, zaplněných rozvíravým a rozvířeným kouzlením s oběma Erbovými nástroji, s tenor saxofonem a basklarinetem. Jsme tu svědky jak osobitého, drónujícího vtipálkovství, mišmaše reakcí a dolování prazvuků z obou instrumentů, tak směsice hybnosti i uvážlivosti roztodivných, mistrně rozložených a návazných monologů, přičemž je každý z jiného soudku. Až se začínáme ptát, zda Erb vyloudí jediný poctivý tón, ale i na to dojde: nástrojové poběsňování, vystřelkování, drkotání, svištění, drmolení vystřídá i pohodové lebedění (Gooey Louie) nebo dlouhoprsté utajování v přehršlích zvuků (Räuber), nástroje občas nejen hovoří, ale víří, zvučí v souladu s přírodním děním (Horny Goats), nicméně vracejí se ke zvukovému rozprašování, popraskávání, šelestění, bičování, drkotání a přemílání. Erbovy zvukové skrumáže jsou předestírány jakoby s otazníkem: co mi na to odpovíte?, nevyznívají však jako nucené štrapáce. Erb je technicky na výši, nechce se však svým pokusnictvím holedbat, nemíní se blejsknout, mám dojem, že každý z těch útržků chce něco pozoruhodného vyjádřit. Erb je určitě poučený minulostními sólisty na oba nástroje, nemíní je však zopakovat, šine si to vlastní stezkou (což je samozřejmě užší nežli cesta, ale možná tím osobnější), jeho střídání nálad s dolováním „prazvuků“ souzní. Zda je to i zásluha jeho chicagského „zesvětovnění“? Kdyby to nebylo v něm samém, asi by tu nepomohla všechna Chicaga světa.
Opět studiová improvizace o čtyřech proveniencích Sack může být chápána jako určitá oponentura jak k tomuto sólování, tak k opusům s domácími muzikanty. Tentokrát jsou Erbovými partnery věhlasný violoncellista a kytarista Fred Lonberg-Holm, basista Jason Roebke a hráč na bicí a elektronik Frank Rosaly. Od samého počátku jde o improvizaci badatelsky objevnou, nenápadně nenásilnou, nevyužívající dnes už někdy obvyklá impro-klišé, plnou náznaků a odhalování tajemna. Erb tu nedominuje, protože jde o čtyři rovnocenné, rovnoprávně zaangažované osobnosti. Tak Lonberg-Holm dokáže svůj nástroj omamně rozvichřit a zvýraznit celkovou atmosféru, Roebke zase uzemňovat celý průběh a Rosaly perfektně rozvážit každý úder. Vzniká tak mimořádná souběžnost hráčů, kteří pro sebe mají vzájemné pochopení, dovolující rozměňovat mince intenzity, údernosti, rytmu či povlovnosti bez dohadování nebo smlouvání. Výsledkem pak je široký diapazon této souhry, ve kterém převalující se přílivy a odlivy skladby, ba i zdánlivě vypjatá vřava, pointilistické pasáže i souhra protimluvů, vše má svoji průhlednost a je výsostné, jak do tohoto propojení Erb neprodyšně zapadne. Nenajdeme tu typicky erbovskou proměnlivost obratů na čtyráku, naopak jde o čtyři širokoplátnové rozehrávky, které mají svá crescenda i decrescenda, svoji lakoničnost a potichlost, samohybnou jemnost i rozvíření. V nich si hudebníci přepouštějí kormidlo sólového posunu, většinou za přitakávající účasti celé posádky. Není divu, že za tuto posádku Erb i „dýchá“ (v improvizaci Kadhananlo), poněvadž v podání čtveřice jeden tón navazuje na druhý a souhra vykazuje bezděčné prokomponování ve všech dostupných polohách. A v závěru se objeví i už nám známá finta pozdního „bonusu“ po zdánlivém konci Meshoku.
Tím je výčet dosavadních počinů veta u konce.
A tak jsem se Christopha Erba zeptal, proč veto-records založil.
Založil jsem je především proto, abych byl naprosto nezávislý a abych taky nabídl hudebníkům své generace určitou platformu. Bylo pro mne prostě důležité, abych měl všechno sám v rukou. A taky proto, že většina labelů je příliš drahá, proto jsem s nimi nechtěl spolupracovat… A musím dodat, že na všech nahrávkách pracuju gratis, tak se samozřejmě všechno zlevňuje…
Pomáhal ti někdo v začátcích?
Ne, založil jsem veto docela sám. Ale důvodem bylo skutečně i to, že jsem kolem sebe viděl některé hudebníky, kteří měli podle mého mínění co říci a hledali a hledají svůj vlastní hlas. Takže veto-records jsou víc nežli řada, která se pohybuje mezi imporovizací a kompozicí. A nemusí být nezbytně jenom v tomto rozmezí…
Proč jsi přiřadil Exchange?
Tuhle chicagskou sérii jsem začal, protože jsem od města Lucernu získal ateliér. V posledním roce jsem byl po čtyři měsíce v Chicagu jako rezident. Tam jsem udělal několik nahrávek a navázal velice dobré kontakty. Teď v dubnu tam půjdu opět na tři týdny a také uskutečním s Fredem Lonbergem-Holmem a Joshem Bermanem desetidenní túru. V březnu vychází nadto čtvrtá a zatím poslední deska s mou účastí: duo s Fredem Lonbergem-Holmem. Vzhledem k tomu, že už někteří lucernští hudebníci byli v Chicagu i vzhledem k ateliéru se vytvořil velice dobrý kontakt s tamními muzikanty. Proto vyjde v budoucnu ještě několik dalších CD na Exchange, souvisejících právě s výměnami švácarských a chicagských hudebníků, v listopadu také bude jeden Švýcar s Němcem atd…
Jsou veto-records opozicí proti jiným švýcarským značkám? Nebo nástupkyní For 4 Ears?
Nikoli, v tomto smyslu nejsme opozicí jiným labelům, ale ani následovníky For 4 Ears. Jak jsem řekl, chci být nezávislý a podporovat hudbu, která se mi líbí.
A kterým hudebníkům dáváš přednost?
Chci nabídnout platformu hudebníkům asi tak v mém věku a dávat jim šanci i v budoucnu. Myslím, že bude napínavé sledovat, jak bude jejich hudba znít v příštích deseti nebo dvaceti letech. Etablovaní muzikanti se většinou přimknou k jedné značce… Ve Švýcarsku je několik zajímavých labelů, ale žádná značka, která by se soustředila především na mladé hudebníky. Já vydávám jenom mladé hudebníky!
Kteří muzikanti jsou ti nejbližší?
Stará jazzová garda, především Coltrane, Rollins, Dewey Redman. Ze současných Urs Leimgruber a Hans Koch, ti mě ze saxofonistů a klarinetistů nejsilněji ovlivnili.
Jaká je tvá muzikantská dráha?
„Studoval jsem jazz“ na vysoké škole v Lucernu. Ale nejlepší školou pro mne byly vždycky zahraniční pobyty: například jeden rok v Amsterodamu (199 –2000) nebo právě nyní Chicago. Chicago, to je fantastická scéna. Skutečně jedinečná!
A tvoje konfese?
Školy jsou OK, ale jsou na míle vzdáleny mým jazzovým ideám. „Jazzová“ improvizace má pro mne co do činění s vlastním výrazem a s vlastní představou. Na škole se člověk může něco naučit pouze ohraničeně.
Ptal jsem se Erba taky, proč ten název veto. Nerozuměl nebo se tvářil, že mi nerozumí. Tak jsem si tu otázku sám vetoval.
Diskografie veto-records:
001 Christoph Erb: Veto (2007)
002 Scope: Nu-Gara (2007)
003 Vera Kappeler Trio: Nach Slingia (2009)
004 KiKu Trio: Méthane (2009)
005 Müküs: Nebel (2009)
006 Big Veto: 100 valli (2009)
007 Martin Baumgartner´s Spielhuus (2010)
008 Schnellertollermeier: Zorn einen Ehmer üttert stem!! (2010)
009 Lila: Tol´s Toy (2011)
010 Scope: Rotten Magic (2011)
011 Flo Stoffner: …and sorry (2011)
exchange 001 Erb / Baker / Zerang (2011)
exchange 002 Christoph Erb: Alone (2011)
exchange 003 Erb / Lonberg-Holm / Roebke / Rosaly: Sack (2012)
