Domácí muzicírování tu bylo vždycky, třebaže se ještě do nedávné doby okruh posluchačů omezoval většinou na rodinu či blízký okruh přátel, případně i na trpící sousedy. Pluralizace hudební produkce a celková revoluce v pojetí hudby na vlně kontrakultur z let šedesátých a naplno pak v rámci punku let sedmdesátých a dále pak s těmito zvyklostmi řádně zatřásla. Výsledkem je mimo jiné trend lo-fi music jakožto maximální autenticita uměleckého projevu. Na západním pobřeží Spojených států se dále běžně setkáme se živým kapelami na soukromých house parties, jež cílí obvykle na lokální subkulturní komunity. Ovšem domov jako prostředí intimity pro hudební produkci má stále pro mnoho umělců velký význam. Tato videa se vám tak pokusí představit různá pojetí hraní v pokojíčku či v garážičce.
Začneme z domova a z období pozdního socialismu, tedy z atmosféry klidu na práci, kdy byl pro alternativce či punkery mnohdy nedostatek zkušeben, míst ke hraní i potřebné techniky. Jak však vzpomíná Robert Brylewski, autor knihy Punk a reggae v Babylonu (2014), kytara se dala snadno píchnout do magneťáku, na rozdíl od dnešní nekompatibility kabelů. V této souvislosti si každopádně vybavím dnes již legendární dokument Hudba 85´, přičemž jako první představení hudebníci jsou pokojoví minimalisté Hogo fogo:
Původ své první nahrávky z roku 1990 s nadhledem komentují i známí kanadští audioteroristé Deche-Charge. Nahrávalo se v ložnici a místo klasických bicích sloužila frisbee a porůznu kotle a odpadkové koše. Vzniklo 61 skladeb, přičemž kvalitu zvuku a produkce lze bez překvapení označit za přinejmenším svéráznou. V soutěži o nejvíc lo-fi „shit“ horký kandidát na vítězství.
Z pokojíčku do garáže, aneb jak sebekriticky přiznaná „špatnost“ může vyvolat naprosto opačný dojem. Tatiana Butts se omlouvá případným posluchačům, že v době vzniku této nahrávky ani nevěděla, jak správně hrát na kytaru. Poněkud nejisté, ale zároveň něžné recitování/mumlání v kombinaci s extrémním „nehraním“ tvoří dosti autentický a psychedelický efekt. Ale to je otázka vkusu a nálady, musíme dodat.
O dost uhlazenější a zároveň preciznější lo-fi popový Tedwyn James v profilovce na bandcampu ukazuje, přes jakýže šrot jeho kytara hraje. Na onom zesíku prý navíc nefunguje reverb (kdo kdy nahrával něco v pokojíčku, ten ví, jak je tento efekt nepostradatelný). Výsledek má však i tak zvukově poměrně snesitelnou povahu, každopádně důraz na pokojovou intimitu je takřka všudypřítomný. Autor totiž pro B—Rush web prohlásil, že jeho cílovou skupinou posluchačů jsou zatím pouze jeho domácí kočky.
I v rámci black metalu je tendence k co nejnekvalitnějšímu zvuku velmi výrazná, stačí si vzpomenout na experimenty Varga Vickernesse jakožto Burzum. S jiným neotřelým nápadem přišel ostravský Averzus, který se snaží tvořit co nejvíc „true“ black metal na ukulele, přičemž vokálem a stylem kompozice dosti připomíná staré Root (když opomeneme otázku charismatu). Do budoucna navíc slibuje brutální blastbeaty na ešus a možná i další lo-fi experimenty.
Je tu závěr, na tohle jste určitě všichni čekali – pořádná house party s americkou hardcore kapelou Race Riot59. Zažijte i vy mosh v obýváku či garáži, dokud je ještě víkend!