S blížícím se finále prezidentských voleb se objevují diskuze, co je vlastně tou správnou kvalifikací nejen pro prezidenta, ale pro politika v jakékoliv funkci. Je to především zkušenost se zákulisím politických jednání a procesů? Historie či filozofie? Racionální přírodní vědy? Manuální práce? Manažerská ostřílenost? Jsou zásadnější rétorické schopnosti, nebo umění intrik? Málo se mluví o tom, jak prospěšné je, když má politik hudební zkušenosti. Všichni přeci usilují o to, vnést do společnosti harmonii, udávat tempo, občas hezky zasólovat. A když to nevyjde, tak říct: „Já nic, já muzikant.“ Ale žerty stranou. Podívejme se do historie na muzikanty, kteří si zkusili politickou kariéru, případně politiky, kteří se nebáli vyloudit tón. Nechme prozatím stranou českou politickou scénu, byť díky našemu někdejšímu kolegovi Karlovi Veselému a jeho knize víme, že Gustáv Husák stál u zrodu jedné funkové legendy, zatímco Václav Klaus virtuózně hraje na foukací harmoniku. Vydejme se do světového a historického labyrintu muzikální politiky a politické muzikality.
Přijde-li na muzikologa splín z marnosti zvoleného oboru, vždy se může utěšovat Vytautasem Landsbergisem. Absolvent konzervatoře a specialista na litevského národního skladatele Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise se stal prvním prezidentem Litvy po rozpadu Sovětského svazu.
Nepřekvapí, když se muzikant stane ministrem kultury. Do této funkce se dostal například Brazilec Gilberto Gil. Již v 80. letech se zapojil do politiky na lokální úrovni, kde se věnoval jak kultuře, tak otázkám životního prostředí, v letech 2003 až 2008 pak byl ministrem za brazilské Zelené.
Takto pak vypadaly jeho služební cesty:
A jeden koncert z dob předministerských.
Senegalský zpěvák Youssou N’dour si chtěl vyzkoušet zápas o prezidentské křeslo. Nebyly mu ovšem uznány podpisy pro kandidaturu, což vedlo k protestům a pouličním bojům. Z nich nakonec vzešel jiný prezident, který jmenoval N’doura ministrem kultury a turismu.
Americký prezident Richard Nixon si vysloužil svou vlastní operu od Johna Adamse. Ve skutečnosti se ani sám nebál sednout za klavír. V mládí dokonce složil jeden klavírní koncert, z něhož tu máme krátkou ukázku.
A při příležitosti předání Medaile svobody Dukeovi Ellingtonovi, které shodou okolností vyšlo na den jeho narozenin, mu Nixon zahrál gratulačně.
Mnoho politiků se zaklíná národními tradicemi, ale málokterý z nich má odvahu si poradit s těmi hudebními. Tomio Okamura sice kdysi kdesi zapózoval v kroji, ale to je slabý odvar proti senátorovi Robertu Byrdovi, který virtuózně hrál na housle tradiční americké vypalovačky. Hudební energie se senátorovi zjevně přelévala do celé kariéry, protože zemřel ve svém úřadu v úctyhodných dvaadevadesáti letech.
Skotský poslanec Peter Wishart byl členem keltsko-rockových kapel Runrig a Big Country. Aby se mu po hudbě nestýskalo v parlamentu, kde poslancuje za Skotskou národní stranu, založil se třemi kolegy poslaneckou rockovou kapelu MP4. V té skotský národovec hraje s dvěma labouristy a jedním konzervativcem.
Bývalý italský premiér Silvio Berlusconi (to je ten mladý seladon na titulní fotce tohoto článku) je dokonce autorem několika romantických písní, které nahrál jeho přítel, zpěvák Mariano Apicella. Tady ovšem svůdný Silvio osobně a navíc francouzsky.
Tony Halme byl finský zápasník a v letech 2003 až 2007 také poslanec za stranu Praví Finové. Mimo to fušoval i do muziky, z níž v odpovídající míře kape testosteron a patriotismus.