Hymna, jeden ze státních symbolů, vyžaduje při veřejné reprodukci důstojné přijetí ve formě postoje v pozoru, ale i manifestaci národní sounáležitosti, a to jak při oficiálních událostech, tak i například při sportovních utkání, kdy se s tímto aktem setkáme asi nejčastěji. V mnohých kulturách je artikulace hymny jako aktivního projevu vlastenectví velmi zakořeněná, zároveň dochází k satirickým reflexím v populární kultuře, například v seriálu Simpsonovi. Mnohdy navíc různé politické strany či nátlakové skupiny uchvátí moc a hymnu své instituce nadřazují původní státní hymně, aby daly najevo změnu poměrů a zakotvily spojení státu s vlastní ideologií. Zpíváním a hraním hymny či její inkorporací do vlastní tvorby tak může umělec projevovat sounáležitost, manifestovat návrat k tradicím či popkulturně vydělávat na národních sentimentech, remix či předělávka pak mohou být naopak aktem znesvěcení či protestu.
Jedno ze skutečně průlomových děl historie – Symfonie Sirén Arsenyje Avraamova – pracuje hned s dvěma hymnami. Tehdejší sovětská moc mající za hymnu Internacionálu je typickým příkladem spojení (univerzální) ideologie a státu. V symfonii navíc zůstala i Marseillaisa, již užívala ruská vláda před bolševickou revolucí, ovšem v době vzniku symfonie stála spíš na straně kontrarevoluce a dohodové intervence.
Laibach jak známo zkomponovali celé album předělávek hymen (Volk) s očekávaným důrazem na jejich moc podřizovat jednotlivce zájmům celku. Výsledek je však spíše satirický, což je znát mimo jiné na Anglii, kde se v potemnělém hávu zjevuje anglická královna a anglická snídaně.
Elvis Presley, ikona mládí rozhýbaného rock’n’rollem, byl známý i počiny, z nichž (by) nejedno konzervativní srdíčko zaplesalo. Jižanská Dixie Land v jeho podání zní navíc spíše melancholicky, než rebelsky.
Ambivalentní interpretace provází i možná nejznámější skladbu německé thrash metalové legendy Sodom Bombenhagel, jež pojednává o Německu jako o zemi bombardující i bombardované, přičemž do finále písně kapela zakomponovala německou hymnu. Vzhledem k angažmá Sodom by se člověk bez delšího přemýšlení přiklonil k ironické interpretaci, ovšem když si projdete komentáře ke skladbě, budete se divit, kolik poděkování se kapele dostává za její „patriotismus“.
Bývalí bratia se v roce 1993 konečně dočkali vlastního plnohodnotného státu a ten se v roce 2009 dočkal i alternativního zpracování ikonografie, hymny i dalších kanonických hudebních děl, jež zkomponoval Samčo, brat dážďoviek. Výrazným způsobem využívaná dětská pianka a podobné kinder-kyber hračičky v tomto zpracování nejspíš symbolizují mladost státu (s lehkým prenatálním kopáním, samozřejmě).
Nyní čistě popkulturní záležitost – Borat a alternativní verze kazašské hymny od Sachy Barona Cohena. Na Novinkách jsem se o ní dočetl, že byla použita i na mezinárodní střelecké soutěži v Kuvajtu, kde zazněla namísto skutečné hymny státu. „Kazašské úřady potom oznámily, že z internetu musejí být vymazány všechny falešné kazašské hymny.“
A nyní skutečná kontroverze na závěr v podobě předělávky Horst-Wessel-Lied od Death in June z desky Brown Book (taky název, že), která je dodnes v Německu zakázána, podobně jako celé album. Pro mnohé znamenal tento krok jasné završení příklonu této britské neofolkové kapely ke krajní pravici, její obhájci ale kontrují samply, jež se z hymny vynořují na začátku i v průběhu, především slovem „punishment“, jež dle jejich názoru volá po ambivalentním výkladu celého konceptu (jako v tomto fanouškovském videu). Každopádně nás to vrací zpět k počáteční úvaze, zdali není artikulace oficiálního symbolu vyžadujícího poslušnost a úctu rockovým muzikantem za účelem nejspíš cílené kontroverze právě oním důležitým aktem znesvěcení a zároveň poukázáním na nesmyslnost podobných manifestací. Takže achtung, přátelé!