30. ledna to bude padesát let od vypuknutí ofenzivy Tet, tedy novoročního útoku Vietcongu a armády Severního Vietnamu na pozice jihovietnamských a především amerických sil. Útok tehdy na první pohled skončil totálním fiaskem, ovšem záhy se dostavily nečekané důsledky – ofenziva Tet pohnula americkým zázemím a právě kulturní a informační kanály se nejvíce zasloužily na přinejmenším deziluzi, jež silně přispěla ke konečnému americkému ústupu a také k traumatu z první prohrané války (tzv. Vietnamský syndrom). Proto je myslím čas připomenout si jednak velmi známé písně formující tehdejší názorové proudy, ale i nejznámější filmové apropriace skladeb, jež v takové kombinaci formovaly význam vietnamské války v popkultuře.
Z legendárních protiválečných protestsongů se myslím nejvíce hodí Bring ‚em home Petea Seegera mimo jiné proto, že v ní najdeme mnoho odkazů na americkou válečnou i antimilitaristickou tradici. Rok ofenziva Tet – 3.
Abychom vhodně kontrovali, připomeňme si „proválečnou“ stranu v podání Billa Andersona a jeho Where Have All Our Heroes Gone. Ta je podobně jako výše uvedený Seeger věnovaná domácímu publiku a šíři jeho dědictví, ovšem zde se jedná o snahu být co nejvíce sjednocující, chvála je věnována hrdinům jako Eisenhower, MacArthur, ale i Martin Luther King. Z toho důvodu ji před některými „vlastenci“ na jihu raději příliš nepouštěli. Rok ofenziva Tet + 2.
A nyní již k popkulturní reflexi války, o které mimo jiné z příkladu Johna Ramba víme, že v mnohých myslích ještě dlouho neskončila. Ovšem za sebe mohu říci, že neznám v této souvislosti silnější spojení obrazu a dekontextualizované skladby, než v Coppolově Apocalypse Now, kdy ladné a halucinogenní tóny přinášejí badtrip napalmu a „vůni vítězství“. Rok ofenziva Tet + 11 (děj filmu se však odehrává v roce 1968).
Šlapavou píseň Surfin‘ Bird jsemvlastně slyšel poprvé ve filmu Full Metal Jacket Stanleyho Kubricka a od té doby jsem ji měl spojenou se šlágry této války. Originál od The Trashmen sice skončil na předních příčkách hitparád ještě dřív, než se konflikt rozzuřil naplno, ovšem pokaždé, když si ho dáváte do vyhledávače, objevíte ho jako podkres bezpočtu videí amerických bojovníků v Indočíně. A v této souvislosti ho předělali i thrash metalisté Sodom na koncepční album o vietnamské válce „M16“. Rok ofenziva Tet -5 (respektive + 19 a + 33).
Jak však vhodně připomíná John Storey na základě mnoha badatelů kulturních studií, válka ve Vietnamu působí až na výjimky v popkultuře jako americká válka. Vietnamec působí pouze jako nástroj porážky mašinerie USA, případně objekt strachu a nenávisti, ty více než 3 miliony mrtvých zůstávají již jen jaksi na pozadí traumat americké společnosti. Nechme tedy nejprve promluvit jihovietnamskou apropriaci amerického rock‘n‘rollu Bài Ca Ngông v podání Elvis Phương, v jejímž textů je hned několik výpadů proti Vietcongu.
A na závěr konečně vlastenecká hymna ze severu, v překladu známá jako Strýček Ho jde stále s námi. Podobně jako u výše uvedeného jihovietnamského rock‘n‘rollu jsem nenalezl přesný rok vzniku, ovšem v obou případech tomu bylo až po ofenzivě Tet, Ho Či Min zemřel v roce 1969. Nápisy s motivem této hymny každopádně vlály i při dobytí Saigonu v roce 1975.
