Před třiceti lety vyšlo jedinečné album Songs for Drella. Lou Reed a John Cale se poprvé od vyhazovu posledně jmenovaného z Velvet Underground sešli nad společnou prací – písňovou poctou životu a dílu Andyho Warhola.
Posledních pár dní jako by na mě to CD mrkalo při každém otevření skříně. Včera večer jsem si v rámci předpůlnočních posluchačských radovánek konečně našel čas a chuť potěšit se důvěrně známým a zkusmo přitom zkontroloval datum vydání. Mrkání bylo rázem vysvětleno – poprvé to album vyšlo 11. dubna 1990. A Drella je kombinací jmen Drákula a Popelka; tuhle přezdívku Andymu Warholovi vymyslel Ondine, jedna z jeho „superstars“.
Při zádušní mši za Andyho Warhola spolu Lou Reed a John Cale po letech poprvé promluvili, myšlenku věnovat někdejšímu mentorovi a mecenáši Warholovi společné hudební dílo jim prý nastínil malíř Julian Schnabel. Výsledek poprvé zazněl 7. a 8. ledna 1989 v brooklynském kostele svaté Anny, v plné verzi ale až koncem roku – v listopadu a prosinci – v rámci festivalu Next Wave na Brooklynské hudební akademii. 4. a 5. prosince 1989 vznikl i následující živý záznam Eda Lachmana, pořízený bez publika a určený pro vydání na VHS a laserdisku.
Následovaly dva měsíce studiového nahrávání, 11. dubna vyšel výsledek na značce Sire. Šlo o první studiovou spolupráci obou mužů od září 1967, kdy v rámci Velvet Underground pracovali na albu White Light / White Heat, matce veškerého noise-rocku. Po Caleově vyhazovu a přísaze, že s Reedem už nikdy, se na pódiu – ještě s Nico – jednorázově setkali koncem ledna 1972 v pařížském klubu Le Bataclan; na koncertě tří bývalých hvězd Velvet Underground Reed prý oběma bývalým kumpánům nabídl účast ve společném projektu a byl jednohlasně odmítnut. (Velveti vedení basistou a zpěvákem Dougem Yulem v té době ještě prožívali fázi zbytečně dlouhého umírání.)
https://www.youtube.com/watch?v=MvzoqFxtUzc
Songs for Drella jsou pozoruhodnou komorní kolekcí patnácti písní pro dva hlasy, kytary, klávesy a violu. Autorem je Reed, Caleův zpěvácký a instrumentální přínos je ale neodmyslitelný – jeho sólový vokál zní v třetině písní. Několik okamžiků souhry elektrické kytary s bzučivou violou nese přímý odkaz Velvetů, jindy se projeví Reedovy folkové inklinace, elektrické klávesy zase odkážou ke Caleovu hledačství samozřejmě nesamozřejmých zvukových barev.
Patnáctka písní, které se odehrávají přibližně chronologicky, mapuje Warholův život od narození v „maloměstě“ Pittsburghu (tohle se, mám dojem, musí opakovat pořád dokola: Andy Warhol se opravdu nenarodil v Medzilaborcích) přes jeho „československé“ kořeny, pracovní etiku a provoz otevřeného ateliéru Factory či filmové experimenty až po hořké rozchody, postřelení bláznivou feministkou Valerií Solanas, následný strach, osamělost a spoustu nedořečeného, co zůstalo viset ve vzduchu.
Ve většině písní je Warhol vyprávějící první osobou, jinde se o něm mluví v třetí osobě, v pár písních – nejdojemněji v závěrečné Hello It’s Me, nejvěcněji ve Work – své pocity a názory artikuluje Reed. Pozoruhodnou skladbou je nejdelší A Dream, fiktivní sen, který se Warholovi nejspíš nikdy nezdál a v němž si, mimo jiné, poté, co uviděl Johna Calea, vzpomněl „na Velvety.
Přemýšlel jsem o nich na náměstí svatého Marka, když jsem šel do té nové galerie, kterou otevřeli ti milí mladí lidé. Připadal jsem jim ale starý. Potom jsem uviděl starý Dom, klub, kde jsme začínali. To bylo úžasný. Nechápu to s tím prvním albem Velvetů. Dělal jsem ten obal, produkoval to, pořád vidím reedice a nikdy jsem z toho neměl ani halíř. Jak je to možné. Měl bych zavolat Henrymu. Bylo prima vidět Johna. Udělal jsem pro něj obal, černobílý, a on ho předělal na barevný. Bylo by to o hodně lepší, kdyby to nechal po mém, ale nikdy nemůžete nikomu nic říct. To už jsem pochopil.
Zkoušel jsem znovu zavolat na Billyho a Johna, ale nepoznávali mě, jako kdybych tam nebyl. Proč mě nepustí mezi sebe. A potom jsem uviděl Loua. Jsem na něj pořádně naštvanej. Měl svatbu a nepozval mě. Myslím, že to je proto, že se bál, že s sebou přivedu spoustu lidí. Nechápu to. Mohl alespoň zavolat. Daří se mu teď tak dobře. Proč mi nezavolá? Viděl jsem ho na té show MTV, seděl o řadu dál, a ani nepozdravil. Nechápu to. Já Loua nenávidím, opravdu. Ani si nás nenajal pro ta svá videa. A já na něj byl tak hrdý.
Měl jsem dneska takový strach. Košilí mi prosakovala krev z těch starých jizev od postřelení. A korzet, který mi drží vnitřnosti na svém místě, mě ukrutně tlačil. Udělal jsem tři série po patnácti klicích a čtyři série po deseti sklapovačkách. Ale potom mě začalo bolet v břiše a všiml jsem si kapiček krve na košili a vzpomněl jsem si, jak doktoři říkali, že jsem mrtvý. Potom mi museli vzít krev z ruky, protože už nemohli použít žíly. Všechno to přemýšlení ze mě udělalo starého bručouna. Koneckonců stejně s tím nic nenaděláte. Takže jestli mě nenechají hrát si s nimi ani v mém snu, budu si muset vytvářet další a další a další. Páni, to by mohlo být zábavné, umřít v tomhle snu dřív, než bych si stihl vytvořit nový.
A nikdo nezavolal.“
Caleovo čtení Reedovy prózy do instrumentálního podkladu, strohý obal s „neviditelnými“ fotkami na zdánlivě monochromním černém pozadí… podobností klidných a tichých Songs for Drella s manickou deskou White Light / White Heat, která je po celou svou stopáž „v červenejch“, není tak málo.
Výše zmíněná ukázka pochází z výboru Reedových textů Mezi myšlenkou a vyjádřením. V překladu Alexandra Neumanna jej v roce 1997 vydal Maťa, a kromě desítek písní a dvou básniček obsahuje i dvojici rozhovorů, v nichž Reed zaujal roli zpovídajícího – se spisovatelem Hubertem Selbym (autorem Poslední odbočky na Brooklyn) a novopečeným prezidentem Václavem Havlem, s nímž Reed mluvil snad jen pár dní po vydání Songs for Drella.
Rok 1990 byl rokem nezměrného optimismu, na který už leckdo zapomněl. Jeden ze zázraků, které se dály „do tří dnů“, se odehrál 15. června 1990 na předměstí Paříže. V rámci warholovské výstavy zde Reed a Cale odehráli výběr ze Songs for Drella a – doplněni o Sterlinga Morrisona a Maureen Tuckerovou – vystřihli v nejslavnější velvetovské sestavě píseň Heroin.
Bicí, do nichž Maureen Tuckerová tluče, patří pražské kapele Půlnoc, tuhle vzpomínku si ale najděte v životopisném rozhovoru s Mejlou Hlavsou Bez ohňů je underground (naposledy Maťa 2016). Přece jen jsme v rubrice Videa na víkend.
Velvetovský comeback v roce 1993 vydržel jedno evropské turné, po němž se Reed a Cale opět zapřisáhli, že spolu už nikdy.
Slavnou přísahu jedinkrát porušili o tři roky později, když byli uváděni do Rock’n’rollové Síně slávy. Trio Reed, Cale a Tuckerová se tehdy s předčasně zesnulým Sterlingem Morrisonem rozloučilo novou písničkou. I tahle sestava mohla vydržet dýl…