Vzpomínky na zvukového instalatéra a rozeznívače dlouhých tónů.
Minulý týden zemřel Yoshi Wada, skladatel, stavitel originálních nástrojů a zvukových instalací. Narodil se v roce 1943 v Japonsku a poté, co tam vystudoval sochařství a hrál na saxofon jazz, se odstěhoval do Spojených států. V New Yorku se seznámil se členy hnutí Fluxus a zapojil se do jejich aktivit. Významné pro něj bylo setkání s La Monte Youngem, s nímž ho pojila fascinace dlouhými tóny i indickou klasickou hudbou a stejně jako Young se Wada stal studentem vokalisty Pandit Pran Natha.
Atmosféru akcí Fluxu si můžete vychutnat na tomto záznamu z roku 1979. Je to tedy vlastně rekonstrukce v té době již historické kapitoly. Skladba Yoshiho Wady For the Memory of George Maciunas začíná přibližně v čase 1:02, na úplném začátku záznamu je provedeno dílo Snowstorm No. 1 od Milana Knížáka. Celý program je zde.
Yoshi Wada se v New Yorku živil jako instalatér a své pracovní zkušenosti s různými trubkami a rourami přenesl do budování vlastních nástrojů, všelijakých hybridů varhan, trumpet či didgeridoo.
U indické hudby považoval za nejdůležitější složku drone, tedy nekonečnou prodlevu na jednom tónu či souzvuku. Když stejný prvek objevil u skotských dud, rozhodl se na ně naučit a zapojit je do své tvorby. Dvě ukázky komornější, s ansámblem, v němž hraje mimo jiné jeho syn Tashi Wada.
A jedna s masivnějším zvukem, kompozice The Lament of John Cage, v níž kromě elektrických kytar a bicích hučí celý dudácký ansámbl.
Dlouhé tóny a jejich rezonance v konkrétním prostoru dokázaly prý Wadovi přivolávat účinky podobné halucinacím. Prostor prázdného plaveckého bazénu v kombinaci s lidskými hlasy využil ve skladbě Lament For The Rise And Fall Of The Elephantine Crocodile.
V odlehčenější podobě na tuto kompozici navazuje Lament for the Rise and Fall of Handy-Horn, v níž místo hlasů účinkují signální trumpetky na stlačený vzduch.
Yoshi Wada pracoval i s elektronikou, kterou používal někdy jako zdroj zvukových prodlev, jindy k ovládání kutilských zvukových instalací.