Vladimir Martynov: Singapore. A Geopolitical Utopia

Vladimir Martynov & Michael Tay (www.mfa.gov.sg/moscow) Jednovětá symfonie Singapur (Geopolitická utopie) Vladimira Martynova (o něm viz profil v HV 3/07) má v sobě mnoho zvláštního i kuriózního. Překvapí už fakt, že skladba vznikla na objednávku; Martynov totiž s výjimkou filmové hudby na základě tohoto vnějšího podnětu nekomponuje. Ke složení díla ho vybídl v roce 2005 Michael Tay, singapurský velvyslanec v Moskvě, který skladateli dokonce zprostředkoval i „studijní“ týdenní pobyt ve své zemi. Dále zarazí, že Martynov svůj Singapur označuje jako „symfonii“, třebaže v jeho úvahách o  hudbě tento žánr náleží dávno uplynuvší „epoše velkých skladatelů“. A  ty texty… Ve skladbě autor zhudebnil – v ruských překladech – několik frází z turistického průvodce („Singapur tvoří jeden velký ostrov a  třiašedesát menších. Hlavní ostrov měří dvaačtyřicet kilometrů od východu na západ a třiadvacet kilometrů od severu na jih,“ atd.) a vedle nich postavil první a osmdesátou kapitolu Tao te ťing Lao-c’. Co z toho všeho vychází? Ruský skladatel Vladimir Martynov jako tvůrce singapurské národní symfonie! Vtip, ironie a nadhled tu koketují se seriózností a naopak a člověk často váhá, k jaké rovině se spíš přiklonit. I hudba samotná ho udržuje v této nejistotě. Vezměme třeba hned úvod, kde Martynov vystavěl fantasticky strhující gradaci: skladba začíná vytleskáváním jednoduché rytmické figury, přidává se antifonálně si odpovídající sbor, rozdělený na dvě poloviny umístěné zleva resp. zprava za orchestrem, do toho se s odstupem vloží marimba a následně ve stupňovaných vlnách celý orchestr. Prolog, který bere dech, ale který je jakoby odlehčen zpívaným výše ocitovaným – nepoetickým a z  hudebně-kompozičního hlediska, řekl bych, až nepoužitelným – textem. Patos ve skandovaných slovech „mír, demokracie, progres, spravedlivost a  rovnost“ pak spustí hymnickou oslavu Singapuru volně přecházející v  dlouhou pasáž nesoucí se v duchu současných pseudoromantických hudebních manýr (to již na text Lao-c’). To vše plyne v martynovovsky příznačném minimalistickém toku se spoustou reminiscencí na různá stylová období západoevropské hudby (tedy žádné exotické prvky). Hodně zde záleží na provedení: Martynovova hudba vyžaduje těžko definovatelný neakademický interpretační přístup, který tři subjekty, podílející se na realizaci (Vladimirský symfonický orchestr pod taktovkou Arťjoma Markina, Vladimirský komorní sbor se sbormistrem Eduardem Markinem a Martynovův „dvorní“ ansámbl Opus posth vedený houslistkou Taťjanou Grinděnko), zvládly dokonale.