Vlady Bystrov / Anto Pett / Anne-Liis Poll: The Enchanted 3

  

Vlady Bystrov / Anto Pett / Anne-Liis Poll: The Enchanted 3

Leo Records (www.leorecords.com)

 

Všechny tři protagonisty CD The Enchanted 3 už jsme na Leo Records v minulých letech poznali: 2010 vokalistku (i perkusistku a elektroničku) Anne-Liis Poll jako členku Free Tallin Tria na A Tale, 2012 pianistu Anto Petta (s citelnými přesahy do preparování) s Bartem van Rosmalenem při Playwork a 2013 hráče na alt a soprán saxofony i alt, Bb a D klarinety Vladyho Bystrova v Trilogue s Helen Bledsoe a Alexejem Lapinem (kromě dalších příležitostí). Titul hovoří zcela jasně: tahle trojka nevšedních improvizátorů je očarovaná i čarující, okouzlená i okouzlující, nadšená, unešená, až zakletá do svého sfingování, vyplývajícího z momentální nálady i z reakce obecenstva 27. října 2012 v komorní hale Estonské akademie hudby a divadla. Nevšímejme si názvů osmi improvizačních roztodivností, které nám deska nabízí (od Icing přes Fair po Shadows); ty dala trojice svým vehementním rozprávěnkám až dodatečně, na základě toho, co kdo v nich chce nebo může slyšet. Náplň celého alba totiž odpovídá pojmenování vstupní výzvy: The Unexpected.

 



 

Nečekané jsou právě proměny všech tří harcovníků. Tak Bystrovovy saxofony a klarinety dovedou být přesvědčivě rezolutní, ozvláštňující celkovou náladu (1), prolínající i obklopující, lahodivě zklidňující i dozvukově přikomorňující (2), jejich hudební kaligrafičnost a různonáladová polohovost, rozjímavá sonátovost a rozdmýchávané přitajemňování se plně rozvine ve Strife, jediné bezvokálové záležitosti, komediálně dialogizující i potemněle výbojné (6), rozjímavě nedozvučné i ozvučné (7) a úzce přimknuté k náladovým zvratům i popichující převrácenosti vokálu (8). Pettův klavír v souvislosti s tím a v téže posloupnosti se projevuje jako nástroj, který vše občas podrží nad hlubinami nezměrnosti,  rumpluje, ozvláštňuje preparovanou rozhrkovaností i cukuletovým skrumážením, upoutávající rozebíravostí i vzdorností. I když každé z osmi mystérií obnáší jiný přístup, užíváme si této záměnlivosti, protože se jeví jako intuitivní, nelaboratorní, přirozená. To platí především o přístupech Anne-Liis Poll, která je postupně hlasově pableskující, vyprávěnkově i zadrmolivě vyzpěvující (1), její hlásek jako konipásek se vynořuje pod klavírem, nabývá vehemence, trylkuje, střečkuje, pajánuje, zuřinkuje, piskoří a ropotá (2), zpěvaččino prodychtěné volání působí náhle jako operní árie, vzrušeně prožívaná a meandrující v souladu s hudbou do dramatičnosti (3), její hlas je nořivý i vynořivý, odklepávaně zvonivostní, hazardérsky výskočný a koumavě vbízivý, jako by se nám svěřovala s tajemstvím (4), její rozkazovačně třeskutý hlas se dobývá do zahrdlenosti a dialogičnosti jako v komediální scéně od čiřikání po posměšné pochechtnutí, celá story má svou náladovou zapeklitost od vykřičenosti přes chlácholení, hamonění, tržničení až po vypiskování a prodrmolování (6), je rozebíravě líčivá (7), aby v závěru ze sebe vydala vše od rozbíhavého vychechtávání přes nazlobeně třeštivou posupnost, dtrtivost, až nepříčetnost či překotnou vyřvávavost po mrskutou příkrost, vzdornou zalykavost a střečkující výhrůžnění včetně závěrečného výkřiku. Ano, vokalistka vévodí sedmi z osmi improvizací (té nevokální se zúčastňuje pouze jako perkusistka), ale je to i proto, jak bezpečné zázemí má v obou hudebnících, jak si virtzuózně konvenují v okamžitém, až surrealisticky odtažitém posunu nálad(ovosti). Nicméně: od mrckujícího fracka až po operní pěvkyni – to je škála, kterou hned tak druhá vokalistka nedisponuje. Kdyby jenom to byl důvod, proč si Okouzlenou trojku poslechnout, byl by to důvod postačující. Jestliže však tu jde o komplexní svébytnou excitaci, zaslouží si toto „nelogické“ a „neracionální“ ztvárnění reality kolem nás (podle Bystrova) jedničku s hvězdičkou.