„Že je to jedno. Všechno.“
Tak vnímá kapela Vložte kočku odkaz Erwina Schrödingera. Kapela, která v březnu roku 2008 zvala na svůj první koncert do pražského Chappeau Rouge mailem zakončeným lákavou nabídkou „přijďte a vložíte“. Již po této akci bylo opravdu možné do tohoto (tehdy) tria vložit naději, že se vyvine v jednu z nejosobitějších českých kapel. Nejen poslední události, mezi něž patří vítězství na podzimní Malé alternativě či nynější vydání prvního dlouhohrajícícho alba TáTa, ale celá jejich dosavadní aktivita ukazuje, že jsou sestavou opravdu jedinečnou.
Koncept této kapely rozvíjeli bratři Kaplanovi (Cyril – bicí, elektronika, Kryštof – rap, elektronika) již několik let předtím. Přitom ale stihli několik let provozovat funkovou kapelu Small Band a Cyril navíc působil také ve folkrockové formaci Ve3vNoci. Během této doby myšlenky na projekt Vložte kočku střídavě zrály a střídavě usínaly. Jak už se tak stává, ke startu skutečné práce na nové sestavě přispěl v roce 2007 také rozklad původních kapel, z Ve3vNoci tak přešel k bratrům také hráč na elektrické housle, Jiří Konvalinka. „Když nám to ve dvou jen s looperem hrálo jak v chodbě, po určitý době logicky vytanul jako třetí člen Jirka. Půjčili jsme mu Boss ME50, já koupil triggery a vytáhl ze skříně Alesis D4 a bylo vymalováno,“ vzpomíná Cyril. „Nástrojový obsazení mělo být od počátku atypický a kapela měla zůstat triem. To vycházelo z negativních zkušeností s velkejma kapelama, který končily spoustou kompromisů. Já třeba teprve v triu začal objevovat, kolik potenciálu mají bubny, když se jim dá prostor. Repertoár na první koncert jsme dali dohromady za čtyři dny zkoušení, za půl roku jsme měli playlist na hodinu a půl. Ve třech s jasnejma rolema to šlo najednou úplně samo.“
Už na zmiňovaném prvním koncertě předvedli Vložte kočku hudbu se všemi atributy, které je činí osobitými dodnes – radikální těžkopádný rap, surově vystavěné texty, rockové riffy a téměř metalové zkreslené stěny elektrických houslí, drsné basové elektronické zvuky ovládané živou hrou na bicí s triggery, taneční i skoro mathrockové rytmy, práce se smyčkami a v neposlední řadě také vizuální stránka. O tu se kromě samotného undergroundového prostředí, v němž kapela od začátku vyrůstala, staral designér Josef Lepša, který zezačátku řešil kapele kompletní design a dnes se soustředí především na koncertní projekce. Tvorbu plakátů na koncerty apod. převzal Jiří Konvalinka nyní studující pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Cyril Kaplan vnímá vizuální komunikaci kapely také jako velmi důležitou a její vývoj přibližuje nyní takto: „Pepa s náma dál spolupracuje, ale už se nesnažíme mít projekce na každým hraní. Zdá se nám lepší tak jednou za půl roku jednu akci pořádně připravit. To byl taky případ křtu desky TáTa – čtyři pódia v rozích sálu, na každého z nás projektor a trocha světla. Plochy z projektoru dotváří atmosféru, scéna dostává nádech malby, ale s vývojem. Jinak nás teď docela baví garážovost – jen tak někam vylízt a zahrát. Scénu nám do jistý míry dělá už jenom náš současný set¬ up, rozkládací dřevěný case je mnohem víc než floorboard z Bauhausu.“
Onen rozkládací dřevěný case, za nímž stojí Kryštof Kaplan, obsahuje stále zajímavější kolekci elektronického vybavení. Kromě současných sériových výrobků typu Kaoss Padu zde můžeme narazit vždy na nějaký obstarožní efekt či bicí automat (nyní možná zase módní stejně ne¬ li více než produkty současné), ale také na různé samodělné zvláštnosti. Vložte kočku s prosbou o příspěvek do svého arzenálu několikrát oslovili například známého samorostlého konstruktéra Robotmana. Nějakou přesnou koncepci ve volbě vybavení mi kapela nebyla schopna popsat, z čehož lze usoudit, že má zdravě na prvním místě vize hudební a pak teprve hledá prostředky k realizaci. Množství nástrojů ale postupně stále roste, Jiří Konvalinka například nyní kromě houslí obsluhuje navíc baskytaru, kytaru a také klávesy i přesto, že v současné době Vložte kočku vystupují ve čtyřech s klávesistou Tomášem Kubínem.
Pozor miny!
Tomáš Kubín vyrostl především v pražské indierockové kapele Ufajr a s Vložte kočku byl v kontaktu hned od jejího vzniku. Z jeho podnětu vznikl netlabel Landmine Alert (www.landminealert.org), na němž obě kapely začaly nabízet své nahrávky pouze výměnou za e¬ mailové adresy zájemců. V současnosti na něm najdeme kromě několika titulů obou základních formací také další nahrávky vedlejších projektů různých členů tohoto klanu, ať už jde o rapové duo Mutanti hledaj východisko, zase jinak tvořící Kaplan Bros. (s Mutanty nyní chystají společný projekt) nebo třeba poměrně čerstvý titul Úkaz natočený v situaci, kdy všichni členové Ufajr nebyli pohromadě v Česku.
Ufajr a Vložte kočku pěstují v různých formách také vzájemnou hudební komunikaci, na jaře roku 2009 například několikrát zrealizovali společný koncertní projekt. Tomáš Kubín od té doby příležitostně hostoval i na koncertech Vložte kočku samotných, dokonce několikrát zaskočil za nemocného Kryštofa. „Tom nás obohatil o další melodický nástroj, pro mě to tehdá bylo hodně důležitý. Přišlo mi, že jsme překročili svůj stín a dostali se někam dál. Pak už s náma občas hostoval v čím dál víc skladbách, až jsme shodou náhod skončili s Ufajr jako sousedi ve zkušebně a Tom se tak nějak sám od sebe stal členem Kočky,“ komentuje Cyril.
Aktuální album TáTa (vydané jako volný download i v limitované fyzické edici na flashdiscích s originálním chlupatým designem) tak obsahuje již některé nové skladby vytvořené společně v kvartetu nebo nové aranže kompozic starších. Porovnáme¬ li si čerstvé verze s těmi bez klavíru ze starších EP Demo 2009, Cimelium 1 (recenze v HV 1/2011) nebo Toxoplasmo, může se nám zdát, že kapela lehce zaoblila dřívější ostré hrany svého projevu. Že je však i při tom nadále přijímána fanoušky a nyní stále častěji i publicisty s nadšením, ukazuje poctivý základ její práce. Kapela na tento vývoj pak nahlíží poměrně s přehledem: „Když jsme dodělali TáTu, pouštěli jsme si starší nahrávky a mezi nima první záznam – long play demo na jeden stereomikrofon ze zkušebny na chatě v Mlýnech – a chvílema jsme nechápali. Občas tam byla uplně skvělá kapela s brutálnim drivem, která by byla možná dneska přijímaná o kus jinak. Brutální údernost v takovým formátu se z našeho projevu asi opravdu ztratila, nebo spíš se přeskupila jinam, víc dozadu, do ema… Plus současný sestavy je ale klid a s nim související jistota. Celkově tlačíme míň, děje se toho víc, a taky víc víme, co děláme. Co chceme, jsme věděli vždycky, akorát že i když chceme všechno, musíme kapelu směřovat v jedné chvíli jen jedním směrem.“
„Jednou jsme byli vychrleni, tak shromažďujem…“
V projevu Vložte kočku, kteří svůj styl označují podivnými ne¬ škatulkami jako post¬ coun¬ tryp¬ emo¬ hop, pop¬ noise¬ core¬ rap, ectoplasmatekk, nebo trash¬ emo¬ noise, hrály od začátku také texty stejně důležitou roli jako hudba. V první fázi přispívaly k neuchopitelnosti celé kapely, hemžily se v nich nečekaně interpretované postřehy z reality, podivné apely, zvláštně nedokonalé rýmy. Společně s Kryštofovou dikcí (která se mi například v konvenčnějším Small Bandu zdála poněkud neohrabaná) nabraly tady najednou tyto slovní skrumáže značnou osobitost a vábily svou neproniknutelností. Zvláštní, nečekané a občas nelogické jazykové tvary, překroucené slovosledy a větné deformace si Vložte kočku ponechali dodnes, ale nyní je dokáží poskládat do takové formy a naplnit ji tak naturalistickými významy, že vyvolávají místo dřívějšího opojení nonsensem mnohem častěji spíše mrazení z odkryté obávané podstaty.
O textech jsem se s členy kapely pokoušel mluvit již několikrát a z těchto rozhovorů mohu vyvodit pouze tu (zvláště na české scéně překvapivou) skutečnost, že Vložte kočku nemají žádná programová pravidla, jak by texty měly či neměly vypadat, a že při jejich psaní vycházejí z vlastního přirozeného vnímání okolního světa a osobních zkušeností. Naposledy jsem se dočkal zřejmě nejobsažnějších možných odpovědí od Cyrila Kaplana: „Některé texty mají za sebou jednu konkrétní myšlenku. Pudamara je o původu, Pudmarčik je jméno mého biologického děda, kterého nezná nikdo než babička, a já sám to jméno vím zhruba od doby, kdy vznikl text. DD je o domovu důchodců, v jehož prostředí jsme s bratrem vyrůstali, Nevolnost vychází ze zážitku z četby stejnojmenné knihy. Záběhlice jsou o místě, kde jsme vyrůstali, kde vyrůstala i Kočka a o jednom zážitku se smrtelností, který spustil řetězec vzpomínek na pubertu. Texty jako Peří nebo Hradec se spíš pojí s určitým pocitem a obdobím – Peří souvisí s úzkostnou dobou začátků Kočky, kdy jsme postupně furt o něco přicházeli, když jsem chodil po bazarech a hledal ukradenej virbl a zesík a tátovu kytaru, Hradec je song divokého léta na Náplavce.“
Jednotlivé texty na albu zde nemá smysl rozebírat, nechme jejich výklad každému posluchači, jejich formu i jazykovou rozrůzněnost nejlépe přibližují samotné Cyrilovy komentáře o dramaturgii desky TáTa: „Snažili jsme se songy na albu poskládat tak, aby i z textů lezla určitá logika. Peří – já v boji s každodenností a hledám, Peřiny – tak pak my jako jedno a hrajem, Pudamara – ale co mám v sobě? co od sebe můžu čekat? Koudelník – určitě mám v sobě Prahu, drzýho fracka, takže ok a dáme si Boba – ten je o relativitě prostoru a našich omezených možnostech vnímání, o cestě, která nám znovu odkryje, že to, co jsme, je přese všechno nakonec naše tělo. Z volnosti je Nevolnost – naše těla se chovají automaticky, všechna, je na to program a detaily provedení jsou nakonec šumák, tak či tak, všichni skončíme někde jako v DD – poslední štace a těšit se, že už fakt půjdem ven, ale zatím to ne a nejde… Tady je pomyslnej konec a nový začátek s novým vědomím a mladou energií, kdy vím, že všichni jsme okolo Hradce, ale taky vím, že i když to nerozlousknu, že to nerozseká mě, ale já rozsekám to, protože co jinýho taky…“
Celou tvorbou kapely Vložte kočku se zkrátka nese zatvrzelost i vtipná spontaneita, obojí opřené o skutečné prožitky, uvědomění a důkladnou hudební přípravu. Se zatvrzelostí nám například na každé své nahrávce naservírují stejný oblíbený rytmický motiv (jednou prý bude hrát v tramvajích jako zvukový signál pro zavírající se dveře), o bezprostřednosti svědčí každý detail, třeba když je v názvech skladeb rovnou jednoduše přiznána inspirace hudbou, co zrovna někdo z členů poslouchal (Muse, Fuck You Holy), nebo že se kapela nebojí pracovat i s vlastními českomoravskými hudebními kořeny a po svém s úctou naloží se sílou lidových textů typu Já jsem z Kutné Hory či Okolo Hradce. A o tom všem vědí: „Nemáme v sobě pop jako Briti, ale jednoduchej folk, kterej má kouzlo, ale musí se očistit od nánosu z plivanců a nedospělejch vědění. Pak dojdeš ke kráse a pochopení.“