Nenápadně radikální Jonathan Hering a jeho dekonstrukce dějin hudby. Je „historicky poučená interpretace“ vůbec možná? „A já mám snad poprvé v životě pocit, že ke mně vokální polyfonie mluví jazykem, kterému plně a definitivně rozumím,“ jásá autor.
Jedna z nejpozoruhodnějších britských nahrávek loňského roku vychází z nepravděpodobných zdrojů. Carmina Chromatico liverpoolského hudebníka Jonathana Heringa svým názvem odkazuje k úvodní části významné renesanční skladby z 16. století, Sybilině proroctví Orlanda di Lassa. Volba to není náhodná, album na ploše dvanácti skladeb staví na hlavu naše vnímání tradice vokální polyfonie a spolu s nimi představy naší sdílené minulosti.
Jonathan Hering je etablovaný skladatel, performer a dirigent. Jeho autorský záběr zahrnuje hraní s experimentálními kapelami jako Ex Easter Head, psychedelickou tvorbu pod hlavičkou audiovizuálního dua The Aleph (které mimochodem loni také vydalo skvělou desku, projekty s hvězdami soudobé hudby Christianem Wolffem nebo Anat Ben-David, nebo spolupráci s různorodými institucemi jako je Tate, Royal Liverpool Philharmonic, nebo magazínem FACT. Heringovi zkrátka nikdy nešlo upřít citlivost pro výrazové prostředky západního avantgardního umění druhé poloviny dvacátého století. O to překvapivější může být, že se pro svoji první sólovou nahrávku rozhodl využít kánon renesanční a barokní vokální polyfonie.
Už v prvních vteřinách desky, jež koncem září vyšla u Brawl Records, je zřejmé, že Carmina Chromatico není nahrávkou, která by s úctou historicky poučené interpretace vzdávala hold velikánům evropské hudby. Výrazové prostředky, které Hering volí, v posluchači nevyvolávají uklidňující dojem, na který jsme tak často z nahrávek „staré hudby“ zvyklí. Hering skladby vrcholné vokální polyfonie navíc neinterpretuje jako materiál určený pro školené zpěváky, všech partů se ujímá sám, což mu dovoluje jeho pozoruhodný rozsah (bas až kontratenor), Carmina Chromatico ale není ani v nejmenším exhibice pěveckého či muzikantského ega nebo technické dokonalosti.
Na desce nejsou ke zpěvákům milosrdné ozvěny sakrálních prostor (ať už reálné či digitálně simulované), Hering naopak dává přednost pocitové blízkosti, drsnosti a bezprostřednosti. Namísto pěveckého perfekcionismu a uměřenosti, kterou si s provozem artificiální hudby spojujeme, dává prostor limitům svého hlasu a s intonačními a témbrovými nedokonalostmi pracuje jako s legitimním výrazovým prostředkem. To vše je podpořeno syrovým mixem, jehož cílem je zprostředkovat každý defektní záchvěv Heringova hlasu. Na desce se projevují autorovy zkušenosti s bohatou DIY scéně severozápadní Anglie, Carmina Chromatico ale není estetická manýra avantgardního skladatele s punkovým zázemím. Heringova rebelie proti současné praxi uvádění staré hudby má daleko složitější a hlubší konotace.
Posledních pár dekád je interpretace staré hudby v zajetí takzvané autentické, nebo historicky poučené interpretace. Jejím cílem je propojit historické bádání s koncertní praxí, a přiblížit tak dnešnímu posluchači jak asi dobová produkce zněla. Důraz na autenticitu se v kultuře silněji začal prosazovat v romantismu 19. století, starou hudbu zasáhl s nástupem uměnovědných revivalistických tendencí přelomu 70. a 80. let. Postupem času začalo být zjevné, že hlavní myšlenka poučené interpretace – znít tak, jak hudbu slyšelo dobové publikum – ovládá čím dál tím větší část akademické obce. Po přelomu milénia zaznamenala posun v zájmu i čísla návštěvnosti jednotlivých koncertů, jak ostatně dokládá i úspěch tuzemských projektů, těžících z ideologie autentické interpretace jako je třeba pražský orchestr Collegium 1704. Už v samotných počátcích tohoto hnutí leží logické rozpory, na které od osmdesátých let upozorňuje generace nové muzikologii v čele s Richardem Taruskinem.
Podle něj je hlavní problém v tom, že dosáhnout historicky autentické produkce zkrátka není možné. Snahy o zpětné dovození dobového zvuku naopak vždy více vypovídají o současné hudební kultuře, než o kultuře historické. Prameny pro důvěryhodnou rekonstrukci v jeho vidění hrají druhotnou roli. Hlavní slovo má interpret, který rozhoduje, co do historicky poučené praxe patří.
Další z problémů pramení z rozporuplného chápání toho, co je vlastně hudební dílo. Optikou ideologie historické autenticity se těžiště zájmu přesouvá z autora hudby, potažmo zápisu skladby, na interpreta a jeho schopnost obsáhnutí veškerého dostupného poznání dobových pramenů. Zásadní problém je pak v tom, že tento přesun vytváří fikci, jak asi dílo znělo dobovému posluchači, která celé věci propůjčuje zdání automatické kvality – ze všech možných interpretací jednoho díla přece nabízí tu jednu autentickou a poučenou.
Jonathan Hering do této debaty přichází jakoby mimochodem. Zájem o nuance toho, jaké techniky využívali zpěváci madrigalových souborů, u něj nahrazuje vřelý vztah k hudbě samotné. Hering sice není autodidakt, formálním hudebním školstvím prošel jako skladatel i zpěvák, ke každé skladbě ale přistupuje s fascinací malého dítěte, které objevuje netušené obzory. Kromě toho pracuje i jako experimentální archeolog, který hledá spojitosti mezi jednotlivými vrstvami nějakých dvou století hudební historie. Zdánlivě mimoděk naráží na některé z formálních vrcholů evropského vícehlasu, ať už jde o kánon, Tout par Compas sur Composés Bauda Cordiera, nebo třeba chromatické paralelismy Carla Gesualda, které předběhly vývoj hudebního myšlení o několik staletí. Na konci alba se pak Hering projeví jako zručný skladatel, který extrapoluje své poznatky a rekonstruuje z nich vlastní obraz dějin vícehlasu v jedenáctiminutové úryvek ze skladby Lachrymose.
V jednom z vrcholů desky, extatickém provedení Hear My Prayer velikána specificky anglikánské chorální formy anthem (ekvivalentu latinského moteta) Henryho Purcella, je Hering asi nejradikálnější a nejpřesvědčivější. Jeho intonační schopnosti mu nedovolují chromatické postupy a zadržované tóny udržet čisté, složité sazby se mu v několika momentech doslova rozpadají. Mikrotonální rozklad materiálu umocňuje sugestivní vyznění neúnavného opakování 102. žalmu v osmi hlasech. „Hospodine, vyslyš mou modlitbu, kéž k tobě pronikne volání“, úpí Hering a já mám snad poprvé v životě pocit, že ke mně vokální polyfonie mluví jazykem, kterému plně a definitivně rozumím.
Když jsem se začal v dětství na lidové škole umění ostýchavě seznamovat se jmény jako Palestrina, di Lasso nebo třeba Purcell, vždy mi přišly vyčtené poučky zajímavější, než hudba samotná. Na gymnáziu se moje mělká znalost staré hudby o něco prohloubila, moje hudební zájmy ale byly trochu jinde. Pamatuju si, jak jsem byl nadšený, když jsem se dozvídal o manýristickém experimentátorovi Gesualdovi, jehož chromatické běhy a nerozvedené disonance měly pobuřovat tehdejší hudební obec. Posluchačská realita ale znovu zaostávala za tím, co jsem si při čtení doprovodných textů k cédéčkům představoval. Říkal jsem si tehdy, že je to asi přirozené, v té době jsme se spolužáky objevovali Coltraneovy koncerty z Japonska a Dolphyho bootlegy, co je proti tomu v míře ikonoklasmu nějaký chromatický manýrismus. Sice jsem si ve svých posluchačských návycích pro renesanční a barokní polyfonii místo našel, nikdy mě ale úplně neopustil pocit, že mi pro úplné pochopení této hudební vrstvy něco chybí, což nevyřešilo ani vystudování hudební vědy.
Carmina Chromatico není instantní cesta ke staré hudbě, není to ani řešení mých hluboce zakořeněných posluchačsckých preferencí a předsudků. To, co Jonathan Hering nabízí je otevřená a upřímná fascinace jistým typem hudebního vyjádření. Spolu s ním se posluchač může pokusit zbavit se návyků, které má s konzumací podobné hudby vštípené. Hudební kánon je na desce rozkládán s vervou surrealisty, avantgardou poučená pozornost k detailní destrukci ale neustále soupeří s láskou k samotnému hudebnímu materiálu. Pokud přijmeme Heringovy výchozí pozice, otevře se nám nespočet dveří, za kterými může být daleko více překvapení, než palčivě aktuálně znějící skladby, které jsou součástí evropského hudebního kánonu už několik staletí. A to je v době, kdy se hledání kulturní a společenské identity vrací do celospolečenské debaty s překvapivou razancí, vzrušující perspektiva.
