Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se v Nizozemí začala formovat skupina hudebníků pocházejících jak z klasických tak z jazzových kruhů, jejichž centrální postavou se stali skladatel Louis Andriessen [viz rozhovor v HIS Voice 2/2002] a saxofonista Willen Breuker. První koncert definitivní sestavy se konal v Amsterdamu 12. května 1972. V té době začal pronikat do Nizozemí americký minimalismus a získával si nadšené publikum. Andriessena neoslovila “nudná holistická, kosmická stránka minimalismu, ale spíše skladby jako In C Terryho Rileyho, syrové a hlučné…” To bylo východisko zvukového ideálu souboru Orkest de Volharding (a Andriessenovy kompozice De Volharding), jehož instrumentář – tři trubky, tři saxofony, tři trombóny, lesní roh, flétna, baskytara a klavír – se po tři desetiletí nezměnil. Konečně, Volharding znamená holandsky Vytrvalost.
Ze zakládajících členů dnes v souboru zůstali jen saxofonista Bob Driessen a flétnistka Dil Engelhard. Ostatní hudebníci patří k podstatně mladším generacím.
Od počátku bylo pro De Volharding důležité spojení hudby se společenskou a politickou angažovaností a s odporem proti establishmentu jak politickému tak hudebnímu. To se projevovalo v repertoáru, kde se objevovaly třeba úpravy písní Hanse Eislera a Andriessenova Volkslied, propojující melodii holandské národní hymny s Internacionálou.
Andriessenovy skladby z počátku sedmdesátých let jako On Jimmy Yancey a Workers Union jsou stále v repertoáru, kromě toho se však Volharding věnuje především mladým autorům. Na pražském koncertu se jako skladatelé představí také dva členové ansámblu: Michiel van Dijk a Sjeng Schupp. Novou skladbu objednal orchestr také v Čechách; bude jí Irritating of Inland Michala Nejtka, která (podle vyjádření autora) obsahuje na Volharding nezvykle mnoho tichých míst.
K odporu proti konzervativním tradicím patřilo také odmítání dirigenta jakožto autoritářského prvku. Od toho však nakonec soubor ustoupil. Již deset let je šéfdirigentem Jurjen Hempel.
Jsou základní myšlenky, na nichž De Volharding stojí, stejné jako před třiceti lety?
Myšlenky zůstávají stejné, jsou srdcem a duší souboru. Volba repertoáru, kolektivní rozhodování o něm a snaha o intenzivní výraz. Pochopitelně, lidé se mění a s nimi se proměňuje i to, jak jsou určité myšlenky chápány. Rok od roku se také mění politické ovzduší.
Zakladatelé souboru chtěli bojovat proti „zkostnatělé orchestrální kultuře“. Je to stále vaším cílem? Stojí soubory jako De Volharding a velké orchestry proti sobě?
V průběhu let se situace značně proměnila. Ve srovnání se sedmdesátými lety vypadá dnes holandský kulturní život podstatně odlišně. Dnešní hudební scéna v Nizozemí je jedna z nejpestřejších na světě. Cítím jistou hrdost, že v této proměně hrál významnou roli i Orkest de Volharding.
V dnešní době vládne snaha šetřit ve všech oblastech, hudbu nevyjímaje. Převažující reakcí velkých orchestrů je ještě silnější lpění na „železném repertoáru“ a odmítání soudobé hudby. To nám připomíná, že je stále proč bojovat, a že snaha o to, aby byla současná hudba hrána, je zapotřebí.
Může být hudba politická?
Ne, ale je to jen můj velice osobní názor.
Jste prvním dirigentem De Volhardingu? Co vedlo k tomu, že soubor ustoupil od své zásady nemít dirigenta?
Prvním dirigentem byl v roce 1982 Klas Torstensson, který ovšem dirigoval jen svoji velice složitou skladbu Järn. Vzheldem k tomu, jak se během let zvyšovaly umělecké ambice souboru a na repertoár se dostávala stále náročnější díla, začal být dirigent nezbytností. Cees van Zeeland, tehdejší klavírista ansámblu, se této funkce na několik let ujal. V roce 1993 se však rozhodl soustředit se především na svou skladatelskou činnost a soubor požádal mě, abych se ujal funkce stálého dirigenta.
Dirigent ale představuje prvek autority. Jak se tato funkce snáší s demokratickým, snad až anarchistickým duchem De Volhardingu? Je vůbec možné uplatňovat v souboru hudebníků demokracii?
Jistě to možné je. Dirigent nemusí být nezbytně tím, kdo má ve všem právo veta. Je nutné, aby si byl vědom svého dílu osobní a hudební zodpovědnosti za výsledný tvar hudebního díla. To by se mělo také odrážet v jeho účasti na všem, co s přípravou představení souvisí. Jako dirigent jsem ale jedním ze skupiny hudebníků. Podle přání skladatele vytvářím celkovou koncepci díla. Ostatní ve velké míře závisí na procesech v rámci celé skupiny a na vkladu každého z hráčů.
Jak jste vnímal De Volharding, než jste se stal jeho dirigentem?
Chápal jsem je jako velice zvláštní spolek v rámci holandské společnosti. Bylo mi jasné, že jejich přístup k hudbě je zcela jedinečný. Zajímavé také bylo, že pracovali bez dirigenta, a že k tomu mají velmi dobré důvody.
Dirigujete také symfonické orchestry. Jaký je rozdíl v práci s nimi a s malými soubory, jako je De Volharding?
Technická podstata dirigentského “řemesla” je stále stejná. Po více než deseti letech dirigování Orkest de Volharding ovšem funguje mnohem lepší a uvolněnější komunikace, než při práci se stočlenným orchestrem, v němž hudebníky neznám a ani nemohu poznat příliš důvěrně.
Vidíte nějaký rozdíl mezi Orkest de Volharding a obdobnými soubory ve Spojených státech?
Bylo by možné najít mnoho rozdílů. Spíše než o nich bych však chtěl mluvit o styčných bodech. Je totiž velice stimulující vidět, že jiní hudebníci považují za podstatné tytéž věci. Je to především naprosto nekonformní přístup k hudbě. To se projevuje i v otázce volby repertoáru. Soubory hrají jen tu hudbu, která je nějak osobně oslovuje. To celkem pochopitelně vede ke spolupráci s mladými skladateli, kteří sdílejí podobné ideály.
Jak vypadá současná generace nizozemských skladatelů? Lze mezi nimi vysledovat nějaké trendy?
Nejsilnějším společným rysem je absence jakýchkoliv společných rysů. Právě na svobodě komponování si holandští skladatelé nejvíce zakládají.
Lze mluvit, kromě typického nástrojového složení, o stylu Orkest de Volharding? Má dnes vůbec pojem stylu nějaký význam?
Myslím si, že i dnes má pojem stylu svůj význam. Nemyslím tím ovšem styl jako obchodní označení, pod nějž se zařadí určitá skupina skladatelů. Mám na mysli interpretační styl jako soubor znaků typických pro hru hudebníka nebo souboru. Jako dirigent spolupracuji s nejrůznějšími tělesy a setkávám se s nejrůznějšími styly. Snažím se je vždy respektovat a pracovat tak, abych nešel proti tomu stylu. Myslím si, že výrazný a osobitý styl je velkou výhodou pro každé hudební těleso a měl by být pěstován.
“Typický styl Volharding” je vždy závislý na konkrétních hudebnících, kteří jej v určitém období tvoří. Pochopitelně v průběhu času k postupným změnám dochází. Prvkem, který zůstává, je fenomenální rytmický tah při hře, což je jedinečná věc. Rozhodnutí hudebníků hrát ve stoje s tím logicky souvisí.
V sedmdesátých letech představoval inspiraci jazz. Má dnes podobnou funkci elektronická taneční hudba?
Nedá se říci, že by byl inspirativní jazz jako druh hudby. Spíše šlo o prvky, z nichž je postaven, které určují jeho rytmickou, melodickou a harmonickou strukturu. Totéž platí pro pop a dnešní taneční hudbu. Je třeba vždy jít do hloubky a snažit se pochopit, které prvky jsou pro daný žánr podstatné a které z nich mohou být přeneseny do jiného kontextu. Kupříkladu současná taneční hudba může na první poslech působit naprosto prázdně a nezajímavě. Pokud ovšem blíže prozkoumáte její strukturu, můžete objevit zajímavé věci. Na to ale již mnoho skladatelů přišlo./p>
Při některých koncertech využíváte videoprojekci. Je podle vás vizuální složka nezbytná k tomu, aby hudba lépe komunikovala s posluchačem?
Nezbytná pro komunikaci není; dobrá hudba musí posluchače zaujmout sama o sobě. V ideálním případě může být projekce jedinečným vizuálním “komentářem” spřízněného umělce. Jiným případem je syntetické dílo, jakým byla třeba opera Louise Andriessena a Petera Greenawaye M is for Man, Music, Mozart. Takové dílo vzniká součinností filmaře a hudebníka a obě složky, filmová i hudební, se navzájem posilují.