Výstava v Humpolci rozmazává hranice zvukových instalací.
O humpolecké galerii 8smička jsem tu psal poměrně nedávno v souvislosti s výstavou výtvarníka Jakuba Roztočila. V současné době se v někdejším industriálním prostoru na Vysočině koná výstava nazvaná Místa chvění, která rovněž zkoumá možnosti propojení zvuku a výtvarného umění. Tentokrát jde o všem o výstavu kolektivní a mezinárodní, na niž kurátoři Jakub Frank a Anežka Chalupová pozvali šestici umělkyň a umělců z Polska, Rakouska, Německy a Česka. Před vstupem do expozice obdrží návštěvník papírek s instrukcemi vyzývajícími mimo jiné, aby si položil otázky: „Jaký je nejtišší zvuk, který slyšíš? Jaký nejvzdálenější zvuk jsi schopen zaznamenat? Kolik toho neslyšíš?“ Po projití vchodem se pak může stát, že neuslyšíte vůbec nic. Zvuk se totiž ve většině prostoru objevuje ve vlnách prokládaných pauzami trvajícími několik minut. V sále rozčleněném několika průsvitnými pásy látek toho není ani moc k vidění. Někteří návštěvníci tak byli zpočátku poněkud zmateni absencí obvyklých znaků umělecké výstavy. Pokud se ale nenecháte odradit, postupně se jednotlivá díla začnou projevovat. Není ovšem snadné oddělit je navzájem od sebe a snad to ani nebylo cílem. Deklarovaným záměrem výstavy má být ukázat „možnosti a schopnosti zvuku formovat prostředí, transformovat prostor a ovlivňovat naše pocity v něm, nebo jej naopak dekonstruovat novými přístupy.“
Zvukovou dominantou se stává osmikanálová instalace Gerarda Lebika, jinak též skladatele a improvizátora, nazvaná Apolloniovy kružnice. Vlna hlubokých frekvencí se jako poleva rozlije prostorem a návštěvníci můžou během procházení zkoumat, jak se mění odstíny témbru podle toho, kam si stoupnou. Když se rozezní galerií, připomíná zvukové instalace Dream House amerického minimalistického praotce La Monte Younga. S Lebikovou meditativností kontrastuje úsečný dialog, který mezi sebou vedou dva reproduktory na vysokých stojanech. Hannes Hoelzl je v instalaci Kolik Tolik nechává po sobě střílet dvojicemi slov, vytvářejících zajímavé napětí.
Pole, po němž je kráčím, je píseň, je titulem instalace Magdalény Manderlové. Je poskládaná ze čtyř samostatných zvukových stop, jež se ozývají z reproduktorů skrytých v architektonických prvcích výstavy, na něž si návštěvníci mohou i sednout. Je slyšet tlumené mluvené slovo i improvizace na tubu, výsledek je melancholický a láká k trpělivému vyčkávání, než se nahrávky znovu rozezní. Tři textilní objekty Martyny Poznańské zdánlivě se zvukem nesouvisí. Pokroucené tvary z tlustých vrstev bavlny samy o sobě žádné zvuky nevydávají. Vyzývají ovšem k tomu, abychom do nich umístili hlavu či končetiny, a tak se nechali vmanipulovat do určité posluchačské pozice. V tom největším se odizolujeme od znějícího okolí a jsme nasměrováni k poslechu sebe sama.
Až v zadní části galerie, skrytý za rohem a průsvitnými závěsy se nachází exponát, který splňuje konvenční představu o vystavovaném objektu, navíc zřetelně hudebním. Christian Schröder umístil do prostoru kontrabas, mezi jehož strunami a dvěma sloupy sálu vedou nylonová lanka. Na nich jsou zavěšeny malé vibrační kroužky, tedy původně erotické pomůcky. Jejich chvění se přenáší přes lanka na basové struny a nástroj tak bez lidského zásahu a bez amplifikace produkuje hypnotickou zvukovou prodlevu. Jste-li před ním, je jako skrytý sólista, k němuž se periodicky připojuje orchestrální doprovod ostatních instalací. Pokud popojdete stranou, splyne s celkem. Poslední instalace zvukové umělkyně Katarzyny Krakowiak‑Bałka se pak nachází stranou, v komíně nedaleko hlavní budovy a je záznamem performance, která proběhla během vernisáže.
Jaký dojem si z výstavy donesete, záleží do velké míry na osobním nastavení a ochotě dopřát dílům dostatek času. Netrpělivci s ní mohou být hotovi za deset minut, pokud se si ale dopřejete alespoň půl hodiny (jak doporučují i kurátoři výstavy), budete odměněni zážitkem přelévajících se podnětů, mezi nimiž jsou dostatečně dlouhé pauzy, abyste se mohli věnovat i vlastnímu přemítání nad zvuky kolem i uvnitř vás.
8smička k výstavě kromě běžných doprovodných materiálů vydala také stejnojmennou knihu, kde kromě kurátorských a autorských textů najdeme i další, obsáhlejší eseje, jimiž přispěl audiovizuální umělec Rolf Julius, religionistka Anna Kvíčalová, architektka Pavla Melková či pravidelný spolupracovník HIS Voice Jozef Cseres.
Výstava byla zahájena v březnu a je možní ji navštívit až do 21. května.
