Wadada Leo Smith: Ten Freedom Summers

  

Wadada Leo Smith: Ten Freedom Summers

Cuneiform Records (www.cuneiformrecords.com)

 

„Je to národní poklad,“ řekl o Ishmaelu Wadadovi Leonu Smithovi John Zorn. „Wadada je jeden z nejimaginativnějších a nejzkoumavějších skladatelů v oblasti kreativní hudby.“ Ne vždy byl takto oceňován. Zdál se příliš neobvyklý, nezařaditelný, nepochopitelný, když zahajoval  svoji samostatnou svéráznou hudební dráhu jako skladatel a trumpetista. Přitom sám svoje krédo vyjádřil zcela lapidárně: hudbě „můžeme porozumět teprve tehdy, když pochopíme její společenskou formu a její filozofické a náboženské postoje, a teprve potom si můžeme uvědomit její muzikální složky“. Tento přístup odpovídá i dílu Ten Freedom Summers, které vznikalo 34 let, zabývá se historií bojů za lidská práva v letech 1954 až 1964, ale vlastně i širšími aspekty demokracie v Americe a demokracie vůbec i závažnými momenty v historii Spojených států. Obnáší devatenáct rozlehlých kompozic s celkovým časem téměř čtyři a půl hodiny na čtyřech CD.

Jde v podstatě o velkou hudební ságu, vždy znovu při každém novém tématu se otevírající i završující, o kombinaci blues, jazzu, klasické hudby a jejich přesahů, inovace, prostupování a expanze. Není tu nic předem nalinýrováno, rozmělňováno, schematizováno, protože Smith se tu nepředstavuje přes zřejmé prostudování dějinných momentů jako kronikář, nýbrž jako pamětník a především jako umělec, rozkrývající tvář epochy. To, co předvádí, má váhu, důsažnost, přesvědčivost, zvratnost dějů probíhá s určitou jevištností, nikoli však teatrálností, a je zřejmé, že všechno tu má nejen své historické, ale i filozofické zázemí a osobní zkušenost (Smith je ročník 1941 a jeho tmavá pleť dodává této zkušenosti svébytné zabarvení).

Celkový výsledek svědčí o tom, že zvolení hudebníci celou anabázi (anabázi předlohy i anabázi nahrávání i předběžného koncertování) s autorem ohledávačsky prožívali, především Golden Quartet kolem autora coby vrcholového hráče na trubku; k nim náleží klavírista Anthony Davis, kontrabasista John Lindberg a jeden z bubeníků, jimiž jsou Pheeroan akLaff nebo Susie Ibarra; pokud jsou zúčastněni oba, mění se soubor v Golden Quintet – co jméno hudebníka, to samostatná kapitola v jakémkoli kompendiu hudby. Tento víceméně jazzující kolektiv se průběžně střídá se Southwest Chamber Music orchestrem pod taktovkou Jeffa von der Schmidta, jehož členy jsou houslisté Lorenz Gamma a Shalini Vijayan, violoncellista Peter Jacobson, basista Tom Peters, klarinetista Jim Foschia, flétnista Larry Kaplan, harfenistka Alison Bjorkedal a perkusistka Lynn Vartan, ale jsou skladby, v nichž se obě formace smísí, čímž vzniká další různorodost této hudební plenérie.




Pro zajímavost uvedu některá jména, jež jsou tu v centru hudebního dění: John F. Kennedy, Lyndon B. Johnson nebo Martin Luther King, ale vyvěrání všech tematických akcí, pokaždé jinak dramaticky předzvěstněných, jako by byly vyloveny z (ne tak dávných) byvších časů – nikoliv bylo-nebylo, nýbrž skutečně se stalo a takto jejich dějovost hudebníci odhalují a zmementňují – svědčí nejen o zaujetí, ale i dokonalém mistrovství hráčů a o jejich  bezchybné akčnosti. Nelze uvést všechny bravurní výkony a peripetie, ale připomeňme především Smithovu trubku, která vzlétá nad děje, překlenuje nástroje, jejichž sólové využití se mění podle toho, jak který z nich přináleží k tématu: tak hned v úvodu trubka spádně reaguje na vichr piana, prohuhlávání nebo vzdýmání basy a víření bicích, které samo nastoluje otázku, jak rafinovaně oba hráči mísí svoji rozdílnost se vzájemnou souvztažností. Proměnlivost probíhá i uvnitř jednotlivých skladeb, jako by se vypravěčsky teprve rozvíjely, tu spěšněji, tu zavinutěji, skladatel nekolísá z žánru do žánru, poodhaluje zákruty děje, vytváří napětí, čeření, vyostřenost, jeho trubka plachtí a klene se nad rozruchem a změtením, nad poklidnými dialogy i vzrušenou davovější scénou a hudebníci jako by pod jejím dohledem licitovali o doprovod. Tato vybroušenost vyvolňování je takřka nenápadná, nenásilná, samozřejmá, avšak cítíme v ní mísivost zkoumavého rozviřování i lahodnění, spojeného s briskností až po přesné umístění několika tónů harfy.

Cítím v této hudbě nezahořklé propírání dějinné vrtošivosti, zarputilou něhu až po laškovnou zajíkavost, ovšem i vyburcování v pravý okamžik, skočnost či vytržení probíjivého odštěpování. Smith dokáže vytvářet trsy několika nástrojových usebrání (včetně houslí, flétny atd), kdy nástroje svébytně zahovoří s jemnou grácií nebo s výbušným temperamentem, ve kterém drobně vyexploduje zápolivé rodejko. Z každého zpopelnění kompozice opětovně vzplane a téma se renovuje ať ve chvílích, kdy klavír s basou zkoumají další terén nebo potichlost trubky s basou vzbuzuje napětí, žasnutí, naléhavost meditativního vykroužení či nahroužení, které naopak na jiném místě poddoutná Lindbergovo bassisimo.

Je to pro všechny zúčastněné obrovská příležitost prokázat, co v nich skutečně vězí, mají k tomu jak prostor, zkušené pobratimy vedle sebe i nabídku sólování, jež mohou prokázat zestřídměně nebo s opulentností – v případě akLaffa nepříklad rozbušeným mystériem, ať rozpínavě či sbíhavě, ať rezolutně či výzevně, vždy se potkáme se vzrušením, nikoli rozrušením, s vybízivou vybroušeností, nikoli s výsměšností, s náznakovostí, nikoli s vlichocováním. Nejde totiž o hudební žurnalistiku, ale o vzletné dychtění, průkaznou odhalivost, o vizualizující napínavost, vyvolanou jinakým seskupením těch či oněch nástrojů, tím, že drobná pozastavování vyvolávají následný efekt. Můžeme si i na tak bolestných tématech, jako je 11. září 2001, ověřit, že Smith nám nechce podávat své ztvárnění situace na podnose, že nikdy nekráčí snadnou, polopatistickou cestou; naopak jeho procítěně varovná skladba vyznívá spíše memorativně, sice vzryčně i pohnutlivě, ale vlastně zádušně. Velice zajímavé je samozřejmě i trojí parcelování obrazu Ameriky. Můžeme se (jakožto neameričané) samozřejmě pouze domýšlet, co je ve které části zakutáno, nicméně v té jedné vyciťuji americkou sebedůvěru, triumfální přímočarost i vítězoslavnou nezlomenost, hrdost i ranaření (akLaff to podá s hutnou odbíjivostí), přičemž nesmíme zapomenout, že jde o vlast, na kterou chtějí být hrdí i potomci někdějších otroků, což tvoří specifikum tohoto kontinentu, na druhé straně je tu líčena vyrovnaná bodrost, rozjímavost, učinlivost, ale ta lítější, vyhrocenější pasáž se může zpětně vracet k nebývalým křivdám minulosti (Indiáni, černoši?).

Každopádně tu nenacházím americkou broadwaynost. Podobně je tomu se zmíněnou demokracií, vyjádřenou s rozhudenou přesmykovostí a souvlačnou prubířskostí, jako by se skladatel dohadovačně dovzdorovával k jejím rysům, trochu s diskusním rozkomíháním, trochu s polemickou oponenturou, netrpělivým uhranutím. Nedokážu postihnout, zda jeho vyobrazení vrcholí útěšně nebo bezútěšně, závěr každopádně cosi – už bez debatního jitření – potvrzuje. A je asi zákonité, že závěrečné sumírování je zasvěceno odkazu Martina Luthera Kinga a je takřka útěšlivě věštebné, vybízivě, až opojně prodychtěné, nadějnost smyčců pozotvírá jarostnou náruživost celku. Oba soubory tu bytují ve vzácné, až srostité shodě, neustále se objevují další zvuková souručenství, vtíravé košatění nabídne hned několik závěrů, po kterých vždy překvapivě vystane další rozběh, a i když  prolongování vyústí do názvučné smršti, řekl bych, že jde o nikdy nekončící příběh. Ameriky, demokracie, světa…

Wadada Leo Smith se v tomto obdivuhodném kompendiu jeví jako historizující badatel, pozorovatel, účastník, myslitel, virtuóz, ale především jako umělec, představitel této doby. Je nejvyšší čas se s ním a především s jeho tvorbou důvěrněji seznámit i u nás. Říká se, že je dědicem slávy Milese Davise (což zřejmě souvisí především s jeho společným projektem s Henrym Kaiserem Yo Miles!), ale to by bylo zúžení (i když ho jedna kritička nazvala lvem trubky, což by odkaz na Davise ospravedlňovalo).

Je to robustní umělec, jeden z těch, kdo jsou bezesporu fenoménem našeho času. Nepozveme ho konečně na Pražské jaro?