- Inzerce -

William Basinski znovu čerpá ze svého magnetofonového archivu

Je to už téměř dvacet let, co tehdy dvaačtyřicetiletý Američan zaujal širší veřejnost svou čtyřdílnou svitou The Disintegration Loops, která těžila z jednoduché smyčkovací práce se starými páskami s muzakovou hudbou nasnímanou autorem při pochůzkách po městě v 70. a 80. letech. V loňském roce se Basinski poučeně vrátil ke stejnému materiálu i způsobu zpracování, aby připravil kolekci nazvanou Lamentations.

Tvůrčí přístup Williama Basinského mi připomíná návštěvníka galerie, jenž pečlivě studuje obrazy nebo umělecké fotografie. Přichází blízko k plátnu, sleduje jednotlivé tahy štětcem, každý detail kompozice. Jeho zrak bloudí po ploše díla, aby si ho nakonec vychutnal i jako celek z povzdálí. Basinski si podobným způsobem bere jednotlivé, často banální hudební skici, které má posluchač díky smyčkování možnost rozebírat ze všech možných úhlů a objevovat jejich jediněčnost.

Původní naprosto jednoduchý „výrobní proces“ aplikovaný s takovým úspěchem na The Disintegration Loops, tedy čistě mechanické ohrávání jednoduché smyčky, která každou otáčkou degraduje a mění svou zvukovou kvalitu, postupně skladatel kombinoval s vizemi kolegů (Richard Chartier nebo Lawrence English), zapojením řady živých nástrojů nebo s experimenty s různými typy zvukových elementů (od sólového klavíru před manipulaci se krátkovlnnými vysílači až po zvuky přicházející k zemi z hlubin vesmíru).

Možná za to může více introspektivní etapa Basinského života, že v loňském roce vydal i další dvě desky vracející se k jeho hudební minulosti. Hymns Of Oblivion zpřístupňuje jeho „gotické“ nahrávky konce osmdesátých let, kolekce To Feel Embraced vzešlá ze společného projektu s Prestonem Wendelem zase v najazzlém, soulově elektronickém duchu vzpomíná na producentské časy začátku devadesátých let v Brooklynu. Možná za to může dnešní lockdown / COVIDová doba, která nenabízí možnost užívat si hudbu „tady a teď“, ale nutí nás vracet se ke vzpomínkám na „staré dobré, ale možná i ne tak vydařené časy“.

Právě různorodost vstupních nahrávek spolu s jemnými autorskými vklady, jež základní smyčky jemně obrábějí a upravují, dělá z Lamentations album, které si zaslouží naší pozornost. Basinski navíc nevybírá „po facebookovsku“ pouze nablýskané či uhrančivé momenty. Řada skladeb reflektuje až ubíjející šedivost dnešních dní (např. Passio, Transfiguration nebo Silent Spring), krátká Paradise Lost zní jako krátké video, které mohlo zachytit jedinečný moment, ale na poslední chvíli do záběru skočil neznámý kolemjdoucí. Předposlední kus Please, This Shit Has Got To Stop už názvem jasně ukazuje, o čem William během tvorby přemýšlel nebo co mu pětiminutová skladba připomíná.

Řada delších kompozic není ponechána, jako na The Disintegration Loops, pouze na mechanické degradaci původního, čtyři dekády starého materiálu, ale jsou postupně doplňovány o další zvukové elementy. Například O, My Daughter, O, My Sorrow nebo All These Too, I, I Love náhle v polovině stopáže propašuje do zvukové hmoty dominantní smyčku orientálního či operního zpěvu, niterná Tear Vial, postavená na několika taktech sólového klavíru, zase bohatě pracuje s měnícími se dozvuky a vrstvením základního vstupního materiálu. Album je tak mnohem barevnější mozaikou nálad a nápadů, než jsme obyčejně od autora zvyklí. Lamentations i po dvaceti letech intenzivní aktivity Williama Basinského na scéně ukazuje, že jeho melancholicky smyčkovací rukopis je možné posouvat do nových teritorií a přinášet s ním nové příběhy.

William Basinski: Lamentations
Temporary Residence (www.temporaryresidence.com)