Xaverov, Žalov a Holý vrch – postní usebrání

  

Se slavením Masopustu či fašanku se odnedávna v Čechách z nějakého důvodu roztrhl pytel. Jako by se naše kultura popelnicových polí nasytila superšopingových a megavýprodejních vánočních koledníků, pančovaných prodejců svařáku, geneticky modifikovaných ježíšků a přemíry přeslazených euroberánků a zatoužila po něčem jiném. Totiž – pohansky vypasený bakchus – divoký král masopustu, naoko prohraný soud s vyzáblým skřehotavým Půstem je jiný kafe: všechno je jakoby, jen hra! Není vůbec třeba se po Popeleční středě kát, omezovat, uskrovňovat se, usebrat se. Jídla, pití, elektřiny, sexu, plynu, nafty, zábavy bude dostatek i v těch původně hubených předjarních dnech do Veliké noci. Vždyť říkají, že to tak zůstane napořád. Pokud se snad nedejbože ukáže, že to navždy (jak sýčkují škarohlídi) nevydrží, necháme to přece koňovi, má větší hlavu! A dost skuhrání, máma má maso a my se máme! Masopustní veselí a plesovou sezónu můžeme bastafidli držet třeba celý rok!

V titulu (jak by si ctěný čtenář snad mohl pomyslet) se nejedná o narážku na areál, kde sídlí pražský china town, tedy byvší vyhlazovací tábor pro kuřata – drůbežárnu Xaverov v Libuši, koupenu Agropolem a posléze Babišovým Agrofertem. Ba nejde ani o jména náčelníků ukrajinských proruských separatistů. Jde o zcela neznámou vesničku Xaverov asi 2 kilometry od dálnice D1 a nedaleko sázavského kláštera. Podle wikipedie tam žije mizerných 50 obyvatel a patří tudíž mezi nejmenší obce Česka. Pro vysvětlení: slovo mi uvízlo předloni v paměti při poslechu rozhlasového pořadu Vltava nazvaného Osudy, věnovaného skladateli Rudolfu Komorousovi. Ke konci poslední části vyprávění Komorous – který žije už půl století v Kanadě – zmiňuje blíže nedatovanou situaci: stál před xaverovskou hospodou Trucovna a sledoval vesnický pohřeb. Fiakr tažený vraníky s černými chocholy, dechovku, skupinku vesničanů v černém mířící úvozem ke hřbitůvku a prudké letní slunce. Sugestivně označuje tu mírně filmovou scenérii jako zlomový okamžik svého prozření: “Já jsem tam stál před tou Trucovnou a možná to byl nejsilnější okamžik mého života. Tam jsem také pochopil celou řadu otázek, co by vlastně umění mělo být….”

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2951707

Nikoliv představení skupiny Merce Cunninghama s Johnem Cagem a Davidem Tudorem, koncert Luise Armstronga, výstava Princip slasti v Praze, Kafkovy povídky: vesnický pohřeb ve vísce nedaleko Benešova! Komorous, člen legendárního uměleckého sdružení Šmidrové to zminil patrně na redaktorovu otázkou po sounáležitosti se zeměmi Koruny české. A skutečně – rudimenty mýtických rituálů smrti i zrození dlejí zaseknuty v našich srstnatých vesnických, slovanských, snad dokonce keltských duších. Hluboko pod vrstvami metropolitního, postmoderního, vypečeného, postglobálního a postdigitálního weltmanství.

LRG ales-_mikulas_-_zalov_-1880_201502180951210.jpg

Žalov je luneta z cyklu Vlast Mikoláše Alše pro Národní divadlo. Malíř zde vyvedl obraz s fyzicky dobře vypracovaným, bohužel patrně smrtelně zraněným slovanským rekem na koni, klopýtajícím ke hřbitovu. Cestu k žalovskému krchovu mu ukazuje zachmuřeně snědá postava bohyně zásvětní říše Morana. Místopisně je dnes Žalov okrsek městečka Roztoky, nedaleko starodávného Levého Hradce a obce Suchdol, kde kdysi Aleš s Ženíškem bydleli na Brandejsovu statku a pravděpodobně se opájeli jak pivem tak romantickými vizemi bájného českého starověku.

Holý vrch se říká ovcemi skoro dohola vypasenému návrší se střelnicí na asfaltové holuby, kde se každoročně sobotu před Popeleční středou sejdou a sjedou maškary i nemaškary putující z údolí po polních cestách z Únětic, Suchdola a Roztok.

http://sonicity.cz/cs/dancing-bear

V hojném počtu se tam nahoře nad údolím Vltavy maškary oddávají do soumraku společnému tanci, zpěvu a podobně nekřesťanským rozmarům, pokračujícím v únětickém pivovaru, či v hospodě Kravín až do rána. Není to nějaký dekadentně měšťanský karneval s trhovci a pouťovou reprodukovanou hudbou. Je to lidový, i když nijak čistě etnografický happening jako ty na Vysočině. Na pomezí neonárodopisné slavnosti a sousedského přátelského divadla. Bez čumilů. Alespoň ta závěrečná část na Holém vrchu.

http://sonicity.cz/cs/bald-mountain

Pozoruhodná osvobozující koláž obrazů, pohybu, energie, zvuků. Včetně masek a loutek z dílny divadelního spolku Roztoč, inspirovaných starodávnými klibnami, postavami cikánských medvědářů, smrťáky, zápasem medvědů, pestrobarevnými obleky, šaskovskými čepci, bílými obličejí a červenými tvářemi královen masopustu, bubenickou vřavou, českou, někdy i bretonskou, klezmer dechovkou, honícími se štěkajícími psisky, křičícími a plačícími dětmi, občas dokonce jezdci na koních a s bečícím stádem ovcí opodál.

http://sonicity.cz/cs/carnival-holy-vrch

V mrazivém západu karmínového slunce mizejícího kdesi nad Ruzyní maškarami opuštěný Holý vrch připomíná přízračné lysé hory. Tajemná návrší, kde na svátek čarodějic hoří ohně. A na Svatojánskou noc se slétávají na hřbetech nečistých bytostí čarodějnice, černobogové, z podzemních slují vylézají skřeti a goblinové.

No, doufejme, že jsou to jen fantazijní obrazy inspirované poslechem slavné Musorgského skladby a pohledem na letící černé mračna na předjarním větrném nebi.

Na Popeleční stredu a na Nový rok podle čínského kalendáře, dies cinerum

M. V.