Sofa Records (www.sofarecords.com)
Xavier Charles nahrál počin, který pravděpodobně završuje jednu epochu, jelikož ukazuje, že tímto směrem již pravděpodobně cesta dále již nevede. Před deseti lety by album jako je Charlesovo Invisible znamenalo převratný vklad do historie volné improvizace, ale dnes, i přes všechny nesporné kvality, představuje pouze další z věrohodných tzv. neidiomatických a redukcionistických záznamů improvizací hraných na akustický nástroj bez veškerých elektronických efektů a dalších studiových úprav. Francouzský klarinetista, tvůrce zvukových instalací a hráč na objekty a reproduktory, až po mnoha letech své impozantní hudební cesty a po plejádě nahrávek s různými projekty či spolupracovníky vydal své čistě akustické album na renomovaném labelu Sofa určeném převážně pro volnou improvizaci.
Přestože se Xavier Charles ukazuje jako skutečně brilantní klarinetista ve smyslu odhalení jak všech možností svého nástroje (které se pohybují od tradičních až po neidiomatické, kdy hraje na samotný korpus, či klarinet pouze profukuje anebo perkusivně rozeznívá klapky), tak i jako hráč s pestrou paletou různých stylistik, jeho nahrávka jakoby uzavírala jednu hudební éru, neboť k dalším sólovým počinům z oblasti improvizace nepřidává téměř nic nového. V podstatě je jen další variací na známé a slyšené, což ovšem neznamená, že by jinak původní Charles kohosi kopíroval a pro nedostatek vlastní invence následoval objevy svých kolegů. Nikoliv. Pouze měl tu smůlu, že své sólo vydal s jistým zpožděním, a tak oproti Franzi Hautzingerovi, Mazenu Kerbajovi nebo Axelu Dörnerovi již patrně nemá takovou šanci nechat vyniknout neobvyklému umu. Teprve na sólové nahrávce totiž vyniknou veškeré pro svět klasické hudby či jazzu netypické přístupy k nástroji, jež se však za posledních několik let v rámci improvizační scény staly téměř stylotvornými a nezbytnými. Před několika lety tyto nové techniky hry právem ohromovaly a navíc také ukazovaly, nakolik se ignorováním primárního určení nástroje hudebníci dokážou blížit základním ustrojením zvuku třeba abstraktní elektroniky a stírat primární charakteristický zvuk nástroje do takové míry, že těžko určit jeho identitu.
Xavier Charles v rámci tří tracků sonoristicky zkoumá různé přístupy nejen ke svému nástroji, ale i k okolí. Zatímco v první skladbě široce rozevírá vějíř různých technik hry na klarinet a svůj nástroj zaznamenává velice detailně v naprostém ‚makrorozlišení‘ – slyšíme zde nejen klapot klapek, dech hudebníka, ale i veškeré parazitní zvuky, jež se ovšem stávají plnohodnotnou součástí konceptu; v druhé skladbě se blíží field recordings atakovaným hrou na nástroj. V třiadvacetiminutové nahrávce slyšíme několik prvních minut pouze zpěv ptáků, zvuky ulice a projíždějících aut a sama hra klarinetisty se tak teprve postupně vkrádá do již existujícího zvukového prostředí. Charles zde dává prostor pozvolnému rozvíjení minimálních zásahů do zvuku okolí tím, že se snaží se svými dlouze hranými tóny stát součástí svého okolí. Třetí improvizací se zase blíží až charakteru soudobé komorní hudby s tím, že dává značný prostor tichým pauzám a izolovaným tónům.
Hudba, která má díky kouzlu okamžiku na koncertech auru objevu a překvapení, zde poněkud ztrácí na účinnosti. Xavier Charles ukazuje možné limity světa, v němž se pohybuje a které možná nejsou tak široké a bezbřehé, jak se mohlo před několika lety zdát. Možným impulsem pro rozbití této skořápky mu mohla být například jím hojně užívaná reprosoustava s různými objekty, jež by bezesporu Invisible zpestřila.