Yanagi Duo: Clinamen
Unusual Records (www.unusualrecords.cz)
Tímto designově velmi vyvedeným CD-R ohlašuje svou existenci nový český label, za jehož organizací stojí také přímo jeden ze členů Yanagi Dua, Petr Vrba. Yanagi duo tvoří s Vrbou korejský experimentátor Ryu Hankil a na svém debutovém albu přinášejí záznamy společných improvizací na vystoupeních v Českých Budějovicích a v Ostravě. Neokázalá originalita tvorby této dvojice je dána již specifickým instrumentářem, vedle Vrbových nestandardně užívaných dechových nástrojů a pod nátlakem subbasů vibrujících reproduktorů je to Hankilův psací stroj, který kromě vydávání zvuků pro tento předmět očekávaných rozeznívá také virbl a další perkusivní vybavení. Dohromady tak vznikl neotřelý soubor výrazových prostředků, který není snadné přiřadit k nějakému ustálenému „typu“ improvizační hudby, což ostatně dokládá třeba i tento videozáznam:
Duo se do tvůrčího procesu vrhá téměř okamžitě s plnou energií a tak hned od začátku desky můžeme sledovat komunikaci uvolněných frází Vrbových dechů (klarinetu či trumpinetu – trubkou opatřenou klarinetovou hubicí) společně s ruchovými vrstvami, Hankilovým prozkoumáváním svého vybavení a sbírkou drobných předmětů aleatoricky rachotících na drnčících membránách reproduktorů. Psací stroj má v hudbě sice již dlouhou historii (Erik Satie, Frank Zappa, nedávno třeba kapela Heernt), ale ani při Hankilově rytmickém psaní se nevyhneme kancelářským konotacím. V našich představách může problesknout třeba poněkud švankmajerovská vize řádících přístrojů v náhle opuštěné administrativní budově, nebo příběh o šílené sekretářce s perfektním smyslem pro rytmus, vzápětí si uvědomíme, že tato dění sledujeme spíše až skrze ventilátor z hučící větrací šachty, a pak si naši pozornost zase plně získají další zvukové poryvy tak konkrétní samy o sobě, že se předešlé sotva začínající příběhy rozpadají na nezapamatovatelné střípky. A pak znovu dokola a pokaždé zase alespoň o trochu jinak.
Deska je to zkrátka docela dobrodružná. Přináší bohatou škálu přirozeně surových zvuků, rytmy tvořené přímo rukama se tu potkávají s automatizovanými procesy, tvůrci se nebojí neobvyklých zvratů v dynamice i ve struktuře. Na začátku ji můžeme vnímat jako odlehčené hračičkovství, na konci již ale jistě jako další přesvědčivý důkaz toho, že pokud má někdo opravdovou chuť zvukovou tvorbou něco sdělit, dokáže to s jakýmikoliv prostředky.
