- Inzerce -

Zalejte kytky syntezátorovým zurčením Morta Garsona

Mort Garson skládal hudbu k přistání na Měsíci nebo k pěstování rostlin a svým přístupem k syntezátorům předběhl dobu. Tenkrát si toho nikdo nevšiml. Pomůže mu reedice kultovní desky Plantasia?

„Tenhle les přece nemůžete zničit,“ říká s hrůzou v obličeji astronaut a botanik Freeman Lowell posádce své lodi Valley Forge v okamžiku, kdy společně s kolegy dostane rozkaz zbavit se všech rostlin na palubě. Jeho zděšení je pochopitelné. Listnaté i jehličnaté stromy, keře a exotické rostliny jsou totiž posledními žijícími exempláři v celém známém vesmíru: na Zemi už dávno vyhynuly. A Lowell doufá, že planetu jednoho dne dokáže znovu zalesnit. Příběh polozapomenutého sci-fi filmu Silent Running z roku 1972 je ve světle probíhající klimatické katastrofy rozhodně trochu naivní, přesně takhle se ale v sedmdesátých letech zpracovávala ekologická témata. Bezelstně. Kromě původní hudby fagotisty a komika Petera Schickela se navíc ve filmu ozývají i písně písničkářky Joan Baez. Skladba Rejoice in the Sun, ve které Joan Baez vzkazuje dětem, že „ještě není pozdě pěstovat a sklízet,“ by se těžko mohla objevit v jakémkoliv současném filmu. Současná popkultura pracuje v módech ironie a nadsázky a film Silent Running v nich působí podobně nepatřičně. Asi jako trojice robotů, která se nakonec stará o rostliny na palubě vesmírné lodi Valley Forge.

Freeman Lowell totiž všechny ostatní členy posádky zahubí. Gesto, ve kterém si místo lidí za svoje věčné společníky vybere rostliny, je pro sedmdesátá léta v něčem příznačné. Ve Spojených státech byla tehdy populární pseudovědecká teorie, podle které můžou rostliny nejenom cítit a slyšet, ale i vnímat a vyjadřovat emoce. A pokud jsou rostliny tak vnímavé, proč jim navíc nedopřát vlastní hudbu? Přesně takhle uvažoval kanadský skladatel Mort Garson, když v roce vydal později kultovní desku Mother Earth’s Plantasia. Garson už v té době nebyl žádný nováček, jeho životní příběh naopak dost věrně kopíroval dosavadní trajektorie populární hudby. Vystudovaný hudebník a veterán druhé světové války se na konci padesátých let stal studiovým muzikantem schopným hrát na klavír, dirigovat, aranžovat a samozřejmě i skládat hudbu. Psal pro Cliffa Richarda i pro americkou R&B kapelu Ruby & the Romantics, rychle naskočil na vlnu easy listeningu a byl s to chrlit bossa novu i soul. Pořád byl ale až ve druhé vlně. Produkčně jej překonával Joe Meek nebo Phil Spector, skladatelsky zase kapely, které navazovaly na úspěch Beatles a začínaly si svoje desky psát samy.

Životní zlom pro něj nastal až na konci šedesátých let, kdy propadl kouzlu tehdy zbrusu nového technologického výstřelku, syntezátoru Moog. S příchodem analogového syntezátoru jakoby se protrhla kreativní stavidla nenápadného skladatele, který svým zjevem připomínal spíš učitele dějepisu než stockhausenovsky laděného pionýra elektronické hudby. V rychlém sledu natočil astrologické album The Zodiac: Cosmic Sounds, s jednou skladbou pro každé znamení zvěrokruhu. Později se k nápadu vrátil a každému znamení věnoval dokonce celou vlastní desku. Mezitím ale jeho hudba doprovázela televizní přenos přistání Apolla 11 na Měsíci v červenci 1969. Garson k němu vizionářsky poznamenal, že „jediné zvuky, které se hodí k vesmírnému cestování, jsou ty elektronické.“ Ve stejném roce pak ještě stihnul naskočit na populární trend elektronických předělávek už existujících písní. Jeho album Electronic Hair Pieces si pohrává s tehdy ještě poměrně čerstvým muzikálem Vlasy od Galta MacDermota. Obzvlášt závěrečná Let the Sunshine In v Garsonově podání jako předzvěst industriálních rituálů Throbbing Gristle.

Jeho nejslavnější deska Mother Earth’s Plantasia, které aktuálně vychází v toužebně vyhlížené reedici díky práci labelu Sacred Bones, přišla až ke konci kariéry, v okamžiku, kdy měl Garson vydanou dvacítku nahrávek. A hudba s podtitulem „warm Earth music for plants… and the people who love them“ se k lidem dostávala pozoruhodnými cestami. Pamětníci vzpomínají, že se album rozdávala zadarmo v jednom z obchodů s matracemi v jižní Kalifornii a je typické, že na obalu desky ani nestálo Garsonovo jméno. Tahle hudba neměla být produktem kreativního mozku geniálního skladatele, ale čistě funkční nahrávkou. Měla kultivovat prostředí podobně, jako ambientní nahrávky Briana Ena – ten mimochodem svoji desku Ambient 1: Music For Airports vydal až dva roky po Garsonově Plantasii. Pověst revolucionáře si ale dokázal pohlídat mnohem schopněji.

Garson se místo toho rozhodl, že po Plantasii už žádnou další autorskou desku nenatočí, vrátil se zpátky k produkční práci a především k bezmála pásové výrobě televizních jinglů a znělek. Narozdíl od podobně laděných miniatur americké skladatelky a syntezátorové průkopnice Suzanne Ciani jeho jingly nikdy nevyšly na samostatných deskách. Když tedy Garson v roce 2008 ve třiaosmdesáti letech zemřel, hudebním světem to nijak zvlášť neotřáslo. Jeho odkaz nesla dál jenom úzká skupina nadšenců, která moc dobře věděla, jak výraznou postavou Garson ve skutečnosti byl. Oprášení jeho odkazu naštěstí nahrála probíhající vlna retrománie, která mu pomohla podobně jako Suzanne Ciani, Delii Derbyshire, Daphne Oram a dalším neopěvovaným hrdinům (častěji spíš hrdinkám) rané elektronické hudby. Nové generaci posluchačů, která se o desce Plantasia doslechla od svých rodičů a hledala ji na eBay, najednou tahle hudba nepřipomínala neškodné elektronické melodie, ale vnímala ji v serióznější linii. Mort Garson najednou mohl stanout vedle Tangerine Dream a Klause Schulzeho, Stevea Hauschildta, Emeralds a labelu RVNG Intl. nebo ambientní skladatelky Kary-Lis Coverdale.

Reedice desky Plantasia v roce 2019 navíc dává smysl ještě z jednoho důvodu. Pěstování pokojových rostlin a zahradničení je totiž na nebývalém vzestupu. Tři roky starý celonárodní průzkum ve Spojených státech ukázal, že šest milionů lidí začalo právě v roce 2016 poprvé v životě pěstovat rostliny – a pět milionů z nich byli mileniálové. Londýnský Telegraph zavedl pravidelný zahradnický sloupek a publicistka Alice Vincent v rozhovoru pro magazín Well Good uvedla, že „takový zájem o rostliny jsme nezažily od sedmdesátých let,“ tedy od doby, kdy Plantasia poprvé vyšla. Všichni se nakonec shodují, že pěstování rostlin je v době, kdy bezprecedentně narůstají počty lidí nemocných depresí, jedním z nejdostupnějších způsobů, jak si zachovat duševní zdraví. A aby rostliny mohly předávat svoji sílu, musí být zdravé. Zalévejte vodou i hudbou.